Indonésie:



      Republika Indonésie je tvořena největším světovým souostrovím, tvoří jej více než 17 000 ostrovů rozložených mezi Asií a Austrálií. Vzdálenost mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem Indonésie je asi 3200 mil, od severu k jihu měří archipelago 1100 mil. Celková rozloha Indonésie je 7,9 mil. čtverečních kilometrů, přičemž rozloha souše je 1,9 čtverečních kilometrů. Pevninskou hranici má Indonésie s Malajsií a Sultanátem Brunej (na ostrově Kalimantan) a s Papuí Novou Guineou (Irian Jaya). Mořskou hranici tvoří se Singapurem, Thajskem, Vietnamem, Filipínami a Austrálií. Hlavními ostrovy Indonésie jsou - Java, Sumatra, Sulawesi (Celebes), Kalimantan (Borneo), Bali, Malé Sundy, Moluky a Západní Papua (západní část ostrova Nová Guinea, někdejší Irian Jaya).

Největší města: Jakarta (8.2 mil. obyv.), Bandung (2.0), Medan (1.7), Semarang (1.2)
Klima:tropické, rovníkové. V horách chladněji. Teploty v průměru mezi 26 - 32 stupni Celsia. Vzdušná vlhkost 60 - 90 %. Doba dešťů je obecně mezi listopadem a dubnem, doba sucha mezi květnem a říjnem. Vzhledem k poloze však mají jednotlivé oblasti Indonésie své odlišnosti.
Populace:214 milionů obyvatel (čtvrtá nejlidnatější země světa po Číně, Indii a USA)
Roční přírůstek obyvatel:1.97 % mezi lety 1980 a 1990.
Etnika a jazyky:většina obyvatel je malajského původu, ovšem celá Indonésie sestává z cca 300 etnických skupin, které mají i své vlastní jazyky a dialekty, kterých je tak v Indonésii 583. Úředním jazykem je indonézština, Bahasa Indonesia.
Náboženství:85 % obyvatel tvoří muslimové, 10 % křesťané, 2 % hinduisté a zbytek Budhisté a animisté.
Vzdělání:90 % indonésanů navštěvuje základní školy. 86,3 % obyvatel dokáže psát. V zemi je 49 státních a přes 200 soukromých univerzit.

      směnný kurs 1 USD = 8 500 – 9 000 rupií (1000 rupií zhruba 4 koruny)
Turisticky téměř neporušená země. O mnoho špinavější a zaostalejší než Malaisie. Dopravní prostředky i ubytování v horším stavu.
      Autobusy většinou jezdí bez jízdních řádů i na delších trasách (až se autobus zaplní, vyjíždí se). Má to něco do sebe – plýtvání ve formě prázdných autobusů je omezeno na minimum. Ve městech a v příměstských oblastech je nejpoužívanější dopravou bemo – nejčastěji minibus, který zastaví pro nastoupení i vystoupení kdekoliv pasažér chce. Platí se přímo v autobuse „vyvolávači“ – člověku, který vykřikuje, kam autobus jede. Hlavně v dálkových autobusech vždy pouštěli hodně nahlas indonéskou hudbu – dangdut. V noci těch 1000 wattů hudebního výkonu docela vadilo :-)
      Ubytování bylo na daleko nižší úrovni (pořád jsme spali v turistických hostelech). Ceny za nocleh však byly směšné (nejlevněji jsme spali za 80 korun oba). Zajímavě měli řešenou koupelnu. Většinou chybělo umyvadlo. V rohu byla velká nádoba na vodu – mandi a turecký záchod.
      Lidé se na nás většinou usmívali, někde však byli k turistům hodně rezervovaní. Na vesnicích na nás hodně děti pokřikovali „Hello“. Úplně všude si nás pořád chtěli fotit, hlavně Kačku se světlými vlasy. Často si také chtěli povídat, aby si „zlepšili angličtinu“.
      Co se nám ale vůbec nelíbilo byly dvojí ceny. Pro turistu automaticky dvakrát a vícekrát vyšší, než pro místní. Chovali se k nám tak všude – v autobusech, na tržištích, v obchodech. Jediným řešením je vědět, jaká má být cena ve skutečnosti a prostě jim více nedat. Po několika dnech jsme byli na určité typy lidí, hlavně trhovce, úplně alergičtí, protože se nás snažili jenom oškubat.
      Pro výměnu peněz je dobré vědět, že si vyšších dolarových bankovek cení více. V kursovním lístku měly nejlepší kurs 50-ti a 100 dolarová bankovka. Za 10-ti dolarovku a méně dávali velmi špatný kurs. Také čím byla novější (datum tisku), tím lépe.
      Celkově lze říct, že pro „rozpočtové“ turisty s batůžkem je Indonésie země zaslíbená a za 100 dolarů tam člověk vydrží hodně dlouho.