Naše cesta:
Sobota 29.6.2002 odlet z ČR
Letěli jsme se společností Turkish Airlines s přestupem v Istambulu. 6 hodin čekání na letišti jsme vyplnili detailním naplánováním trasy, na což jsme kvůli pracovnímu vytížení dosud neměli pořádně čas.
Neděle 30.6.2002 Kuala Lumpur
Kuala Lumpur je 6 hodin napřed před ČR. Cesta sem se tedy protáhla. Na letiště jsme dosedli okolo 15 hodiny.
Můj batoh mi byl vrácen v dezolátním stavu, nosný systém kompletně rozdělaný a celý batoh mokrý. Až za celnicí jsem se odvážil bágl otevřít – vše bylo zalito polotučným kunínským mlékem .... Prázdný prasklý tetrapack si trůnil uprostřed batohu.
Letiště bylo asi 80 km od města. Před drahou rychlodráhou do města (za 35 Rm) jsme
dali přednost kombinaci autobus a vlak (je to popsáno v mapě KL, kterou lze dostat na letišti v Informacích). Po jedné a půl hodině jsme byli ve městě. Nadzemkou jsme dojeli na centrální autobusové nádraží zjistit autobus do Jerantutu, vstupního města do národního parku Taman Negara. Chodili jsme od čerta k ďáblu až se asi 3 lidé shodli na tom, že do Jerantutu z tohoto nádraží nic nejede. Ujasnili jsme si, kde leží druhé nádraží – Pekeliling Bus Station a protože se již setmělo, našli jsme si nejdříve ubytování. (Anuja Backpackers Inn, naproti Central Bus Station, pokoj s klimatizací 35 RM). Půl hodiny mi trvalo, než jsem batoh aspoň zčásti zbavil mléka.
Zajeli jsme se nadzemkou podívat na to správné nádraží a zjistiti, že bus jede v 10 hodin. První jídlo na asijském kontinentu jsme si objednali v jídelně, kde bylo nejvíce zákazníků. Do jídla jsme se pustili s obavami a proto nám ani moc nechutnalo. Potom jsme si ještě zašli na místní trh, kterému vévodilo spotřební zboží, oblečení a video CD. Po večeři a návštěvě trhu jsme zalehli.
Pondělí 1.7.2002 KL – Taman Negara
Časně ráno jsme vyrazili na nádraží. Chtěli jsme se totiž před odjezdem podívat na nejvyšší budovu světa – Dvojčata (Twin Tower). Zdálo se, že Dvojčata nebudou daleko. Na jedné stanici nadzemky jsme vystoupili a vydali se k nim. Asi po 20 minutách ostré chůze s batohama byla pořád stejně daleko, tak jsme se vrátili. Bus v 10 hodin byl mezitím vyprodaný, koupili jsme si tedy lísky na další v 11,30 (KL – Jerantut 3,75 hod 10,65 RM) a jeli k Dvojčatům metrem. Nadzemka se jmenovala Star a metro Putra. Systém kupování
jízdenek byl nezvyklý. Před každou cestou jsme museli vědět, kam jedeme a do této stanice jsme si koupili lístek. Při vystupování se lístek vložil do terminálu ke kontrole.
Dvojčata nás trošku zklamala. Vyhlídková plošinka byla otevřena všechny dny, kromě pondělí (lístky se vydávají od 7,30 (zdarma), vstup na plošinu je od 8,30). Po KL jsme se tedy nerozhlédli.
Do Jerantutu jsme dojeli po necelých 4 hodinách. Dohazovač nám zajistil v 17 hodin minibus do Kuala Tahan (1,5 hod, 15 RM), vesničky na okraji národního parku. Před odjezdem jsme zašli na druhé jídlo v Asii. Pod pojmem Curry chicken se skrývala polévková nádoba plná nevábné tekutiny.
V Kuala Tahan jsme se ubytovali v dormitoru s klimatizací (20 RM za oba) a jeli převozem do parku koupit na zítřek „povolenku“ ke vstupu (1 RM za osobu, 5 RM za foťák, 5 RM za přespání v džungli). Ráno otevírají až v 8,30 a to už chceme být na cestě.
V dormu s náma byl nějaký kluk z Chile, který se právě vrátil z Indonésie. Uměl anglicky stejně jako já (špatně), tak jsem si dobře popovídali. Indonésie se mu líbila, jenom neuhlídal svou peněženku.
Úterý 2.7.2002 Taman Negara
Ráno jsme vyšli v 7.45. U Conopy Walkway (lávky zavěšené až 30 metrů vysoko v korunách stromů) jsme chtěli být jako první, abychom se vyhnuli návalu turistů. Cesta džunglí byla nesmírně namáhavá. Dusno, rostlinstvo, hmyz. Šlo to dopředu velmi pomalu. U konopného chodníku jsme byli v 9 hodin. Opravdu první, ale bohužel se otvíralo až v 11 hodin. Místo
čekání jsme se vyšplhali na kopec Teresek pro výhled do kraje – řeka pod námi, džungle kolem. A potom honem zpátky k chodníku. Za 5 RM jsme nastoupili 500 metrů dlouhou cestu 30 metrů nad zemí. Pěkně se to houpalo. Bylo to velmi zajímavé, ale přebytek turistů, kteří se nechovali tak, jak by měli, zahnal všechno živé daleko do pralesa, jenom komáři zůstali.
Potom jsme zamířili k místu našeho dnešního spánku – pozorovací chatu Bunbun Cegar
Anjing. Na 2 hodiny jsme se zastavili u řeky, zaplavali a zalenošili a šli dál. Voda nebyla tak kalná, jak se na fotce zdá. Chatka byla za řekou, která se musela přebrodit. Proud byl silný, uf, ale šlo to.
V chatičce na nožičkách 4 m nad zemí bylo 7 pryčen. Zmocnila se mě panika – zůstat tu přes noc bez moskytiéry... Za chvíli přišel jeden Angličan a poté loďka přivezla 4 Australany (asi). Už bylo blbé odejít. Navíc se Kačka tvářila jakoby nic, tak jsme zůstali. Šli jsme se do řeky vykoupat, prošli se večerní džunglí a honem zpátky do chatky. Večer byl hrozný déšť – žádné zvířátko jsme neviděli.
Středa 3.7.2002 Taman Negara – Melaka
Museli jsme vyrazit brzo, protože nám v 9 hodin jela z Kuala Tahan loďka zpátky z národního parku. V 6.30 zazvonil budík. To nebylo nic strašného. Horší bylo, že venku se nehodlalo rozednít. Po paměti jsme se sbalili a temnou džunglí jsme došli k řece. Při brodění nás voda důkladně probudila. Při obouvání na druhé straně řeky Kačku kousl velký pralesní mravenec. Hodně to bolelo. A bolelo ji to znovu za 20 minut, když dostala druhou dávku do pravé ruky. 2 cm dlouhého mravence nešlo z ruky pomalu odstranit. Bylo třeba se důkladně dívat, kam šlapeme a kam saháme. Všude hmyz, trny, dokonce i jakási rostlina mě žahla. Prostě se mi k ruce přilepila a nešlo ji odtrhnout. Mezitím se rozednilo a šlo se lépe.
V 8 hodin, v rekordním čase, jsme přiběhli do Kuala Tahan. U našeho ubytovatele z předchozího dne jsem vyjednal možnost osprchovat se. Kačka ze sprchy vylezla jako nová a na kousance od mravenců zapomněla. Já sundal levou botu, nevím proč, co mě píchlo, ale tekla mě z ní krev proudem. Nějaký hmyz (asi pijavice) mi napíchl žílu. Nešlo to zastavit. Kača mi nožičku zavázala obinadlem a pomohlo to – neupadla....
Cesta loďkou trvala 2 hodiny. Uvědomil jsem si důležitost řeky jako přístupové cesty do pralesa. Z přístaviště nás minibus vzal zpátky do Jerantutu. Po obědě jsme se autobusem svezli do Temerlohu (1,5 hod, 4,40 RM) a odtud do Melaky (4 hod, 10,60 RM), kam jsme dojeli v 9 večer. Hned nás odchytil hostelový dohazovač a taxikář. Co už se dalo dělat večer bez průvodce. Taxikář nám pomohl koupit lístky na loď do Dumai (80 RM + 9 RM taxa) a zavezl nás do solidního hostelu (18 RM, fan). Potkali jsme tam 2 Čechy, později jsme se s nimi ještě viděli v Bukittingi. Ještě jsme stihli zajít na jídlo do čínské restaurace (majitel nad námi stál a pozoroval, jak nám chutná), vyprali nejvíc ztuchlé kousky prádla z džungle a v 0.30 se dopotáceli do postele.
Čtvrtek 4.7.2002 Melaka – Dumai (Indonésie)
Ráno jsme pospali a poté zašli do města. Různé styly vedle sebe (čínský, portugalský, holandský, malaisijský) působily zajímavě. Po chutném obědě jsme si vyzvedli zavazadla a
hurá do přístavu na loď v 15 hodin.
Ještě v 15,30 jsme stáli před přístavem, ale jak jsme se dozvěděli, je to normální. Celníkovi se poté nezdál můj pas, tak jsem na 5 minut ucpal frontu. V lodi to hrozně skákalo. Dali nám 2 deci vody, nechutné nudle a pustili na videu film kategorie C. Naštěstí byl zvuk tak potichu, že nerušil.
Ještě jednou jsme se s Kačkou začetli do zážitků předchozích cestovatelů a začali se bát dalších okamžiků. Malaisie byla podle autora cestopisu ve srovnání s Indonésií opravdu citelně civilizovanější.
A fakt to byl děs. Po projití pasovou kontrolou jsme byli v Indonésii. Ve škaredém městečku Dumai. Sesypalo se na nás asi 20 taxikářů. Naslibovali dobré ceny za cestu minibusem do Bukittinggi. Odvezli nás někam do města, odkud minibus odjížděl. Z ceny 55 000 Rp bylo najednou 75 000 Rp a večer na krku. Byli jsme z toho docela vyjevení. Jak jsme zjistili v dalších dnech, nemělo cenu se kvůli takovému jednání rozčilovat, ale naučit se tomu vzdorovat. Cenu jsme nakonec srazili alespoň na nějakých 60 000 a to se chlápek ještě rozčiloval.
Cesta minibusem trvala 9,5 hodiny. Nebylo to tak nepříjemné, jak jsme předpokládali. Dvouproudovka napříč ostrovem byla úzká, asfalt na pár místech úplně chyběl, ale žádný horor. Oproti cestám v Peru to bylo zlaté. Po celou dobu jízdy nás řidič trápil místní hudbou – dangdutem. Soudě podle toho, jak to dunělo, musel být v autě velmi výkonný zesilovač a subwoofer. V Bukittinggi nás však ochotně (ve spolupráci s jiným cestujícím, který uměl anglicky) zavezl do vytipovaného hostelu Merdeka Homestay.
Pátek 5.7.2002 Bukittinggi – jezero Maninjau
Všechno v Indonésii oproti cenám v Lonely Planet z roku 2000 podražilo. Pokoj stál místo 20 000 Rp 35 000 Rp (stále ovšem parádní cena), jízdenka do Jakarty místo 70 000 Rp stála 170 000 Rp atd. Ale i tak to bylo OK. V levnější zemi jsem ještě nebyl.
Na dnešní den jsme naplánovali výlet k jezeru Maninjau. Před vyjetím jsme ještě koupili jízdenku do Jakarty na neděli (170 000 Rp, AC Bus, 32 hodin).
Nejdříve jsme dojeli bemem (místním autobusem v podobě upraveného dodávkového auta) do vesnice Lawang, poté jsme došli na horu Lawang, ze které byl parádní pohled na kráterové 031 jezero Maninyau, cca 800 výškových metrů pod námi. Výhled jako v pohádce – prales, rýžová políčka a uprostřed všeho velké jezero. Sesunuli jsme se dolů. Cestička vedla nejdříve
pralesem (podařilo se nám pozorovat opičí rodinku), potom rýžovými políčky. Vypadalo to tam nádherně. Lidé ale museli být hodně chudí, vedle políček měli postavené jednoduché chatrče. Po 2 hodinách jsme dorazili k jezeru. Teoreticky tam měl jet nějaký autobus. Jak nám postupně zastavilo asi 5 bemů a na otázku, zda jedou do Bukittinggi odpověděli záporně, Kača propadla pesimismu. Zanedlouho zastavil minibus šestý a řidič na nás uhodil, že dnes už žádný autobus nepojede, že nás za 70 000 Rp zaveze. Poslal jsme ho do háje a Kača začala panikařit. Naštěstí o 10 minut později správný autobus skutečně jel.
Naštěstí ne všichni lidé jsou takoví. Jak jsme obecně zjistili, všichni prodejci a „cestovní kanceláře“ by z nás nejraději viděli kutálející se penízky, ale obyčejní lidé se nám mnohdy snažili pomoci, leč mohli.
Jízda busem (za 5 000 Rp každý) byla dobrodružná. Bylo nás tam opravdu hodně. Kačka se vešla dovnitř, já jsem zčásti stál na schodečkách, občas jsem částí těla vyčuhoval. Další cestující už viseli ze dveří celí. Čekalo nás 42 ostrých zatáček zpátky do sedla. Měl jsem co dělat, abych v každé sudé nevypadl.
Lidí postupně ubývalo, ale moc jsem si nepomohl. Autobus byl tak nízký, že po 1,5 hodině jízdy byl ze mě zohýbaný samorost.
Po náročném dni jsme zašli na vydatnou večeři, napsali domů a šli brzo spát.
Sobota 6.7.2002 Bukittinggi – minibusem po okolí
Ráno v 8.30 nás vyzvedl minibus a my se vydali na celodenní výlet po okolí (55 000 Rp na osobu). Průvodce, usměvavý správný chlapík, nám na první zastávce ukázal, co roste na jaké palmě. Viděli jsme, jak se drtí káva, navštívili královský palác a tradiční obydlí lidí kmene Minankabau, vykoupali se v kráterovém jezeře Singkarak a na závěr nám naservírovali býčí zápasy. Lidi to tam hodně prožívali. Doprostřed „fotbalového hřiště“ přihnali 2 býky a
drážděním je přiměli k boji. Býci na sebe rohama útočili, přetláčeli se. Slabší býk utekl.
Okolo zápasících zvířat se semkl kruh lidí. Docela bych se tam dole vedle rozzuřených zvířat bál.
Krásný den. Vše organizovala Raun Sumatra Tours & Travel, u které jsme si včera koupili i lístky do Jacarty – jak zítra zjistíme, docela dost jsme přeplatili ..., ale výlet měli vymyšlený dobře.
Kačka šla spát a já se vypravil do Radevous Cafe & Music, dal jsem pivko a zasedl k internetu. Pomalu jsem se začal obávat zítřejší cesty. 32 hodin v autobuse nemůžeme přežít.
Neděle 7.7.2002 – cesta busem do Jacarty
V 9 hodin nás z cestovky zavezli na autobusové nádraží za městem. Tam jsme zjistili, o kolik jsme přeplatili. Buď o 20 nebo o 60 tisíc Rp, těžko říct, který autobus byl který. Krátce po 10 hodině (s hodinovým zpožděním) jsme se dali do pohybu. Zhruba každých 4 – 6 hodin jsme udělali přestávku u indonéské jídelny. První 2 jídla jsme absolvovali to jejich silně pálivé jídlo, potom už to nešlo. Jedli jsme buď jenom rýži nebo sušenky.
Autobus byl v pohodě. Klimatizace fungovala. Obdivuji řidiče, kteří vlastně pořád na dvouproudovce předjížděli. Do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jestli se stihneme zařadit zpátky do našeho pruhu, nebo se srazíme s protijedoucím autem. Kromě noci, kdy jsme projížděli nějakou velikou džunglí a silnice byla hodně špatná, byl všude asfalt.
Jídelny u cesty byly zařízeny zajímavým způsobem. Krátce po dosednutí ke stolu nám donesli mističky s různými jídly. Vždy rýže, kuře na kari, hovězí, rybu. Všechno bylo nechutně pálivé. Snědli jsme to, na co jsme měli chuť (pouze v uvozovkách, protože na tyto pochoutky jsme chuť rozhodně neměli), zaplatili jsme a nepoužité mističky zase odnesli jiným hostům.
Pondělí 8.7.2002 – příjezd do Jakarty
Celý den jsme jenom jeli. Pomocí trajektu jsme se dostali na ostrov Jáva a se 7 hodinovým zpožděním konečně dojeli do Jakarty ve 2.15 ráno.
Po cestě jsme prohodili slovo se dvěma Pákistánci studujícími v Anglii. Spolu s nimi jsme vzali předražené taxi a za 35 000 Rp dojeli na ulici hostelů – Jalan Jaksa. V půl třetí ráno se ubytování nehledalo dobře. Navíc jsme se strefili do období jejich krátkých 14 denních školních prázdnin, takže hostely byly plné Indonésanů. 4 hostely byly plné, v pátem jsme měli štěstí. Byla to hrozná díra. Vzali jsme pokoj s klimatizací (60 000 Rp), která, jak jsme zjistili posléze, nefungovala. Srazil jsem cenu aspoň na 50 000 Rp a k tomu dostal stolní ventilátor. Do Nick´s hostelu se už určitě nevrátíme, ale na těch pár hodin spánku to stačilo.
Úterý 9.7.2002 – Jakarta
Úkolem dneška bylo zajistit letenky do KL nebo Singapuru a posunout se dál do Yogyakarty. V 12 milionové Jakartě není nic moc k vidění. Nechtěli jsme se tu zbytečně zdržovat. Obojí jsme zvládli. V CK jsme koupili letenky do KL za 73 USD + 100 000 Rp odletová taxa – vynikající. Za autobus do Yogyakarty chtěli všude okolo 130 000 Rp, což bylo neúměrně
mnoho. Dali jsme na včerejší radu Pákistánců a tuk-tukem jsme dojeli na vlakové nádraží Gambir (v Jakartě bylo snad několik desítek různých nádraží). Odtud jely pouze vlaky typu IC za 150 tisíc Rp, ale poslali nás na nádraží Pasar Senen station, odkud jely normální vlaky za 50 tisíc Rp.
Do odjezdu v 19.25 jsme stihli ještě sníst meloun v parku, vyzvednout letenku, batoh z hostelu a navečeřet se. Při čekání na lístky jsme se dali do řeči s nějakým Indonésanem. Jel taky do Yogy. I naši Palestinci to v Jakartě vzdali a jedou s námi vlakem.
Jízda tuk-tukem je skvělá. Všude jich jezdí dost. Stačí jen mávnout, dohodnout cenu a nastoupit. Řidiči jsou hrozní vydřiduši, vždycky nasadili 2x větší cenu, než za kterou jsme nakonec jeli.
Zkusili jsme se i projít po městě. Došli jsme na nějaký trh s použitým oblečením. Nějaký chmaták se mi naboural do zadní kapsy batohu. Ohlídnu se a chlap má obě ruce zabořené do zadní kapsy mého batohu! Nic, co by se dalo ukrást jsem tam naštěstí neměl. Jsem rád, že už odjíždíme. Je to nepříjemné město. Jak říkal Indonésan na nádraží, co jsem spolu stáli frontu na lístky, není to město na žití, ale na vydělávání peněz. Aspoň tak to Indonésané chápou.
Středa 10.7.2002 – Yogja – Borobudur
V 7.15 jsme dojeli do Yogyacarty. Oba dva vytipované hostely byly plné, tak jsme zapadli do nějakého Joya Losmen v uličce Gang II – pokoj s koupelnou za 30 000 Rp. Nechali jsme si vyprat prádlo, zařídili jízdenky na vlakáči zpátky do Jacarty a vyrazili na Borobudur. Předtím jsme ještě v příjemné hospůdce, do které jsme poté chodili pravidelně, potkali 2 Češky. Cestovaly jenom tak ve dvou. Jedna z nich v Indonésii rok studovala a uměla jejich jazyk.Místním autobusem za 1000 Rp jsme se dostali na autobusové nádraží a poté za 5000 Rp nastoupili 1,5 hodinovou cestu.
Při kupování vstupenky jsem se pěkně naštval – místní ho měli za 5000 Rp, cizinci za 7 USD. Cizince prostě odírali, kde mohli. A bylo to pořád, několikrát denně. Strašně to kazilo dojem z jinak nádherné země.
Borobudur vypadal ze spodu velice malý, ale když člověk procházel po jednotlivých terasách, byla to monumentální stavba. Při cestě zpátky se na nás zavěsil prodejce sošek. Začal s cenou 70 000 Rp. za jednu a nakonec jsem od něho koupil 2 sošky za 25 000 Rp. Líbila se mi jeho vytrvalost a přesvědčivost. Stejně jsem ho hodně přeplatil, reálná cena byla někde na polovině.
Od Borobuduru jsme si za 5 tisíc najmuli koňské spřežení, které nás odvezlo na 3,5 km vzdálený Mendut Temple. Byl to maličký Borobudur, podobně zdobený. Dalo se jít dovnitř, do nitra chrámu.
Pak už autobusem do města, najíst se a spát. Systém autobusů je skvělý. Kde člověk mávne rukou, tam mu zastaví pro nastoupení a vystoupení. Kromě řidiče v buse jezdí další 1 až 2 lidé. Vyvolávají do ulice, kam autobus jede, občas vyrazí do okolí, naženou pár cestujících a zkasírují je.
Silně nás už znechucuje neustálé pokřikování „Hello Miss, Hello Mister“. Pokřikují děti a lidé sedící na ulici, ale co je horší, i prodejci suvenýrů a řidiči taxíků a kolových rikší. Taky nás pořád fotí, hlavně Kačku se světlými vlasy a modrýma očima. Jeden člověk se jí dokonce zeptal, jestli má ty oči pravé, nebo tam má nějaké modré čočky...
Jsou neskutečně vlezlí a vytrvalí. Taxikář se nás 4x po sobě zeptá, zda skutečně nechceme svézt. Když už člověk za den zopakuje po stopadesátéšesté „NO“, leze to na nervy. Všude se nás snaží oškubat. Většinou cizinec platí 2x – 3x tolik, co normální Indonésan – kromě míst, kde mají vyvěšené ceny (městské autobusy, restaurace). Smlouvání je téměř vždy nutné.
Čtvrtek 11.7.2002 – Yogja – pláž
Dnes jsme jeli na pobřeží Indického oceánu. Poblíž Yogie je několik pláží. My si vybrali Parangritis. Dlouhá pláž s tmavým pískem měla vpravo konec v nedohlednu, vlevo asi 1 km končila skalními útesy. Celý den jsme strávili právě tam. I když jsme byli hodně daleko od lidí, přesto si nás několik skupinek našlo a pořád se fotilo a odpovídalo na otázky kladené jednoduchou angličtinou.Plavat se nesmělo, bylo to kvůli velkým vlnám zakázané, ale u břehu jsme skotačit mohli. Kačce se večer rozvinulo nachlazení a na mě to šlo taky.
Pátek 12.7.2002 – Yogja – Pranbanan
Podle Borobuduru zdálky velkolepé a mohutné, zblízka to ale už takovým dojmem nepůsobilo. Úplně naopak v porovnání s Borobodurem.
Paní u „cizineckých“ vstupenek nám nabídla studentskou slevu, zaplatili jsme jenom 4 USD, což nás potěšilo. Prohlíželi jsme si jednotlivé chrámy. V hlavních třech byly sochy bohů, v ostatních sochy chyběly. Celkem tu bylo v hlavním areálu 16 staveb. Po prohlídce hlavní části jsme se prošli po okolí, kde byly zbytky chrámů a jeden byl celý zrekonstruovaný. Jak jsme se v muzeu dozvěděli, celý Prambanan byl zničen a do původního stavu jej začali vracet
až po rekonstrukci po roce 1937. Poslední chrámy byly dokončeny v roce 1992.
Večer jsme se chtěli přemístit dál. Zašli jsme do hostelu pro batohy a tam potkali další 2 Čechy – kluka s holkou Martina a Martinu (ty, co měli problémy s udělením víz). Chtěli strávit v Indonésii 2 měsíce.
Podle informací, které jsme před 3 dny obdrželi na nádraží, jeli autobusy do Probolinga (nástupní stanice na horu Bromo) každou hodinu od rána až do 8 hodin do večera. Přijeli jsme na nádraží něco po šesté hodině. Bus do Probolinga tam skutečně stál, ale nevzal nás. Zjevně dal přednost místním cestujícím. Další bus v 8 už nepřijel. Postupně nám byla nabízena cesta do Surabaye za předražené jízdné, různí lidé nám říkali různé časy, kdy pojede další autobus, blázinec bez konce. Protože to už trvalo několik hodin, Kačka z toho byla docela vedle. Vyřešili jsme to nasednutím do pěkného AC busu společnosti EKA a za standardní jízdné 32 tisíc Rp jsme za 6,5 hodiny byli v Surabayi. Tam jsme přestoupili na Economy Bus do Probolinga (6 000 Rp, 1,5 hod).
Když už jsme u autobusů, vždy je nutné nastoupit do autobusu a zaplatit až v něm. Různí lidé, „informátoři“, pohybující se po nádražích, jsou pouhými překupníky. Za jízdenku, která v autobuse stojí např. 32 000 si řeknou klidně 50 až 100 tisíc. Peníze zinkasují, ukážou na autobus, do kterého máme nastoupit a zaplatí za nás cenu normální. Rozdíl je jejich zisk. Pokud jsme nevěděli, kam nastoupit, pokusili jsme se zeptat normálních cestujících.
Sobota 13.7.2002 – Bromo
V Probolingu (malém městečku) nás odchytil nahaněč do mikrobusu. Dušoval se, že pojedeme „linkovým“ mikrobusem, ne „turistickým“. Hodinu a půl jsme čekali, než se 8 místný mikrobus naplní požadovanými 15 lidmi, dohodli jsme cenu 7500 do Cemoro Lawang (výchozí místo na Bromo) a vyjeli. V půli cesty nás z busu vyhodili a naložili do jiného. Zkoušeli z nás vymámit více peněz, ale nedali jsme se. Takže zanedlouho už jsme byli ubytovaní v hotelu Bromo – pokojíček bez koupelny za 35 000 Rp.
Moc jsme toho v noci nepospali, oba jsme byli hodně nachlazení, takže nám pár hodin spánku jenom prospělo. Venku byla pořádná mlha a na obhlídku okolí se stejně jít nedalo.
Před večerem se mlha roztrhala a my jsme stihli vylézt na sopku Bromo. Byla jenom hodinu
od hotelu. Nejdříve se sestoupilo na „písečné moře“ – planinu plnou prachu, za kterou se tyčilo několik sopek. Co krok, to jsme se zabořili tak 5 – 10 cm. Vylezli jsme na Bromo a podívali se do kráteru. Valila se z toho síra, bublalo to tam jako v Yellowstone v USA. Ta síra nám vůbec na naše bolavé krky nedělala dobře.
Na úpatí sopky postávali vozkové a nabízeli svezení na poníkovi. Byl to ale pořádný výdrb – z písečného moře to bylo k samotnému úpatí sotva 300 metrů. Na sopku dále vedly betonové schody. Poníkem šlo ujet pouze těch zmíněných 300 metrů za nehorázný peníz.
Neděle 14.7.2002 – Bromo
Oba dva těžce nachlazení jsme po výborné snídani vyrazili na 6 km vzdálenou horu Pananjakan (2702 m). Celou cestu byly úchvatné pohledy na Bromo, Batok i na nejvyšší
sopku v okolí Semeru (3676 m). Bylo střídavě zataženo, občas nám výhled znemožnila mlha. Potkali jsme dva české důchodce. V Indonésii byli s CK Adventura. Vůbec jsme nechápali,
jak se do takového kopce vyšplhali. Pár minut jsme pokonverzovali, vydechli a stoupali dál. V poledne jsme byli na vršku. Nechtělo se nám vracet stejnou cestou, tak jsme to vzali po silnici dolů, do „písečného moře“. Prošli jsme hořícím lesem (ráno jsme si říkali, co to tam v dálce čmoudí...) a sestoupili do prašné planiny. Celou jsme přešli a utahaní došli do hotelu. Hlavně já byl úplně zničený. Při kávě a večeři jsme studovali průvodce Thajskem a docela se přeli, kam za těch 8 dnů stihneme zajet.
Pondělí 15.7.2002 – cest do Yogi
Dneska vstáváme už v 4.15. Vyrážíme pozorovat východ slunce. Nejdeme na Bromo, kde je děsná spousta lidí, ale na půl cesta na Pananjakan. Přicházíme na poslední chvíli, sluníčko už
vychází (vycházelo v cca 5.25). Písečná pláň hraje všemi barvami, obloha je pekelně rudá, v dálce vypouští své obláčky Semeru. Je to pěkná podívaná.
Vrátili jsme se zpátky, zabalili a vyrazili na minibus do Probolinga. Opět trvalo hodinu, než je autobus zaplněn alespoň 15 lidmi (do naší Karosy by se asi vlezlo na jejich poměry 150 lidí :-)) a vyjeli jsme. Z Probolinga jsme chytli ihned autobus do Surabaye (AC za 12000). V Surabaiji jsme odolali asi dvaceti naháněčům a s přehledem nastoupili do busu na Yogyu (AC 32500 včetně jídla).
Na nádraží jsem se vysmáli taxikářům, kteří nás chtěli zavést za pouhých 30 000 do naší ulice a vzali modrého taxíka s taxametrem (11 000 Rp.) - modrý taxi je státní s pevnou sazbou, vždy musí používat taxametr, ostatní jsou soukromé.
V hostelu znovu potkáváme „naše“ Čechy Martinu a Martina. Poradili nám, abychom si pronajali motorku.
Úterý 16.7.2002 – Yogya
Na vypůjčené Hondě (30 000 + benzín) vyrážíme do ulic. Chvílemi mě to nutí jet vpravo. Jízda v tom hustém provozu po levé straně byla opravdový zážitek a obdivuju Katku, že to
jako spolujezdec vydržela. Na široké ulici se šetřilo místem – 3 motorky vedle nás vlevo, 3
vpravo, za náma hučící autobus a rikša. A co teď :-).
Zajeli jsme na sever do městečka Kaliurang. Byla tam pěkná džungle. Výhled na činnou sopku Merapi nám zakryly mraky. Na vyhlídce nám jakýsi mladík nabízel fotky Merapi ke koupi, tak jsme se aspoň podívali, jak to za těmi mraky vypadá :-)
Vrátili jsme do Yogyi. Orientace městem už byla lepší než ráno. Naše druhá a poslední zastávka bylo městečko Imogiri s hrobkama sultána. Těšili jsme se na výhled na město, ale přes opar nebylo nic vidět. Večer jsme s Čechama zašli na večeři a skoro 3 hodiny klábosili.
Středa 17.7.2002 – odjezd do Jacarty
Celý den jsme věnovali prohlídce města. Koukli jsme do Sultánova paláce (7500), na výrobu batiku (hned jsme ji m nechali vydělat, dvě batiky jsme si koupili a teď nám doma visí na
zdi), na Vodní palác (2000), ptačí trh a do místní ZOO.
Na ptačím trhu jsme si zašli odpočinout do kavárny. U jednoho stolu bylo volno, jinak všude
obsazeno. Odsunoval jsem židličku u volného stolku a málem jsem proletěl leknutím stropem – vedle stolu ležel obrovský ještěr – camoro dragon, ale podle personálu byl neškodný.
Zoologická zahrada byla také zajímavá podívaná (vstupné 5000). Zvířat tam bylo pomálu a zahrada byla hodně zchátralá, ale co zvíře, to perla.
Večer nás vláček vezl směr Jacarta.
Čtvrtek 18.7.2002 – Jacarta
V 6 ráno jsme se ubytovali v Lia´s hostelu. Pán to chtěl ihned zaplatit (35000). Posléze jsme zjistili proč – po celou dobu našeho ranního dospávání nám nad hlavou dupaly a škrábaly krysy, katastrofa.
Po ranní hádce (takové první velké po dobu našeho společného cestování) jsme posnídali a zašli na věž – Národní monument (5100) podívat se na Jacartu z výšky. Poté jsme se rozjeli
do parku Mini Indonesia. Bylo tam 27 věrných kopií staveb z celé Indonesie. Určitě to bylo moc zajímavé, ale kvůli nevyspání a hroznému vedru jsme si to moc neužili.
Na Gambir Station jsme zjistili autobus na letiště a po večeři se vrátili do krysího hnízda.
Pátek 19.7.2002 – odlet do KL
Dopoledne jsme stihli zajet tuk-tukem podívat se na ulici Jalan Surabaya – ulici lemovanou krámky se starožitnostmi, soškami a různými zbytečnostmi. Zaujala nás pánev na dělání smažené rýže. Ode dneška se tedy táhneme s 2 kg pánví (která se bohužel po 2 použitích propálila – teď nám visí na zdi v kuchyni a připomíná „nasi goreng“ – vynikající smaženou rýži). Na pozdní snídani jsme z jídelního lístku vybírali s ohledem na zbytek peněz. Měli jsme to spočítané na tisíce (před snídaní jsme si vyměnili poslední 3 drobné dolary :-))
Cesta na letiště byla bez problémů. Autobus z Gambir Station urazil vzdálenost na letiště za 1 hodinu (8000). Počítali jsme s 2 hodinami, tak jsme měli dost času. S půl hodinovým zpožděním jsme nastoupili do letadla. Za chvíli zahlásili další hodinové zpoždění z důvodu poruchy letadla. Kačka začala málem panikařit. Nakonec jsme odletěli a v pořádku doletěli – vivat Lion Airlines!
V Kuala Lumpur už jsme věděli, co a jak. Z letiště jsme dojeli do města, koupili si lístky na bus nádraží, šli na večeři (byla velmi pálivá – na Kačku čekalo ve smažené rýži překvapení ve formě silně pálivé feferonky, následující hodinu nic neříkala a nedělal nic jiného než větrala pusu a byla na vyvrácení) a už v 0,30 nastoupili do busu směr Alor Setar k thajským hranicím. Autobus jsme málem nestihli, protože na mně 15 minut před odjezdem přišla tíživá chvilka a odběhl jsem hledat toalety.
Sobota 20.7.2002 – Surat Thani
Autobusák byl pěkná svině, protože nás vyhodil v jiném městě – 50 km před Alor Setar. Museli jsme to dojet jiným autobusem. Tam jsme nasedli na směr Bukit Kayan Hitam. Autobus nás přiblížil asi 10 km k hranici, ale ani on nás nezavezl přímo do cíle. Poslední malaiský autobus jsme si užili, jeli jsme v něm za 0,8 ringidu úplně sami.
Hranici jsme přešli pěšky bez problémů. Na thajské straně jsme nasedli do minubusu a za 45 B jeli do Hat Yai. Hned naproti autobusového nádraží jsme vlezli do Fresh marketu (něco jako 7Eleven). Kačka zajásala nad mraženým šlehaným džusem a já si po 3 týdnech dal něco „normálního“ – obrovský hot-dog z grilu. Celé jsme to jedli u pouličního občerstvení, paní nám to dovolila, i když jsme si u ní nic nekoupili.
Odtud velkým autobusem za 160 B až do Surat Thani. Rychle jsme se zorientovali. Situaci trošku zkomplikovaly moje střevní potíže, ale vše dobře dopadlo. Na ostrov Ko Samui jela ještě večer pomalá noční loď, ale zvolili jsme raději variantu přespání v hostelu v přístavu (150B za oba) a jeli ráno. Hotel byl pěkný, i sprchy čisté, akorát mi po úplném namydlení přestala téct voda. Stál jsem tam jako exot 15 minut, než blahodárná tekutina začala ze sprchy zase proudit.
Neděle 21.7.2002 – Surat Thani
Ráno se Kačka probudila s horečnou a bolením břicha, což nebylo dobré. Po půl osmé nás vyzvedl autobus a odvezl nás do přístavu expresních lodí (150 B) a za 3 hodiny jsme vystupovali na ostrově. O ubytování jsme bez Let´s go neměli ani potuchy. Tak jsme se nechali odchytit. Jedinou naší podmínkou byla východní strana ostrova, kvůli východu slunce.
Mikrobusem nás zavezli na Lamai Beach do krásných bungalovů Beach resort. Kývli jsme na cenu 300 B za chatičku a zůstali jsme tam. Po obědě byl čas skočit do moře. Půjčili jsme si i
šnorchl. Pro mě to byl jedinečný zážitek, plavat kolem pestrobarevných rybek, ležet na písku ve stínu kokosových palem a hledět na blízké útesy.
Večer Kačce nebylo dobře, šla brzo spát. Ještě jsem s pivkem poseděl na verandě a Kačku jsem následoval.
Pondělí 22.7.2002 – Ko Samui
O půl šesté ráno jsme šli pozorovat východ slunce. V 6.15 bylo už úplné světlo a slunce nikde. Mysleli jsme, že je za mrakem a šli ráno dospat.
Na vypůjčené motorce (150 B) jsme se pustili do průzkumu ostrova. Objeli jsme několikatery vodopády, budhistické temply, koukli jsme na mumifikovaného mnicha, Velkého Budhu,
budhovu stopu, opičí show (opice normálně sklízely kokosové ořechy z palem – prý se to učí
v opičí škole cca 2 roky) a v podvečer jsme se šnorchlem vyzkoušeli „nejlepší místo pro šnorchlování“, jak bylo napsáno na cedulce u pláže. Cedulka nelhala. Opravdová nádhera – rybičky, korály, útesy, občas krab. Škoda že zapadlo slunce, jinak by nás odsud nikdo nedostal.
Náš bungalov byl stranou hlavního letoviska. Na motorce jsme tam ale byli za 5 minut.
Zabořili jsme se do obchodů. Kačka nakoupila plnou igelitku oblečení, já si taky koupil nějaké to tričko. Ale hlavně jsem koukal po Thajkách. Různě se u barů vlnily a čekali na svoje helmuty. Celý den jsme viděli bílé chlapy s Thajkama, jak si je vodí za ruku, jezdí s nimi na motorce nebo v jeepu. Celodenní „pronájem“ Thajky je prý velmi levný.
Vůbec se mi nechtělo pomyslet na to, že zítra budeme z tohoto kokosového ráje odjíždět. Po oba dny jsme chodili na jídlo do místní, ne tak turistické restaurace. Majitelka nás vždycky velmi zdálky zdravila. Jídlo měli vynikající. Kačka zůstala u své zeleniny a já vyzkoušel kromě obligátního kuřete i ryby. Oproti Indonésii je v Thajsku dráž, ceny se blíží našim, ale pořád paráda. Jídla jsou většinou podobná těm, jaká jsme jedli v Indonésii, jenom trošku míň pálivější. Základem všech místních jídel je rýže.
Úterý 23.7.2002 – návrat na pevninu
Ráno šla Kača znovu na východ slunce. Včera jsme to vzdali moc brzo. Sluníčko vycházelo až v 6.30 a když se tak na fotce dívám, jak to vypadalo, moc mě mrzí, že jsem se z pelechu nevyhrabal.
V 7 jsme si ještě rychle na motorce zajeli na „nejlepší místo“ zašnorchlovat. Za hodinu a půl jsme vrátili motorku a šli se opékat na pláž.
Ve 12 hodin byl check-out a my upalovali do přístavu. Ještě jsem skočil na internet. Po nalodění ve 14 hodin začalo pršet. Lebedili jsme si na palubě pod stříškou a říkali si, jak nám krásně vyšlo počasí. Jenom ať si prší, když si jedeme pryč. Ale cesta lodí byla nakonec procházka očistcem. Déšť zesílil, přidal se k němu silný vítr a do toho vlny. Pod stříškou se začala scházet výprava české cestovky Livingtone. Lidé postupně vycházeli z podpalubí, kde okýnkama stříkala voda a byl tam hrozný smrad a dusno. I na palubě to jedna pasažérka nezvládla... Češi by nebyli Čechy, kdyby si z každé situace nedělali legraci a nepopíjeli k ní slivovici. Nakonec přežila naše loďka i my.
Po doplutí jsme přenocovali ve známém guest housu v přístavu.
Středa 24.7.2002 – Phuket
Velmi brzy jsme vstávali a stihli autobus v 7 hodin na Phuket. Chtěli jsme nějakou méně užívanou pláž. Vystoupili jsme asi 20 km od města Phuket, v Tharangu. Pláž byla vzdálená asi 10 km a podle informace místních, kteří neuměli moc anglicky, tam nejel žádný autobus.. Motorkáři – taxikáři se nabízeli za 70 B za jednoho, což se nám zdálo moc. Šli jsme na stopa a zastavil chlapík z nějaké cestovky a za 80 B nás tam hodil. Resort pěkný, všechno bylo
dražší než na Ko Samui, ale co se dalo dělat, byli jsme ve druhém nejnavštěvovanějším a nejznámějším přímořském středisku v Thajsku. Vzali jsme chatičku za 400 B a šli k moři.
Sluníčko bylo většinu času za mrakama, tak jsme si lebedili na polstrovaných lehátkách a ani se nenamazali. Za 4 hodiny jsme byli oba totálně spálení. Kačku to aspoň nebolelo, ale já úpěnlivě přemýšlel, jak budu spát.
Na motorce (200 B) jsme se jeli podívat na západ slunce. Když jsme tak srovnali naše černé obličeje, už jsme se od místních ani tak nelišili. Když jsme stáli na křižovatce na červenou, motorkář stojící vedle nás se pousmál, že jsme černější než on. Jeli jsme na prý nejlepší místo pro pozorování západu slunce na ostrově. Bylo to 40 km daleko, bylo tam hrozně moc lidí a západ nebyl kvůli mrakům vidět.....
Čtvrtek 25.7.2002 – Phuket - Phang Nga
Využili jsme motorky a projeli ostrov. Zajeli jsme do města Phuket (nic moc), podívali se na největší vodopád na ostrově a projeli západní pláže. Na jedné z nich bylo podle naší paní recepční „nejlepší místo na šnorchlování“. Pláž byla perfektní, mezi útesy schovaná, obklopená palmami s pouze jedním stánkem k občerstvení. Šnorchlování mohlo být perfektní, ale byly moc velké vlny.
Stejně jako na Ko Samui se téměř na každém kroku dal najmout slon k projížďce. Po návratu do kempu jsem Kačku zavezl s batohem na 2,5 km vzdálenou hlavní cestu, odkud nám jel autobus do Tharangu. Jel jsem zpátky pro svůj batoh a vrátit motorku. Právě odjíždějící recepční mi ušetřil půlhodinovou chůzi. Nasomroval jsem se mu do auta.
Na hlavní cestě nám po minutě čekání na autobus sám od sebe zastavil manželský pár s dítětem a vzal nás do města. Za 10 minut už jsme jeli autobusem do Phang Nga. Pěkně se to podařilo.
Na autobusovém nádraží nás odchytili a nabídli ubytování za solidní cenu a na následující den výlet do zátoky a na ostrovy.
Pátek 26.7.2002 – Phang Nga a odjezd do Bangkoku
V 8 hodin jsme vyrazili na půldenní výlet do zátoky. Tento národní park se stal velmi známým po natočení filmu s Jamesem Bondem. Agent na jeden z ostrůvků přistával a od té doby se mu říká „James Bond Island“.
Nejprve jsme propluli háji mangrovníků, poté kolem menších i větších ostrůvků, jejichž pravděpodobně vápencové stěny byly bizardně vytvarovány působením vody. Projížďka skončila na ostrově Jamese Bonda.
Ve 12 hodin jsme byli zpátky v hotelu. Po obědě jsme si naposledy půjčili na zbytek odpoledne motorku a jeli se rozloučit s mořem na 50 km vzdálené pláže. Na pláži nikdo nebyl, zkusili jsme opalování „na Adama“. Vyrušila nás pouze krabí rodinka. Nočním autobusem v 20:30 (343 B) jsme přejeli do Bangkoku.
Sobota 27.7.2002 – Bangkok
Z autobusového nádraží jsme městským autobusem číslo 10 trefili na Khao San Road – ulici cestovatelů. 
Ubytovali jsme se a vydali do města na obhlídku. Zmákli jsme nějaké paláce
menší (Wat Suthat), palác s ležícím Budhou (Wat Pho) a nakonec jsme zašli do Královského paláce (Wat Phra Kaeo), kde mají svého Smaragdového Budhu
(Emeral Budha). I když tam byl přísný zákaz focení, jednu fotku jsem narychlo udělal.
Na každém rohu se nás snažili přesvědčit podivní tuk-tukáři, že dneska je zvláštní den a zavezou nás zadarmo do některých chrámů. Málem jsem jim uvěřil. Je to známý trik. Řidič by nás skutečně zavezl do některých chrámů, převážně do těch, kde se za návštěvu vybírá vstupné, a nakonec bychom skončili v nějakém zlatnictví nebo klenotnictví. Past na turisty. Večer jsme vyzkoušeli pravou thajskou masáž. V masážním salonu nabízeli 3 druhy masáží: thajskou (spočívala v protahování a stláčení jednotlivých částí těla), olejovou (masérka nanášela olej a masírovala) a bylinkovou (tělo bylo masírováno pomocí napařovaného pytlíku s bylinkami). Zvolili jsme si hodinovou olejovou masáž a byl to nezapomenutelný zážitek. Já musel mít celou dobu zavřené oči – místo atraktivní Thajky mě masíroval chlap ....
Neděle 28.7.2002 – Auyutaya
Bývalé thajské hlavní město Auyutaya (v 18. století zničeno Barmánci) bylo nejlépe dostupné vlakem. Místním autobusem jsme bez problémů trefili na příslušné (severní) vlakové nádraží. Koupili jsme si lístek třetí třídy (jiný se ani koupit nedal) a s hodinovým zpožděním vyjeli.
Ve městě jsme ťapali po jednotlivých zbytcích klášterů (Wat Mahathat). Podle průvodce nejlepší (Wat Phra) se nám moc nezamlouvaly. Všechny byly stejné – rozvaliny obehnané kamennou zídkou. Nasměrovali jsme to k podle informací k nejlepšímu, ale asi 6 km vzdálenému klášteru Wat Chaiwatthanaram. Pěkně jsme si to tam prohlédli a šli zpátky. Bylo to moc daleko, tak jsme stopli autobus a pohodlně dojeli do blízkosti nádraží.
V hostelu jsme zabalili batohy a jeli se podívat na vyhlášenou čtvrt Pat Pong. Byl jsem trošku na rozpacích, že Katka chtěla jet taky. Docela nás rozladilo, že jsme hodinu stáli na špatné zastávce. Poté jsme nemohli čtvrť najít. Nakonec se nám podařilo.
Bohužel první ulička, kterou jsme šli byla uličkou homosexuálů. Každý se nás snažil vtáhnout do baru. Já s tím
docela počítal, ale Katka zpanikařila a že se musíme okamžitě vrátit. Byla to škoda, ale
nervům člověk neporučí. Kromě sexu (v barech opravdu tančily Thajky na stolech :-)) se tu dalo najít mnohé další, obchody, pozoruhodnosti (třeba tančící slon) a určitě i dobré jídlo.
Nazpět už autobus nejel a museli jsme se vrátit taxíkem. Taxík byl překvapivě levný.
Pondělí 29.7.2002 – Bangkok a odlet
Poslední den jsme se snažili využít do poslední hodiny. Vstávali jsme opět časně a jeli na asi 100 km vzdálené plovoucí trhy. Průvodce nelhal, po spleti kanálů se opravdu proháněly loďky
s obchodníky, ale většinou šlo o bezcenné suvenýry a v lepším případě o ovoce. Zajímavý byl pronájem loďky. Spojili jsme se s párem Singapurců a pronajali si jednu loď. Za hodinu plavby chtěli 600 B, usmlouvali jsme to na polovinu. Pádlem se celou hodinu oháněla starší
paní v klobouku. Plavili jsme se po kanálech a zaháněli chmury. Co se to s tím světem děje? Tady bylo více než kde jinde zřejmé, co udělá turistika s kulturou národa. Než skutečně pracovat, je lepší za celý den prodat jednu předraženou cetku turistovi. Zvyky se mění a vše je podřízeno cestovnímu ruchu. Z původně normálního chování se stává pouhé divadlo.
Po návratu do Bangkoku jsme se zašli ještě podívat do Chinatownu. Bohužel se neodlišoval nijak výrazně od ostatních čtvrtí. Zažili jsme také pořádnou dopravní zácpu. Autobus se šinul rychlostí kolem 3 km v hodině. Taky se nám nějak rozpršelo. Na cestu nazpět z Chinatownu jsme použili lodní dopravu. Otestovali jsme plavbu na řece Chao Phraya. Úplně v posledních hodinách jsme ještě zašli vyzkoušet bylinkovou masáž a já si koupil na ulici falešnou kartu ISIC na rok 2002/2003 za 100 B. Na Khao San Road se daly koupit různé dokumenty, od amerického řidičáku až po potvrzení o absolvování zkoušky TOEFL. Ve 21 hodin jsme si to už v mikrobuse mířili na letiště a v 1.05 opustili bangkokské letiště s velmi stísněným pocitem, že to všechno uběhlo nějak moc rychle.
Úterý 30.7.2002 – Istanbul - Praha
Díky časovému posunu jsme byli v ranních hodinách v Istanbulu. Čekalo nás desetihodinové čekání na let Istanbul – Praha. Nebyli bychom to my, abychom tento čas nevyužili k základnímu průzkumu Istanbulu. Ke vstupu bylo nutné vízum, které jsme si za 10 USD koupili přímo na letišti. Letištní autobus stál zhruba 100 Kč. Během těch několika hodin jsme navštívili Univerzitu, podívali se na Hypodrom, Modrou mešitu, Červenou mešitu (Hagia Sofia), Cisternu
(obrovskou podzemní nádrž na vodu, kde se všechny zvuky krásně
rozléhaly) a nakonec Sultanahmed (sultánský palác). Po cestě zpět jsme se zastavili v Bazaru. Katka vzpomínala, jak se před asi 8 lety každý z prodavačů snažil prodat, běhal za
zákazníkem a smlouval. Nyní? Prodavači seděli apatyčtí za svými pultíky. Při pokusu o smlouvání se podívali do papíru a řekli cenu a tím to skončilo. Napadly mě stejné myšlenky jako minulý den na plovoucích trzích v Thajsku – turismus vše zničí.
Zklamaní jsme se vrátili na letiště a za 2 hodiny jsme přistáli v Praze. Po měsíci zase doma.
Sobota 29.6.2002 odlet z ČR
Letěli jsme se společností Turkish Airlines s přestupem v Istambulu. 6 hodin čekání na letišti jsme vyplnili detailním naplánováním trasy, na což jsme kvůli pracovnímu vytížení dosud neměli pořádně čas.
Neděle 30.6.2002 Kuala Lumpur
Kuala Lumpur je 6 hodin napřed před ČR. Cesta sem se tedy protáhla. Na letiště jsme dosedli okolo 15 hodiny.
Můj batoh mi byl vrácen v dezolátním stavu, nosný systém kompletně rozdělaný a celý batoh mokrý. Až za celnicí jsem se odvážil bágl otevřít – vše bylo zalito polotučným kunínským mlékem .... Prázdný prasklý tetrapack si trůnil uprostřed batohu.
Letiště bylo asi 80 km od města. Před drahou rychlodráhou do města (za 35 Rm) jsme
)
dali přednost kombinaci autobus a vlak (je to popsáno v mapě KL, kterou lze dostat na letišti v Informacích). Po jedné a půl hodině jsme byli ve městě. Nadzemkou jsme dojeli na centrální autobusové nádraží zjistit autobus do Jerantutu, vstupního města do národního parku Taman Negara. Chodili jsme od čerta k ďáblu až se asi 3 lidé shodli na tom, že do Jerantutu z tohoto nádraží nic nejede. Ujasnili jsme si, kde leží druhé nádraží – Pekeliling Bus Station a protože se již setmělo, našli jsme si nejdříve ubytování. (Anuja Backpackers Inn, naproti Central Bus Station, pokoj s klimatizací 35 RM). Půl hodiny mi trvalo, než jsem batoh aspoň zčásti zbavil mléka.
Zajeli jsme se nadzemkou podívat na to správné nádraží a zjistiti, že bus jede v 10 hodin. První jídlo na asijském kontinentu jsme si objednali v jídelně, kde bylo nejvíce zákazníků. Do jídla jsme se pustili s obavami a proto nám ani moc nechutnalo. Potom jsme si ještě zašli na místní trh, kterému vévodilo spotřební zboží, oblečení a video CD. Po večeři a návštěvě trhu jsme zalehli.
)
Časně ráno jsme vyrazili na nádraží. Chtěli jsme se totiž před odjezdem podívat na nejvyšší budovu světa – Dvojčata (Twin Tower). Zdálo se, že Dvojčata nebudou daleko. Na jedné stanici nadzemky jsme vystoupili a vydali se k nim. Asi po 20 minutách ostré chůze s batohama byla pořád stejně daleko, tak jsme se vrátili. Bus v 10 hodin byl mezitím vyprodaný, koupili jsme si tedy lísky na další v 11,30 (KL – Jerantut 3,75 hod 10,65 RM) a jeli k Dvojčatům metrem. Nadzemka se jmenovala Star a metro Putra. Systém kupování
)
jízdenek byl nezvyklý. Před každou cestou jsme museli vědět, kam jedeme a do této stanice jsme si koupili lístek. Při vystupování se lístek vložil do terminálu ke kontrole.
Dvojčata nás trošku zklamala. Vyhlídková plošinka byla otevřena všechny dny, kromě pondělí (lístky se vydávají od 7,30 (zdarma), vstup na plošinu je od 8,30). Po KL jsme se tedy nerozhlédli.
Do Jerantutu jsme dojeli po necelých 4 hodinách. Dohazovač nám zajistil v 17 hodin minibus do Kuala Tahan (1,5 hod, 15 RM), vesničky na okraji národního parku. Před odjezdem jsme zašli na druhé jídlo v Asii. Pod pojmem Curry chicken se skrývala polévková nádoba plná nevábné tekutiny.
)
V Kuala Tahan jsme se ubytovali v dormitoru s klimatizací (20 RM za oba) a jeli převozem do parku koupit na zítřek „povolenku“ ke vstupu (1 RM za osobu, 5 RM za foťák, 5 RM za přespání v džungli). Ráno otevírají až v 8,30 a to už chceme být na cestě.
V dormu s náma byl nějaký kluk z Chile, který se právě vrátil z Indonésie. Uměl anglicky stejně jako já (špatně), tak jsem si dobře popovídali. Indonésie se mu líbila, jenom neuhlídal svou peněženku.
)
Úterý 2.7.2002 Taman Negara
Ráno jsme vyšli v 7.45. U Conopy Walkway (lávky zavěšené až 30 metrů vysoko v korunách stromů) jsme chtěli být jako první, abychom se vyhnuli návalu turistů. Cesta džunglí byla nesmírně namáhavá. Dusno, rostlinstvo, hmyz. Šlo to dopředu velmi pomalu. U konopného chodníku jsme byli v 9 hodin. Opravdu první, ale bohužel se otvíralo až v 11 hodin. Místo
)
čekání jsme se vyšplhali na kopec Teresek pro výhled do kraje – řeka pod námi, džungle kolem. A potom honem zpátky k chodníku. Za 5 RM jsme nastoupili 500 metrů dlouhou cestu 30 metrů nad zemí. Pěkně se to houpalo. Bylo to velmi zajímavé, ale přebytek turistů, kteří se nechovali tak, jak by měli, zahnal všechno živé daleko do pralesa, jenom komáři zůstali.
)
Potom jsme zamířili k místu našeho dnešního spánku – pozorovací chatu Bunbun Cegar
Anjing. Na 2 hodiny jsme se zastavili u řeky, zaplavali a zalenošili a šli dál. Voda nebyla tak kalná, jak se na fotce zdá. Chatka byla za řekou, která se musela přebrodit. Proud byl silný, uf, ale šlo to.
)
V chatičce na nožičkách 4 m nad zemí bylo 7 pryčen. Zmocnila se mě panika – zůstat tu přes noc bez moskytiéry... Za chvíli přišel jeden Angličan a poté loďka přivezla 4 Australany (asi). Už bylo blbé odejít. Navíc se Kačka tvářila jakoby nic, tak jsme zůstali. Šli jsme se do řeky vykoupat, prošli se večerní džunglí a honem zpátky do chatky. Večer byl hrozný déšť – žádné zvířátko jsme neviděli.
Středa 3.7.2002 Taman Negara – Melaka
)
Museli jsme vyrazit brzo, protože nám v 9 hodin jela z Kuala Tahan loďka zpátky z národního parku. V 6.30 zazvonil budík. To nebylo nic strašného. Horší bylo, že venku se nehodlalo rozednít. Po paměti jsme se sbalili a temnou džunglí jsme došli k řece. Při brodění nás voda důkladně probudila. Při obouvání na druhé straně řeky Kačku kousl velký pralesní mravenec. Hodně to bolelo. A bolelo ji to znovu za 20 minut, když dostala druhou dávku do pravé ruky. 2 cm dlouhého mravence nešlo z ruky pomalu odstranit. Bylo třeba se důkladně dívat, kam šlapeme a kam saháme. Všude hmyz, trny, dokonce i jakási rostlina mě žahla. Prostě se mi k ruce přilepila a nešlo ji odtrhnout. Mezitím se rozednilo a šlo se lépe.
V 8 hodin, v rekordním čase, jsme přiběhli do Kuala Tahan. U našeho ubytovatele z předchozího dne jsem vyjednal možnost osprchovat se. Kačka ze sprchy vylezla jako nová a na kousance od mravenců zapomněla. Já sundal levou botu, nevím proč, co mě píchlo, ale tekla mě z ní krev proudem. Nějaký hmyz (asi pijavice) mi napíchl žílu. Nešlo to zastavit. Kača mi nožičku zavázala obinadlem a pomohlo to – neupadla....
)
Cesta loďkou trvala 2 hodiny. Uvědomil jsem si důležitost řeky jako přístupové cesty do pralesa. Z přístaviště nás minibus vzal zpátky do Jerantutu. Po obědě jsme se autobusem svezli do Temerlohu (1,5 hod, 4,40 RM) a odtud do Melaky (4 hod, 10,60 RM), kam jsme dojeli v 9 večer. Hned nás odchytil hostelový dohazovač a taxikář. Co už se dalo dělat večer bez průvodce. Taxikář nám pomohl koupit lístky na loď do Dumai (80 RM + 9 RM taxa) a zavezl nás do solidního hostelu (18 RM, fan). Potkali jsme tam 2 Čechy, později jsme se s nimi ještě viděli v Bukittingi. Ještě jsme stihli zajít na jídlo do čínské restaurace (majitel nad námi stál a pozoroval, jak nám chutná), vyprali nejvíc ztuchlé kousky prádla z džungle a v 0.30 se dopotáceli do postele.
)
Ráno jsme pospali a poté zašli do města. Různé styly vedle sebe (čínský, portugalský, holandský, malaisijský) působily zajímavě. Po chutném obědě jsme si vyzvedli zavazadla a
hurá do přístavu na loď v 15 hodin.
Ještě v 15,30 jsme stáli před přístavem, ale jak jsme se dozvěděli, je to normální. Celníkovi se poté nezdál můj pas, tak jsem na 5 minut ucpal frontu. V lodi to hrozně skákalo. Dali nám 2 deci vody, nechutné nudle a pustili na videu film kategorie C. Naštěstí byl zvuk tak potichu, že nerušil.
Ještě jednou jsme se s Kačkou začetli do zážitků předchozích cestovatelů a začali se bát dalších okamžiků. Malaisie byla podle autora cestopisu ve srovnání s Indonésií opravdu citelně civilizovanější.
A fakt to byl děs. Po projití pasovou kontrolou jsme byli v Indonésii. Ve škaredém městečku Dumai. Sesypalo se na nás asi 20 taxikářů. Naslibovali dobré ceny za cestu minibusem do Bukittinggi. Odvezli nás někam do města, odkud minibus odjížděl. Z ceny 55 000 Rp bylo najednou 75 000 Rp a večer na krku. Byli jsme z toho docela vyjevení. Jak jsme zjistili v dalších dnech, nemělo cenu se kvůli takovému jednání rozčilovat, ale naučit se tomu vzdorovat. Cenu jsme nakonec srazili alespoň na nějakých 60 000 a to se chlápek ještě rozčiloval.
Cesta minibusem trvala 9,5 hodiny. Nebylo to tak nepříjemné, jak jsme předpokládali. Dvouproudovka napříč ostrovem byla úzká, asfalt na pár místech úplně chyběl, ale žádný horor. Oproti cestám v Peru to bylo zlaté. Po celou dobu jízdy nás řidič trápil místní hudbou – dangdutem. Soudě podle toho, jak to dunělo, musel být v autě velmi výkonný zesilovač a subwoofer. V Bukittinggi nás však ochotně (ve spolupráci s jiným cestujícím, který uměl anglicky) zavezl do vytipovaného hostelu Merdeka Homestay.
Všechno v Indonésii oproti cenám v Lonely Planet z roku 2000 podražilo. Pokoj stál místo 20 000 Rp 35 000 Rp (stále ovšem parádní cena), jízdenka do Jakarty místo 70 000 Rp stála 170 000 Rp atd. Ale i tak to bylo OK. V levnější zemi jsem ještě nebyl.
Na dnešní den jsme naplánovali výlet k jezeru Maninjau. Před vyjetím jsme ještě koupili jízdenku do Jakarty na neděli (170 000 Rp, AC Bus, 32 hodin).
)
Nejdříve jsme dojeli bemem (místním autobusem v podobě upraveného dodávkového auta) do vesnice Lawang, poté jsme došli na horu Lawang, ze které byl parádní pohled na kráterové 031 jezero Maninyau, cca 800 výškových metrů pod námi. Výhled jako v pohádce – prales, rýžová políčka a uprostřed všeho velké jezero. Sesunuli jsme se dolů. Cestička vedla nejdříve
)
pralesem (podařilo se nám pozorovat opičí rodinku), potom rýžovými políčky. Vypadalo to tam nádherně. Lidé ale museli být hodně chudí, vedle políček měli postavené jednoduché chatrče. Po 2 hodinách jsme dorazili k jezeru. Teoreticky tam měl jet nějaký autobus. Jak nám postupně zastavilo asi 5 bemů a na otázku, zda jedou do Bukittinggi odpověděli záporně, Kača propadla pesimismu. Zanedlouho zastavil minibus šestý a řidič na nás uhodil, že dnes už žádný autobus nepojede, že nás za 70 000 Rp zaveze. Poslal jsme ho do háje a Kača začala panikařit. Naštěstí o 10 minut později správný autobus skutečně jel.
Naštěstí ne všichni lidé jsou takoví. Jak jsme obecně zjistili, všichni prodejci a „cestovní kanceláře“ by z nás nejraději viděli kutálející se penízky, ale obyčejní lidé se nám mnohdy snažili pomoci, leč mohli.
Jízda busem (za 5 000 Rp každý) byla dobrodružná. Bylo nás tam opravdu hodně. Kačka se vešla dovnitř, já jsem zčásti stál na schodečkách, občas jsem částí těla vyčuhoval. Další cestující už viseli ze dveří celí. Čekalo nás 42 ostrých zatáček zpátky do sedla. Měl jsem co dělat, abych v každé sudé nevypadl.
Lidí postupně ubývalo, ale moc jsem si nepomohl. Autobus byl tak nízký, že po 1,5 hodině jízdy byl ze mě zohýbaný samorost.
Po náročném dni jsme zašli na vydatnou večeři, napsali domů a šli brzo spát.
)
Ráno v 8.30 nás vyzvedl minibus a my se vydali na celodenní výlet po okolí (55 000 Rp na osobu). Průvodce, usměvavý správný chlapík, nám na první zastávce ukázal, co roste na jaké palmě. Viděli jsme, jak se drtí káva, navštívili královský palác a tradiční obydlí lidí kmene Minankabau, vykoupali se v kráterovém jezeře Singkarak a na závěr nám naservírovali býčí zápasy. Lidi to tam hodně prožívali. Doprostřed „fotbalového hřiště“ přihnali 2 býky a
)
drážděním je přiměli k boji. Býci na sebe rohama útočili, přetláčeli se. Slabší býk utekl.
Okolo zápasících zvířat se semkl kruh lidí. Docela bych se tam dole vedle rozzuřených zvířat bál.
)
Krásný den. Vše organizovala Raun Sumatra Tours & Travel, u které jsme si včera koupili i lístky do Jacarty – jak zítra zjistíme, docela dost jsme přeplatili ..., ale výlet měli vymyšlený dobře.
Kačka šla spát a já se vypravil do Radevous Cafe & Music, dal jsem pivko a zasedl k internetu. Pomalu jsem se začal obávat zítřejší cesty. 32 hodin v autobuse nemůžeme přežít.
V 9 hodin nás z cestovky zavezli na autobusové nádraží za městem. Tam jsme zjistili, o kolik jsme přeplatili. Buď o 20 nebo o 60 tisíc Rp, těžko říct, který autobus byl který. Krátce po 10 hodině (s hodinovým zpožděním) jsme se dali do pohybu. Zhruba každých 4 – 6 hodin jsme udělali přestávku u indonéské jídelny. První 2 jídla jsme absolvovali to jejich silně pálivé jídlo, potom už to nešlo. Jedli jsme buď jenom rýži nebo sušenky.
)
Autobus byl v pohodě. Klimatizace fungovala. Obdivuji řidiče, kteří vlastně pořád na dvouproudovce předjížděli. Do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jestli se stihneme zařadit zpátky do našeho pruhu, nebo se srazíme s protijedoucím autem. Kromě noci, kdy jsme projížděli nějakou velikou džunglí a silnice byla hodně špatná, byl všude asfalt.
Jídelny u cesty byly zařízeny zajímavým způsobem. Krátce po dosednutí ke stolu nám donesli mističky s různými jídly. Vždy rýže, kuře na kari, hovězí, rybu. Všechno bylo nechutně pálivé. Snědli jsme to, na co jsme měli chuť (pouze v uvozovkách, protože na tyto pochoutky jsme chuť rozhodně neměli), zaplatili jsme a nepoužité mističky zase odnesli jiným hostům.
Celý den jsme jenom jeli. Pomocí trajektu jsme se dostali na ostrov Jáva a se 7 hodinovým zpožděním konečně dojeli do Jakarty ve 2.15 ráno.
Po cestě jsme prohodili slovo se dvěma Pákistánci studujícími v Anglii. Spolu s nimi jsme vzali předražené taxi a za 35 000 Rp dojeli na ulici hostelů – Jalan Jaksa. V půl třetí ráno se ubytování nehledalo dobře. Navíc jsme se strefili do období jejich krátkých 14 denních školních prázdnin, takže hostely byly plné Indonésanů. 4 hostely byly plné, v pátem jsme měli štěstí. Byla to hrozná díra. Vzali jsme pokoj s klimatizací (60 000 Rp), která, jak jsme zjistili posléze, nefungovala. Srazil jsem cenu aspoň na 50 000 Rp a k tomu dostal stolní ventilátor. Do Nick´s hostelu se už určitě nevrátíme, ale na těch pár hodin spánku to stačilo.
Úkolem dneška bylo zajistit letenky do KL nebo Singapuru a posunout se dál do Yogyakarty. V 12 milionové Jakartě není nic moc k vidění. Nechtěli jsme se tu zbytečně zdržovat. Obojí jsme zvládli. V CK jsme koupili letenky do KL za 73 USD + 100 000 Rp odletová taxa – vynikající. Za autobus do Yogyakarty chtěli všude okolo 130 000 Rp, což bylo neúměrně
)
mnoho. Dali jsme na včerejší radu Pákistánců a tuk-tukem jsme dojeli na vlakové nádraží Gambir (v Jakartě bylo snad několik desítek různých nádraží). Odtud jely pouze vlaky typu IC za 150 tisíc Rp, ale poslali nás na nádraží Pasar Senen station, odkud jely normální vlaky za 50 tisíc Rp.
Do odjezdu v 19.25 jsme stihli ještě sníst meloun v parku, vyzvednout letenku, batoh z hostelu a navečeřet se. Při čekání na lístky jsme se dali do řeči s nějakým Indonésanem. Jel taky do Yogy. I naši Palestinci to v Jakartě vzdali a jedou s námi vlakem.
Jízda tuk-tukem je skvělá. Všude jich jezdí dost. Stačí jen mávnout, dohodnout cenu a nastoupit. Řidiči jsou hrozní vydřiduši, vždycky nasadili 2x větší cenu, než za kterou jsme nakonec jeli.
Zkusili jsme se i projít po městě. Došli jsme na nějaký trh s použitým oblečením. Nějaký chmaták se mi naboural do zadní kapsy batohu. Ohlídnu se a chlap má obě ruce zabořené do zadní kapsy mého batohu! Nic, co by se dalo ukrást jsem tam naštěstí neměl. Jsem rád, že už odjíždíme. Je to nepříjemné město. Jak říkal Indonésan na nádraží, co jsem spolu stáli frontu na lístky, není to město na žití, ale na vydělávání peněz. Aspoň tak to Indonésané chápou.
)
V 7.15 jsme dojeli do Yogyacarty. Oba dva vytipované hostely byly plné, tak jsme zapadli do nějakého Joya Losmen v uličce Gang II – pokoj s koupelnou za 30 000 Rp. Nechali jsme si vyprat prádlo, zařídili jízdenky na vlakáči zpátky do Jacarty a vyrazili na Borobudur. Předtím jsme ještě v příjemné hospůdce, do které jsme poté chodili pravidelně, potkali 2 Češky. Cestovaly jenom tak ve dvou. Jedna z nich v Indonésii rok studovala a uměla jejich jazyk.Místním autobusem za 1000 Rp jsme se dostali na autobusové nádraží a poté za 5000 Rp nastoupili 1,5 hodinovou cestu.
)
Při kupování vstupenky jsem se pěkně naštval – místní ho měli za 5000 Rp, cizinci za 7 USD. Cizince prostě odírali, kde mohli. A bylo to pořád, několikrát denně. Strašně to kazilo dojem z jinak nádherné země.
Borobudur vypadal ze spodu velice malý, ale když člověk procházel po jednotlivých terasách, byla to monumentální stavba. Při cestě zpátky se na nás zavěsil prodejce sošek. Začal s cenou 70 000 Rp. za jednu a nakonec jsem od něho koupil 2 sošky za 25 000 Rp. Líbila se mi jeho vytrvalost a přesvědčivost. Stejně jsem ho hodně přeplatil, reálná cena byla někde na polovině.
)
Od Borobuduru jsme si za 5 tisíc najmuli koňské spřežení, které nás odvezlo na 3,5 km vzdálený Mendut Temple. Byl to maličký Borobudur, podobně zdobený. Dalo se jít dovnitř, do nitra chrámu.
Pak už autobusem do města, najíst se a spát. Systém autobusů je skvělý. Kde člověk mávne rukou, tam mu zastaví pro nastoupení a vystoupení. Kromě řidiče v buse jezdí další 1 až 2 lidé. Vyvolávají do ulice, kam autobus jede, občas vyrazí do okolí, naženou pár cestujících a zkasírují je.
Silně nás už znechucuje neustálé pokřikování „Hello Miss, Hello Mister“. Pokřikují děti a lidé sedící na ulici, ale co je horší, i prodejci suvenýrů a řidiči taxíků a kolových rikší. Taky nás pořád fotí, hlavně Kačku se světlými vlasy a modrýma očima. Jeden člověk se jí dokonce zeptal, jestli má ty oči pravé, nebo tam má nějaké modré čočky...
Jsou neskutečně vlezlí a vytrvalí. Taxikář se nás 4x po sobě zeptá, zda skutečně nechceme svézt. Když už člověk za den zopakuje po stopadesátéšesté „NO“, leze to na nervy. Všude se nás snaží oškubat. Většinou cizinec platí 2x – 3x tolik, co normální Indonésan – kromě míst, kde mají vyvěšené ceny (městské autobusy, restaurace). Smlouvání je téměř vždy nutné.
)
Čtvrtek 11.7.2002 – Yogja – pláž
Dnes jsme jeli na pobřeží Indického oceánu. Poblíž Yogie je několik pláží. My si vybrali Parangritis. Dlouhá pláž s tmavým pískem měla vpravo konec v nedohlednu, vlevo asi 1 km končila skalními útesy. Celý den jsme strávili právě tam. I když jsme byli hodně daleko od lidí, přesto si nás několik skupinek našlo a pořád se fotilo a odpovídalo na otázky kladené jednoduchou angličtinou.Plavat se nesmělo, bylo to kvůli velkým vlnám zakázané, ale u břehu jsme skotačit mohli. Kačce se večer rozvinulo nachlazení a na mě to šlo taky.
Podle Borobuduru zdálky velkolepé a mohutné, zblízka to ale už takovým dojmem nepůsobilo. Úplně naopak v porovnání s Borobodurem.
Paní u „cizineckých“ vstupenek nám nabídla studentskou slevu, zaplatili jsme jenom 4 USD, což nás potěšilo. Prohlíželi jsme si jednotlivé chrámy. V hlavních třech byly sochy bohů, v ostatních sochy chyběly. Celkem tu bylo v hlavním areálu 16 staveb. Po prohlídce hlavní části jsme se prošli po okolí, kde byly zbytky chrámů a jeden byl celý zrekonstruovaný. Jak jsme se v muzeu dozvěděli, celý Prambanan byl zničen a do původního stavu jej začali vracet
)
až po rekonstrukci po roce 1937. Poslední chrámy byly dokončeny v roce 1992.
Večer jsme se chtěli přemístit dál. Zašli jsme do hostelu pro batohy a tam potkali další 2 Čechy – kluka s holkou Martina a Martinu (ty, co měli problémy s udělením víz). Chtěli strávit v Indonésii 2 měsíce.
Podle informací, které jsme před 3 dny obdrželi na nádraží, jeli autobusy do Probolinga (nástupní stanice na horu Bromo) každou hodinu od rána až do 8 hodin do večera. Přijeli jsme na nádraží něco po šesté hodině. Bus do Probolinga tam skutečně stál, ale nevzal nás. Zjevně dal přednost místním cestujícím. Další bus v 8 už nepřijel. Postupně nám byla nabízena cesta do Surabaye za předražené jízdné, různí lidé nám říkali různé časy, kdy pojede další autobus, blázinec bez konce. Protože to už trvalo několik hodin, Kačka z toho byla docela vedle. Vyřešili jsme to nasednutím do pěkného AC busu společnosti EKA a za standardní jízdné 32 tisíc Rp jsme za 6,5 hodiny byli v Surabayi. Tam jsme přestoupili na Economy Bus do Probolinga (6 000 Rp, 1,5 hod).
Když už jsme u autobusů, vždy je nutné nastoupit do autobusu a zaplatit až v něm. Různí lidé, „informátoři“, pohybující se po nádražích, jsou pouhými překupníky. Za jízdenku, která v autobuse stojí např. 32 000 si řeknou klidně 50 až 100 tisíc. Peníze zinkasují, ukážou na autobus, do kterého máme nastoupit a zaplatí za nás cenu normální. Rozdíl je jejich zisk. Pokud jsme nevěděli, kam nastoupit, pokusili jsme se zeptat normálních cestujících.
V Probolingu (malém městečku) nás odchytil nahaněč do mikrobusu. Dušoval se, že pojedeme „linkovým“ mikrobusem, ne „turistickým“. Hodinu a půl jsme čekali, než se 8 místný mikrobus naplní požadovanými 15 lidmi, dohodli jsme cenu 7500 do Cemoro Lawang (výchozí místo na Bromo) a vyjeli. V půli cesty nás z busu vyhodili a naložili do jiného. Zkoušeli z nás vymámit více peněz, ale nedali jsme se. Takže zanedlouho už jsme byli ubytovaní v hotelu Bromo – pokojíček bez koupelny za 35 000 Rp.
)
Moc jsme toho v noci nepospali, oba jsme byli hodně nachlazení, takže nám pár hodin spánku jenom prospělo. Venku byla pořádná mlha a na obhlídku okolí se stejně jít nedalo.
Před večerem se mlha roztrhala a my jsme stihli vylézt na sopku Bromo. Byla jenom hodinu
od hotelu. Nejdříve se sestoupilo na „písečné moře“ – planinu plnou prachu, za kterou se tyčilo několik sopek. Co krok, to jsme se zabořili tak 5 – 10 cm. Vylezli jsme na Bromo a podívali se do kráteru. Valila se z toho síra, bublalo to tam jako v Yellowstone v USA. Ta síra nám vůbec na naše bolavé krky nedělala dobře.
)
Na úpatí sopky postávali vozkové a nabízeli svezení na poníkovi. Byl to ale pořádný výdrb – z písečného moře to bylo k samotnému úpatí sotva 300 metrů. Na sopku dále vedly betonové schody. Poníkem šlo ujet pouze těch zmíněných 300 metrů za nehorázný peníz.
Oba dva těžce nachlazení jsme po výborné snídani vyrazili na 6 km vzdálenou horu Pananjakan (2702 m). Celou cestu byly úchvatné pohledy na Bromo, Batok i na nejvyšší
)
sopku v okolí Semeru (3676 m). Bylo střídavě zataženo, občas nám výhled znemožnila mlha. Potkali jsme dva české důchodce. V Indonésii byli s CK Adventura. Vůbec jsme nechápali,
jak se do takového kopce vyšplhali. Pár minut jsme pokonverzovali, vydechli a stoupali dál. V poledne jsme byli na vršku. Nechtělo se nám vracet stejnou cestou, tak jsme to vzali po silnici dolů, do „písečného moře“. Prošli jsme hořícím lesem (ráno jsme si říkali, co to tam v dálce čmoudí...) a sestoupili do prašné planiny. Celou jsme přešli a utahaní došli do hotelu. Hlavně já byl úplně zničený. Při kávě a večeři jsme studovali průvodce Thajskem a docela se přeli, kam za těch 8 dnů stihneme zajet.
Dneska vstáváme už v 4.15. Vyrážíme pozorovat východ slunce. Nejdeme na Bromo, kde je děsná spousta lidí, ale na půl cesta na Pananjakan. Přicházíme na poslední chvíli, sluníčko už
)
vychází (vycházelo v cca 5.25). Písečná pláň hraje všemi barvami, obloha je pekelně rudá, v dálce vypouští své obláčky Semeru. Je to pěkná podívaná.
Vrátili jsme se zpátky, zabalili a vyrazili na minibus do Probolinga. Opět trvalo hodinu, než je autobus zaplněn alespoň 15 lidmi (do naší Karosy by se asi vlezlo na jejich poměry 150 lidí :-)) a vyjeli jsme. Z Probolinga jsme chytli ihned autobus do Surabaye (AC za 12000). V Surabaiji jsme odolali asi dvaceti naháněčům a s přehledem nastoupili do busu na Yogyu (AC 32500 včetně jídla).
Na nádraží jsem se vysmáli taxikářům, kteří nás chtěli zavést za pouhých 30 000 do naší ulice a vzali modrého taxíka s taxametrem (11 000 Rp.) - modrý taxi je státní s pevnou sazbou, vždy musí používat taxametr, ostatní jsou soukromé.
V hostelu znovu potkáváme „naše“ Čechy Martinu a Martina. Poradili nám, abychom si pronajali motorku.
Na vypůjčené Hondě (30 000 + benzín) vyrážíme do ulic. Chvílemi mě to nutí jet vpravo. Jízda v tom hustém provozu po levé straně byla opravdový zážitek a obdivuju Katku, že to
)
jako spolujezdec vydržela. Na široké ulici se šetřilo místem – 3 motorky vedle nás vlevo, 3
vpravo, za náma hučící autobus a rikša. A co teď :-).
Zajeli jsme na sever do městečka Kaliurang. Byla tam pěkná džungle. Výhled na činnou sopku Merapi nám zakryly mraky. Na vyhlídce nám jakýsi mladík nabízel fotky Merapi ke koupi, tak jsme se aspoň podívali, jak to za těmi mraky vypadá :-)
Vrátili jsme do Yogyi. Orientace městem už byla lepší než ráno. Naše druhá a poslední zastávka bylo městečko Imogiri s hrobkama sultána. Těšili jsme se na výhled na město, ale přes opar nebylo nic vidět. Večer jsme s Čechama zašli na večeři a skoro 3 hodiny klábosili.
)
Celý den jsme věnovali prohlídce města. Koukli jsme do Sultánova paláce (7500), na výrobu batiku (hned jsme ji m nechali vydělat, dvě batiky jsme si koupili a teď nám doma visí na
zdi), na Vodní palác (2000), ptačí trh a do místní ZOO.
Na ptačím trhu jsme si zašli odpočinout do kavárny. U jednoho stolu bylo volno, jinak všude
)
obsazeno. Odsunoval jsem židličku u volného stolku a málem jsem proletěl leknutím stropem – vedle stolu ležel obrovský ještěr – camoro dragon, ale podle personálu byl neškodný.
Zoologická zahrada byla také zajímavá podívaná (vstupné 5000). Zvířat tam bylo pomálu a zahrada byla hodně zchátralá, ale co zvíře, to perla.
Večer nás vláček vezl směr Jacarta.
Čtvrtek 18.7.2002 – Jacarta
V 6 ráno jsme se ubytovali v Lia´s hostelu. Pán to chtěl ihned zaplatit (35000). Posléze jsme zjistili proč – po celou dobu našeho ranního dospávání nám nad hlavou dupaly a škrábaly krysy, katastrofa.
)
Po ranní hádce (takové první velké po dobu našeho společného cestování) jsme posnídali a zašli na věž – Národní monument (5100) podívat se na Jacartu z výšky. Poté jsme se rozjeli
do parku Mini Indonesia. Bylo tam 27 věrných kopií staveb z celé Indonesie. Určitě to bylo moc zajímavé, ale kvůli nevyspání a hroznému vedru jsme si to moc neužili.
Na Gambir Station jsme zjistili autobus na letiště a po večeři se vrátili do krysího hnízda.
Pátek 19.7.2002 – odlet do KL
Dopoledne jsme stihli zajet tuk-tukem podívat se na ulici Jalan Surabaya – ulici lemovanou krámky se starožitnostmi, soškami a různými zbytečnostmi. Zaujala nás pánev na dělání smažené rýže. Ode dneška se tedy táhneme s 2 kg pánví (která se bohužel po 2 použitích propálila – teď nám visí na zdi v kuchyni a připomíná „nasi goreng“ – vynikající smaženou rýži). Na pozdní snídani jsme z jídelního lístku vybírali s ohledem na zbytek peněz. Měli jsme to spočítané na tisíce (před snídaní jsme si vyměnili poslední 3 drobné dolary :-))
Cesta na letiště byla bez problémů. Autobus z Gambir Station urazil vzdálenost na letiště za 1 hodinu (8000). Počítali jsme s 2 hodinami, tak jsme měli dost času. S půl hodinovým zpožděním jsme nastoupili do letadla. Za chvíli zahlásili další hodinové zpoždění z důvodu poruchy letadla. Kačka začala málem panikařit. Nakonec jsme odletěli a v pořádku doletěli – vivat Lion Airlines!
V Kuala Lumpur už jsme věděli, co a jak. Z letiště jsme dojeli do města, koupili si lístky na bus nádraží, šli na večeři (byla velmi pálivá – na Kačku čekalo ve smažené rýži překvapení ve formě silně pálivé feferonky, následující hodinu nic neříkala a nedělal nic jiného než větrala pusu a byla na vyvrácení) a už v 0,30 nastoupili do busu směr Alor Setar k thajským hranicím. Autobus jsme málem nestihli, protože na mně 15 minut před odjezdem přišla tíživá chvilka a odběhl jsem hledat toalety.
Autobusák byl pěkná svině, protože nás vyhodil v jiném městě – 50 km před Alor Setar. Museli jsme to dojet jiným autobusem. Tam jsme nasedli na směr Bukit Kayan Hitam. Autobus nás přiblížil asi 10 km k hranici, ale ani on nás nezavezl přímo do cíle. Poslední malaiský autobus jsme si užili, jeli jsme v něm za 0,8 ringidu úplně sami.
Hranici jsme přešli pěšky bez problémů. Na thajské straně jsme nasedli do minubusu a za 45 B jeli do Hat Yai. Hned naproti autobusového nádraží jsme vlezli do Fresh marketu (něco jako 7Eleven). Kačka zajásala nad mraženým šlehaným džusem a já si po 3 týdnech dal něco „normálního“ – obrovský hot-dog z grilu. Celé jsme to jedli u pouličního občerstvení, paní nám to dovolila, i když jsme si u ní nic nekoupili.
Odtud velkým autobusem za 160 B až do Surat Thani. Rychle jsme se zorientovali. Situaci trošku zkomplikovaly moje střevní potíže, ale vše dobře dopadlo. Na ostrov Ko Samui jela ještě večer pomalá noční loď, ale zvolili jsme raději variantu přespání v hostelu v přístavu (150B za oba) a jeli ráno. Hotel byl pěkný, i sprchy čisté, akorát mi po úplném namydlení přestala téct voda. Stál jsem tam jako exot 15 minut, než blahodárná tekutina začala ze sprchy zase proudit.
)
Neděle 21.7.2002 – Surat Thani
)
Ráno se Kačka probudila s horečnou a bolením břicha, což nebylo dobré. Po půl osmé nás vyzvedl autobus a odvezl nás do přístavu expresních lodí (150 B) a za 3 hodiny jsme vystupovali na ostrově. O ubytování jsme bez Let´s go neměli ani potuchy. Tak jsme se nechali odchytit. Jedinou naší podmínkou byla východní strana ostrova, kvůli východu slunce.
)
Mikrobusem nás zavezli na Lamai Beach do krásných bungalovů Beach resort. Kývli jsme na cenu 300 B za chatičku a zůstali jsme tam. Po obědě byl čas skočit do moře. Půjčili jsme si i
šnorchl. Pro mě to byl jedinečný zážitek, plavat kolem pestrobarevných rybek, ležet na písku ve stínu kokosových palem a hledět na blízké útesy.
Večer Kačce nebylo dobře, šla brzo spát. Ještě jsem s pivkem poseděl na verandě a Kačku jsem následoval.
O půl šesté ráno jsme šli pozorovat východ slunce. V 6.15 bylo už úplné světlo a slunce nikde. Mysleli jsme, že je za mrakem a šli ráno dospat.
Na vypůjčené motorce (150 B) jsme se pustili do průzkumu ostrova. Objeli jsme několikatery vodopády, budhistické temply, koukli jsme na mumifikovaného mnicha, Velkého Budhu,
)
budhovu stopu, opičí show (opice normálně sklízely kokosové ořechy z palem – prý se to učí
v opičí škole cca 2 roky) a v podvečer jsme se šnorchlem vyzkoušeli „nejlepší místo pro šnorchlování“, jak bylo napsáno na cedulce u pláže. Cedulka nelhala. Opravdová nádhera – rybičky, korály, útesy, občas krab. Škoda že zapadlo slunce, jinak by nás odsud nikdo nedostal.
)
Náš bungalov byl stranou hlavního letoviska. Na motorce jsme tam ale byli za 5 minut.
Zabořili jsme se do obchodů. Kačka nakoupila plnou igelitku oblečení, já si taky koupil nějaké to tričko. Ale hlavně jsem koukal po Thajkách. Různě se u barů vlnily a čekali na svoje helmuty. Celý den jsme viděli bílé chlapy s Thajkama, jak si je vodí za ruku, jezdí s nimi na motorce nebo v jeepu. Celodenní „pronájem“ Thajky je prý velmi levný.
Vůbec se mi nechtělo pomyslet na to, že zítra budeme z tohoto kokosového ráje odjíždět. Po oba dny jsme chodili na jídlo do místní, ne tak turistické restaurace. Majitelka nás vždycky velmi zdálky zdravila. Jídlo měli vynikající. Kačka zůstala u své zeleniny a já vyzkoušel kromě obligátního kuřete i ryby. Oproti Indonésii je v Thajsku dráž, ceny se blíží našim, ale pořád paráda. Jídla jsou většinou podobná těm, jaká jsme jedli v Indonésii, jenom trošku míň pálivější. Základem všech místních jídel je rýže.
Ráno šla Kača znovu na východ slunce. Včera jsme to vzdali moc brzo. Sluníčko vycházelo až v 6.30 a když se tak na fotce dívám, jak to vypadalo, moc mě mrzí, že jsem se z pelechu nevyhrabal.
V 7 jsme si ještě rychle na motorce zajeli na „nejlepší místo“ zašnorchlovat. Za hodinu a půl jsme vrátili motorku a šli se opékat na pláž.
)
Ve 12 hodin byl check-out a my upalovali do přístavu. Ještě jsem skočil na internet. Po nalodění ve 14 hodin začalo pršet. Lebedili jsme si na palubě pod stříškou a říkali si, jak nám krásně vyšlo počasí. Jenom ať si prší, když si jedeme pryč. Ale cesta lodí byla nakonec procházka očistcem. Déšť zesílil, přidal se k němu silný vítr a do toho vlny. Pod stříškou se začala scházet výprava české cestovky Livingtone. Lidé postupně vycházeli z podpalubí, kde okýnkama stříkala voda a byl tam hrozný smrad a dusno. I na palubě to jedna pasažérka nezvládla... Češi by nebyli Čechy, kdyby si z každé situace nedělali legraci a nepopíjeli k ní slivovici. Nakonec přežila naše loďka i my.
Po doplutí jsme přenocovali ve známém guest housu v přístavu.
Velmi brzy jsme vstávali a stihli autobus v 7 hodin na Phuket. Chtěli jsme nějakou méně užívanou pláž. Vystoupili jsme asi 20 km od města Phuket, v Tharangu. Pláž byla vzdálená asi 10 km a podle informace místních, kteří neuměli moc anglicky, tam nejel žádný autobus.. Motorkáři – taxikáři se nabízeli za 70 B za jednoho, což se nám zdálo moc. Šli jsme na stopa a zastavil chlapík z nějaké cestovky a za 80 B nás tam hodil. Resort pěkný, všechno bylo
)
dražší než na Ko Samui, ale co se dalo dělat, byli jsme ve druhém nejnavštěvovanějším a nejznámějším přímořském středisku v Thajsku. Vzali jsme chatičku za 400 B a šli k moři.
Sluníčko bylo většinu času za mrakama, tak jsme si lebedili na polstrovaných lehátkách a ani se nenamazali. Za 4 hodiny jsme byli oba totálně spálení. Kačku to aspoň nebolelo, ale já úpěnlivě přemýšlel, jak budu spát.
Na motorce (200 B) jsme se jeli podívat na západ slunce. Když jsme tak srovnali naše černé obličeje, už jsme se od místních ani tak nelišili. Když jsme stáli na křižovatce na červenou, motorkář stojící vedle nás se pousmál, že jsme černější než on. Jeli jsme na prý nejlepší místo pro pozorování západu slunce na ostrově. Bylo to 40 km daleko, bylo tam hrozně moc lidí a západ nebyl kvůli mrakům vidět.....
Využili jsme motorky a projeli ostrov. Zajeli jsme do města Phuket (nic moc), podívali se na největší vodopád na ostrově a projeli západní pláže. Na jedné z nich bylo podle naší paní recepční „nejlepší místo na šnorchlování“. Pláž byla perfektní, mezi útesy schovaná, obklopená palmami s pouze jedním stánkem k občerstvení. Šnorchlování mohlo být perfektní, ale byly moc velké vlny.
)
Stejně jako na Ko Samui se téměř na každém kroku dal najmout slon k projížďce. Po návratu do kempu jsem Kačku zavezl s batohem na 2,5 km vzdálenou hlavní cestu, odkud nám jel autobus do Tharangu. Jel jsem zpátky pro svůj batoh a vrátit motorku. Právě odjíždějící recepční mi ušetřil půlhodinovou chůzi. Nasomroval jsem se mu do auta.
)
Na hlavní cestě nám po minutě čekání na autobus sám od sebe zastavil manželský pár s dítětem a vzal nás do města. Za 10 minut už jsme jeli autobusem do Phang Nga. Pěkně se to podařilo.
Na autobusovém nádraží nás odchytili a nabídli ubytování za solidní cenu a na následující den výlet do zátoky a na ostrovy.
V 8 hodin jsme vyrazili na půldenní výlet do zátoky. Tento národní park se stal velmi známým po natočení filmu s Jamesem Bondem. Agent na jeden z ostrůvků přistával a od té doby se mu říká „James Bond Island“.
)
Nejprve jsme propluli háji mangrovníků, poté kolem menších i větších ostrůvků, jejichž pravděpodobně vápencové stěny byly bizardně vytvarovány působením vody. Projížďka skončila na ostrově Jamese Bonda.
Ve 12 hodin jsme byli zpátky v hotelu. Po obědě jsme si naposledy půjčili na zbytek odpoledne motorku a jeli se rozloučit s mořem na 50 km vzdálené pláže. Na pláži nikdo nebyl, zkusili jsme opalování „na Adama“. Vyrušila nás pouze krabí rodinka. Nočním autobusem v 20:30 (343 B) jsme přejeli do Bangkoku.
)
Z autobusového nádraží jsme městským autobusem číslo 10 trefili na Khao San Road – ulici cestovatelů. )
Ubytovali jsme se a vydali do města na obhlídku. Zmákli jsme nějaké paláce
menší (Wat Suthat), palác s ležícím Budhou (Wat Pho) a nakonec jsme zašli do Královského paláce (Wat Phra Kaeo), kde mají svého Smaragdového Budhu
(Emeral Budha). I když tam byl přísný zákaz focení, jednu fotku jsem narychlo udělal.
Na každém rohu se nás snažili přesvědčit podivní tuk-tukáři, že dneska je zvláštní den a zavezou nás zadarmo do některých chrámů. Málem jsem jim uvěřil. Je to známý trik. Řidič by nás skutečně zavezl do některých chrámů, převážně do těch, kde se za návštěvu vybírá vstupné, a nakonec bychom skončili v nějakém zlatnictví nebo klenotnictví. Past na turisty. Večer jsme vyzkoušeli pravou thajskou masáž. V masážním salonu nabízeli 3 druhy masáží: thajskou (spočívala v protahování a stláčení jednotlivých částí těla), olejovou (masérka nanášela olej a masírovala) a bylinkovou (tělo bylo masírováno pomocí napařovaného pytlíku s bylinkami). Zvolili jsme si hodinovou olejovou masáž a byl to nezapomenutelný zážitek. Já musel mít celou dobu zavřené oči – místo atraktivní Thajky mě masíroval chlap ....
Bývalé thajské hlavní město Auyutaya (v 18. století zničeno Barmánci) bylo nejlépe dostupné vlakem. Místním autobusem jsme bez problémů trefili na příslušné (severní) vlakové nádraží. Koupili jsme si lístek třetí třídy (jiný se ani koupit nedal) a s hodinovým zpožděním vyjeli.
)
Ve městě jsme ťapali po jednotlivých zbytcích klášterů (Wat Mahathat). Podle průvodce nejlepší (Wat Phra) se nám moc nezamlouvaly. Všechny byly stejné – rozvaliny obehnané kamennou zídkou. Nasměrovali jsme to k podle informací k nejlepšímu, ale asi 6 km vzdálenému klášteru Wat Chaiwatthanaram. Pěkně jsme si to tam prohlédli a šli zpátky. Bylo to moc daleko, tak jsme stopli autobus a pohodlně dojeli do blízkosti nádraží.
V hostelu jsme zabalili batohy a jeli se podívat na vyhlášenou čtvrt Pat Pong. Byl jsem trošku na rozpacích, že Katka chtěla jet taky. Docela nás rozladilo, že jsme hodinu stáli na špatné zastávce. Poté jsme nemohli čtvrť najít. Nakonec se nám podařilo.
)
Bohužel první ulička, kterou jsme šli byla uličkou homosexuálů. Každý se nás snažil vtáhnout do baru. Já s tím
docela počítal, ale Katka zpanikařila a že se musíme okamžitě vrátit. Byla to škoda, ale
nervům člověk neporučí. Kromě sexu (v barech opravdu tančily Thajky na stolech :-)) se tu dalo najít mnohé další, obchody, pozoruhodnosti (třeba tančící slon) a určitě i dobré jídlo.
Nazpět už autobus nejel a museli jsme se vrátit taxíkem. Taxík byl překvapivě levný.
Poslední den jsme se snažili využít do poslední hodiny. Vstávali jsme opět časně a jeli na asi 100 km vzdálené plovoucí trhy. Průvodce nelhal, po spleti kanálů se opravdu proháněly loďky
)
s obchodníky, ale většinou šlo o bezcenné suvenýry a v lepším případě o ovoce. Zajímavý byl pronájem loďky. Spojili jsme se s párem Singapurců a pronajali si jednu loď. Za hodinu plavby chtěli 600 B, usmlouvali jsme to na polovinu. Pádlem se celou hodinu oháněla starší
paní v klobouku. Plavili jsme se po kanálech a zaháněli chmury. Co se to s tím světem děje? Tady bylo více než kde jinde zřejmé, co udělá turistika s kulturou národa. Než skutečně pracovat, je lepší za celý den prodat jednu předraženou cetku turistovi. Zvyky se mění a vše je podřízeno cestovnímu ruchu. Z původně normálního chování se stává pouhé divadlo.
)
Po návratu do Bangkoku jsme se zašli ještě podívat do Chinatownu. Bohužel se neodlišoval nijak výrazně od ostatních čtvrtí. Zažili jsme také pořádnou dopravní zácpu. Autobus se šinul rychlostí kolem 3 km v hodině. Taky se nám nějak rozpršelo. Na cestu nazpět z Chinatownu jsme použili lodní dopravu. Otestovali jsme plavbu na řece Chao Phraya. Úplně v posledních hodinách jsme ještě zašli vyzkoušet bylinkovou masáž a já si koupil na ulici falešnou kartu ISIC na rok 2002/2003 za 100 B. Na Khao San Road se daly koupit různé dokumenty, od amerického řidičáku až po potvrzení o absolvování zkoušky TOEFL. Ve 21 hodin jsme si to už v mikrobuse mířili na letiště a v 1.05 opustili bangkokské letiště s velmi stísněným pocitem, že to všechno uběhlo nějak moc rychle.
)
Díky časovému posunu jsme byli v ranních hodinách v Istanbulu. Čekalo nás desetihodinové čekání na let Istanbul – Praha. Nebyli bychom to my, abychom tento čas nevyužili k základnímu průzkumu Istanbulu. Ke vstupu bylo nutné vízum, které jsme si za 10 USD koupili přímo na letišti. Letištní autobus stál zhruba 100 Kč. Během těch několika hodin jsme navštívili Univerzitu, podívali se na Hypodrom, Modrou mešitu, Červenou mešitu (Hagia Sofia), Cisternu
)
(obrovskou podzemní nádrž na vodu, kde se všechny zvuky krásně
rozléhaly) a nakonec Sultanahmed (sultánský palác). Po cestě zpět jsme se zastavili v Bazaru. Katka vzpomínala, jak se před asi 8 lety každý z prodavačů snažil prodat, běhal za
zákazníkem a smlouval. Nyní? Prodavači seděli apatyčtí za svými pultíky. Při pokusu o smlouvání se podívali do papíru a řekli cenu a tím to skončilo. Napadly mě stejné myšlenky jako minulý den na plovoucích trzích v Thajsku – turismus vše zničí.
Zklamaní jsme se vrátili na letiště a za 2 hodiny jsme přistáli v Praze. Po měsíci zase doma.