OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč bez DPH

Balkan trip 2019: Srbsko, Rumunsko, Severní Makedonie, Albánie, Černá Hora a přes Chorvatsko a Maďarsko domů (2. 7. - 15. 7. 2019)

3761 km na jihovýchod a zpět

Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/E3H3Y7WyiEvYj9QHA

Tak loni a předloni jsme byli v Rumunsku a Bulharsku, co tak zkusit Balkán? Nadhodil jsem to, rodinnou radou to prošlo, a tak jsme v červenci vyjeli...

 

1. 7. 2019

Velký Meděr a na Bělehrad

V posledních letech každá naše cesta na východ začíná ve Velkém Meděru v termálním koupališti Corvinus. Letos to nebylo jinak. Příjemně jsme se vymáchali v teplé vodě a vyjeli na Bělehrad. Opuštění schengenského prostoru bylo poměrně rychlé. První razítko v pase a byli jsme v Srbsku. Dálnice připomínala chvilkami tankodrom, ale občas byly i pěkné úseky.

 

2. 7. 2019

Bělehrad

Cesta utekla rychle a už jsme sjížděli do hlavního města (mýto Belasnica – Belgrade 5 EUR). V Bělehradě, tak kilometr před ubytováním, mě zastavili policajti. Měli dotaz, jestli jsem pil alkohol. Když jsem řekl, že ne, tak mě pustili. Před apartmánem nás čekal hostitel Damir, bylo půl druhé v noci. Zaplatil nám parkování na ulici (ráno jsme měl přeparkovat do vnitrobloku, kde se mezitím uvolní místo), pomohl nám s kufry nahoru a popřál příjemný pobyt.

Apartman Harmonija byl dobře umístěný. Dole jsme měli pekárnu s dobrým burkem (pečivo plněné masem nebo sýrem), za rohem byla MAXI Delvita a kousek od ubytování na ulici Cara Dušana prodávali rybu na žiaru (vynikající pstruh, nejlepší ryba za celou cestu).

Venku bylo 38 stupňů ve stínu a vůbec se nám z klimatizace nechtělo. Ale vyrazili jsme. Prohlídku města jsme začali návštěvou trhu Kalenic Pilaca (Kalenič Market). Autobusem 26 z ulice Cara Dušana jsme jeli na zastávku Go Vračar. Jízdenka na jednu jízdu nešla koupit v předprodeji. Mají kartu, na kterou nabíjejí jízdné minimálně jednodenní za 290 RSD, jednotlivé jízdenky se dají koupit jen u řidiče. Ten nám ji neprodal, že mu nefunguje strojek, tak jsme jeli zadarmo. Zvenku vypadal autobus hrozně, ale vevnitř byl moderní s klimatizací. Takovou zajímavostí byla „červená vlna“. Na každé křižovatce vždy svítila červená.

Trh Kalenic Pijaca byla klasická všehochuť. Koupili jsme si půlku melounu a ve stínu ho vydlabali lžičkami. Vraceli jsme se pěšky přes park Tašmajdan (moc pěkný) a přes turistickou uličku Skadarska. Už jsme se těšili na útočiště pod klimatizací v apartmánu.

V 17 hodin jsme vyrazili na Kalemagdan. Kulturně-historický komplex, který kombinuje park a mohutné opevnění. Byl tam pěkný výhled na Savu a Dunaj.

Při cestě zpět jsme na začátku ulice Kneza Mihaila objevili obrovský shopping mall (děti ho hned musely prozkoumat). Zakorzovali jsme po pěší zóně a na večeři jsme si sedli do jednoduché restaurace na rohu uličky Skadarska a Bulevar Despota Stefana. Objednali jsme si jednu pleskavicu a čebabčiči. Ale paní to vyhodnotila jinak a donesla toho spoustu. Ale všechno jsme snědli a řádně zapili (pivo Jelen 145 RSD).

 

3. 7. 2019

Bělehrad – Oravita

Ráno jsme po 10 hodině hodili klíče do schránky a vyjeli. Bravurně jsem projel úzkým průjezdem z parkoviště z vnitrobloku. Cesta do rumunské Oravity měla trvat 2 a čtvrt hodiny. Opět zafungovala červená vlna. Taky jsem špatně odbočil za městem Kovin a udělali jsme fakultativní výlet na konec silnice v Deliblato. Mírné zdržení, ale pak už jsme jeli správným směrem přes Bela Crkva na hraniční přechod Kaludjerovo. Očekával jsem něco podobného, jako při přechodu hranic z Ukrajiny na Slovensko, kde už chyběla pouze prohlídka tělních otvorů. Ale bylo to na pohodu, bez čekání a formální. Tady ochrana hranic EU moc nefunguje.

Krajina byla celou dobu docela placka. Občas slunečnice, kukuřice a kombajny sklízející obilí.

Do hotelu Caras ve městě Oravita jsme dorazili ve 14.15. Změna času (+1 hodina) nám zničila plán, že rodinu zavezu do města Anina, aby se svezli vyhlídkovým vláčkem. Na trase Oravita – Anina – Oravita jede jenom jeden pár vlaků denně (11.15 odjíždí z Oravita, ve 14.15 se vrací). 35 km trvá přes 2 hodiny, ale vlak absolvuje nespočet tunelů a mostů.

Ubytovali jsme se (týpek na recepci uměl anglicky tak 3 slova). A co teď? Žena našla, že 4 km daleko směrem na Bozovci je jezero, že bychom se tam mohli jít vykoupat. Na Google maps byly fotky se šlapacíma labutěma. Těšil jsem se na vypůjčení dávného reliktu z dětství. Realita byla, že opuštěné jezero vůbec nelákalo ke koupání. No nic, jeli jsme o cca 30 km dá po silnici DN57Bl k nějakému dalšímu jezeru. Ale taky se tam nikdo nevykoupal. Skromně jsem navrhl, že by to chtělo aspoň nějakou procházku, tak jsme jeli do Steiedorf (část města Anina), u hřbitova jsme zahnuli na kameninou cestu, popojeli ještě cca 1 km, nechali tam auto, a pak se 3 km prošli tam a zpět. Jezero Buhui bylo pěkné, hvězdicového tvaru, u jezera cabana s pařícíma lidma a rumunskou hudbou.

Ze Steiedofru jsem chtěl jet zkratkou do městečka Marila. Ale cesta tam byla kamenitá, tak jsme se po cca 1 km vrátili a jeli zpět stejnou cestou, jako jsme přijeli. Víceméně to ale bylo první setkání s kamenitou cestou, a zdaleka ne poslední...

Večeře v hotelové restauraci byla nic moc. Zítra musíme jinam.

 

4. 7. 2019

Oravita, kaňon řeky Nera

Na snídani jsme šli hned v 7, abychom na výlet kaňonem vyrazili co nejdřív. Týpek neuměl anglicky ani 3 slova a tak půl hodiny po objednání nám donesl nám úplně něco jiného než co jsme si objednali. Ale nevadí.

Vyrazili jsme silně po osmé. V recenzích na výlet v kaňonu řeky Nera se hodně lidí pozastavovalo nad špatnou silnicí. Je fakt, že občas zmizel asfalt a bylo tam hodně děr, ale jet se po tom dalo. Takže těch 20 km jsme ujeli za zhruba 40 minut. Na parkovišti v Podul Beiului, jsme byli třetí auto. Vyrazili jsme směrem k Lacul Drakului s cílem někam dojít a pak se vrátit zpět. Po cestě jsme přemýšleli i nad tím, že bych se od Drákulova jezera vrátil pro auto a dojel pro rodinu do Carbunari, nebo že do Carbunari dojdeme jenom s Vojtou a žena s holkama pro nás přijede. K Drákulovu jezeru to bylo 13 km (a podle cedule 6 – 9 hodin) a až do Carbunari 25 km (a 9 – 11 hodin).

První 4 km vedly pohodovou cestou. U bývalého kempu Cantonul Damian se cesta zúžila v pěšinku a začalo to být takové pěkné „kaňonovité“. Po dalších 3 km jsme zdolali krásný kus cesty vytesaný ve skále, jištěný ocelovým lanem (La Carlige). Po dalším asi půl kilometru nás nadobro zastavil brod přes řeku. Tam všechny varianty vzaly za své a dohodli jsme se, že se vrátíme zpět a pak ještě zajdeme na první vodopád Vaioaga, cca 2,5 km od parkoviště směrem k proslulým vodopádům Beusnita (které jsou cca 8 km od parkoviště).

Nicméně po dosažení parkoviště v cca 14.45 se morálka mužstva totálně rozpadla. Děti chtěly jet domů. Při představě, že dojedeme v půl čtvrté do Oravity (a co tam tak můžeme dělat?) jsem rychle přemýšlel co podniknout. Navrhl jsem, že bychom mohli zajet do 40 km vzdálené Moldova Noua, kde byla podle mapy.cz krásně velká vodní plocha. Katka se poradila s mobilem a potvrdila, že velké jezero slouží k letním vodním radovánkám.

Vydali jsme se na cestu. Z Potoc přes Slatina Nera do Sasca Montana to docela šlo (standardní díry v asfaltu, a občas chybějící asfalt). Nicméně cesta od Sasca Montana přes Stinapari, Carbunari do Moldova Noua nebyla cestou v pravém slova smyslu, ale dost špatnou polňačkou. Za Sasca Montana jsme začali stoupat. Rádio hrálo folklor, já se řítil na jedničku do zatáček, snažil se vyhýbat těm největším výmolům, kameny odlétávaly od kol. Jízda na jedničku byla vzhledem ke stavu cesty až moc rychlá, a navíc se ručička s množstvím paliva začala vychylovat směrem k červenému poli. Žena dodala, že pokud by pro nás měla do Carbunari jet, tak že by tam rozhodně nejela. Jeli jsme na rezervu, když jsem se občas hodně rozjel, tak jsem dosáhl rychlosti 25 km v hodině, v přední nápravě to podivně mlátilo a od naprostého zoufalství nás zachránila až benzínová pumpa v Moldova Noua a hlavní silnice číslo 57. Po 2,5 hodinách cesty (40 km) nám až tak nevadilo, že se kvůli totálnímu bordelu  (směs žabince, sinic a kdovíčeho) koupat nedalo. Užíval jsem si cesty 57 a jel opojnou rychlostí přesahující 90 km/h až do 50 km vzdálené Oravity. Nádrž byla plná, ale divné zvuky z přední nápravy se ozývaly dál. Tak uvidíme, co z toho bude.

Po fyzické (sprcha) a duševní (pivo) očistě v hotelu jsme zajeli na večeři do restaurace na konci městečka. Ceny byly mírnější než v hotelové restauraci, ale napravili to tím, že nám naúčtovali 8 lei za chleba, který jsme neměli a dvojnásobek za limonádu.

Na hotelové terase jsme si navečer sedli, co nejdál to šlo, Eliška si objednala limonádu a my s Kateřinou vypili výborné víno zakoupené v přilehlém supermarketu. Zítra nás čeká náročný program.

V Oravita čepovaný Bergenbier 0,4 l za 5 lei.

 

5. 7. 2019

Oravita – Niš

Ráno opět časně po sedmé hodině jsme si zkušeně objednali snídani. Tentokrát nám donesli to, co jsme chtěli.

Jeli jsme opět do Podul Beiului. Žena totiž včera zjistila, že ony tunely nejsou ukryté daleko v soutěsce, ale hned vedle parkoviště. Pán nás zkasíroval o 25 RON za vstup a my se šli pokochat. Čekalo na nás asi 6 tunelů a opět vytesaná cesta ve skále. Moc pěkné. Vrátili jsme se zpět, a ještě zašli na první vodopád Vaioaga, kam jsme chtěli včera. Cesta byla nic moc, ale autem by se tam na jedničku jet dalo, tak jsem pak zalitoval, že jsme nejeli, protože by se beztak dalo dojet téměř až k vodopádům Beusnita. Nechovali jsme se jako masňáci a nechali si vodopády Beusnita na příště...

Vaioga byl sice malý, ale moc pěkný vodopád. Pokochali jsme se a šli zpět. I to údolí, kterým jsme šli, stálo za to.

No a pak už jsme se vydali směr hraniční přechod Kaludjrovo do Srbska. V městečku Potoc jsme zase odbočili doleva, jako včera, ale na další křižovatce jsme jeli rovně směrem do vesnice Petrilova. Krásný asfalt se změnil na špatný asfalt a pak jsme na tom byli stejně, jako včera – kamenitá cesta. V obci Petrilova se dalo odbočit na krásnou novou asfaltovou cestu, ale hrdině jsme drželi směr. Cestovní rychlost se snížila pod 10 km/h, občas jsem škrtnul podvozkem. A svět se mi zhroutil, když mi naproti jel traktor se senem následovaný dvěma náklaďáky. Vyhnout se moc nedalo, ale nakonec se to povedlo. Řidič náklaďáku se zeptal, kam jedeme, že tato cesta brzo končí. Padly na mě mrákoty. Doporučil vrátit se zpět do Petrilova a použít tu novou asfaltku. Udělali jsme to tak a konečně jsme vyjeli na hlavní cestě, a po chvíli na hraniční přechod. Poučení jsou dvě. Jedno konkrétní – do a z Potoc (respektive Podul Beiului) se dá dojet pouze do Oravity. Raději najet 4x víc kilometrů, než si zničit auto. Poučení druhé je obecné – žlutá, bílá nebo čárkovaná cesta na mapy.cz nevypovídají nic o skutečném stavu cesty. Tím ovšem nic nemám proti mapy.cz, protože je to zdaleka nejlepší mapa, co v mobilu existuje.

Hraniční přechod byl ještě rychlejší než ze Srbska. Krásně jsme tak stihli do 13.30 dojet do Stara Palanka, kde jsme vyzkoušeli převoz přes Dunaj do městečka Ram (www.dunav-trans.com). Sice jsme si kvůli tomu zajeli, převoz stál 1300 dinárů, ale za ten zážitek to stálo.

Další super zážitek byl ve vesnici Zatonje 6 km od místa vylodění. Zastavili jsme se tam u místního krámku na nějaké jídlo. Koupili jsme pečivo, šunku, burek a pití a začali to před obchodem jíst. Přisedl si k nám místní a nabídl meruňku. Pochválil jsem mu ji. Odjel na kole a za 5 minut byl zpět s igelitkou meruněk. Docela by se družil, ale vůbec jsme mu nerozuměli. Děti dolízaly nanuky, já dal pánovi na pivo a jeli jsme dál.

Do Niš jsme dojeli po půl šesté. Zavolali jsme našemu „hostiteli“. Za 5 minut dorazila paní, předala klíče a ukázala ubytování. Shangri La Residence byl pokoj v 7. patře a nutno říct, že velmi pěkný. 2 ložnice, kuchyně a pohodlný obývák. Trošku problém bylo, že nám onemocněla Mariánka. Po naměření horečky a podívání se do pusy jí Kateřina naordinovala antibiotika. Nechali jsme Mariánku marodit a vyrazili jsme na večeři. Ubytování bylo hned vedle centra a pěší ulice Kazadžijsko Sokače. Pěkné to tam měli. Nakoupili jsme v supermarketu, na rohu vedle naší ulice jsme ve fast foodu koupili hranolky a kuřecí stripsy a povečeřeli jsem doma.

(Dálnice Smeděrevo – Niš za 610 dinárů.)

 

6. 7. 2019

Đavolja varoš a Niš

Ráno jsme vyrazili do Đavolja varoš – Ďábelského města (https://www.djavoljavaros.com/index.php) vzdáleného asi 90 km od Niš. Podle recenzí to byl téměř jeden z divů světa. Víceméně to byl skalní útvar na jednom místě. K věžičkám s čepicí na hlavě se dalo přiblížit po dřevěných schůdcích. Hodně zajímavé by to mohlo být i v noci, kdy byly skalní útvary nasvícené. Nám prohlídku zpestřila skupina seniorů s průvodcem. Dorazili zrovna když jsme byli na dřevěných vyhlídkách a docela to tam zahustili. Celý areál byl pěkně upravený. Hned za vstupem byly dřevěné plastiky, potom ze země vyvěrající pramen s červenou vodou, všude bylo k dispozici posezení.

Mariánku jsem nosil na zádech a na sluníčku se schovávala pod deštníkem. Chuděra to ale zvládla docela dobře.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v restauraci Etno krčma Dva Ambara na kávu. Z kávy se to nakonec rozrostlo o guláš pro Vojtu a my s Kateřinou jsme zkusili Paprike na kajmaku – grilovaná paprika s rozpečeným sýrem. Obojí bylo delikatesní.

Eliška odpadla taky s bolestí břicha. Víceméně všechny děti se po návratu do ubytování rovnoměrně rozprostřely do všech tří pokojů ke třem televizím. Nechali jsme je jejich osudu a šli se podívat na Tvrdava – tureckou pevnost. Pěkný byl vstup kamennou branou, ale vevnitř to vypadalo spíš jako v parku. Vůbec to nedosahovalo kvalit bělehradského Kalemagdanu. Prošli jsme pár uličkami. V jedné z nich se stavili na pivo a víno a vrátili jsme se překontrolovat děti a udělat jim večeři.

Sami jsme si na večeři zašli do restaurace Nišlijska Mehana na ulici Prvomajska 49 (http://www.mehananis.com). Nenápadná hospoda v průjezdu doporučená Tripadvisor.com se ukázala jako vynikající volba. Ženě ke grilovanému pstruhu servírovali něco jako vídeňský bramborový salát (dohromady to vytvořilo perfektní chuť), já si pochutnal na telecích medailoncích na houbách. Se sklenkou vína a dvěma pivy za 400 Kč. Ráj na zemi.

Po cestě jsme se zastavili v lékárně zkusit koupit antibiotika. Už druhé dítě vypadalo, že se roznemůže. Hned v první lékárně (BENU) nám paní balení prodala. Říkali jsme si, že zkusíme koupit ještě jedny, do zásoby na další cesty. Ve druhé lékárně byla paní lékárnice striktní, že antibiotika pouze na předpis. Ve třetí jsme byli opět úspěšní (opět BENU). Jinak na jedné hlavní ulici byly vždy minimálně dvě lékárny (a všechny otevřené, v sobotu večer). Lékárny mají asi spolu s benzinkami v Srbsku nevětší hustotu na světě.

 

7. 7. 2019

Ochrid

Pětihodinový přesun do „přímořského“ Ochridu prodloužilo zhruba půlhodinové čekání na hranicích. Cesta ze začátku rychle odsýpala. Srbové už dostavěli kompletní dálnici a její úsek v horách za městem Grdelica byl krásný.

I v Madedonii nebyla dálnice špatná. Bylo se tam i na co koukat, všude kolem byly hory. Dálnice končila v Gostivaru a bylo potřeba přejet dvě vysoká pohoří. Zajímavé bylo omezení rychlosti. Většinou bylo 50 km/h, občas 60 km/h a extrém 30 km/h. Dodržovat se to nedalo i přes to, že na dvou místech policajti měřili. Víceméně jsme jeli všichni pořád stejně. Udivil mě taky systém mýtných bran. V Srbsku se za velkým městem vyzvedl lístek a pak na výjezdu zaplatilo podle ujeté vzdálenosti. V Makedonii vybírali každou chvíli vždy 1 EUR (nebo 60 denárů) a na posledních dvou mítnicích půl eura. Celkem jsme platili snad 7x.

V Ochridu jsme zajeli k jezeru. Zaparkovali (což bylo docela štěstí, protože všude bylo plno) a šli se rozvalit k „pláži“. Vyřídil se na nás mafioso s tím, že je to soukromý pozemek. Ale když zjistil, že jsme z Česka, tak nám dovolil se rozložit. A dal se do řeči, že prý v zimě pracuje v Brně a řídí dodávku. Pak odešel opodál na své křesílko pod slunečníkem před barákem, který vypadla jako hospoda. Šel jsem tam pro dvě kávy. Hospoda to nebyla, ale jeho paní nám dvě kávy uvařila a nic za ně nechtěla.  Pohostinní lidé.

Jezero vypadalo opravdu jako moře. Včetně vln a přílivu.

Po vykoupání jsme jeli do ubytování. Připomínalo mi to kozí chlívek, takový maličký pokoj s pěti postelemi. Ale na jedno přespání to stačí.

Město Ochrid je hodně turistické. Připomíná přímořské letovisko. Obchodní ulice, nábřeží, mola. Večeři jsme si dali na hlavní turistické třídě. Dopřál jsem si telecí špíz, ale na včerejší telecí medailonky to v žádném případě nemělo.

(Dálnice Niš – Přeševo 510 dinárů)

 

8. 7. 2019

Tirana

Ráno nám naše hostitelka nabídla kávu. Pohostinnosti jsme využili a pomocí rukou, nohou, pár anglických slov a translatoru jsme si pěkně popovídali. To dalo kozímu chlívku úplně jiný rozměr a na bookingu si ubytování zaslouží vysoké hodnocení. Paní Roze před třemi lety umřel manžel, který založil překrásnou zahradu s palmami a dalšími tropickými rostlinami. Spolu se synem se o to stará. I nadále dělají domácí pálenku, kterou nám dala taky ochutnat. Dva panáky na prázdný žaludek (jeden za Kateřinu, po které jsem musel dopít) byly příjemné a určitě se po nich bude lépe řídit po albánských cestách.

K jednoduchému ubytování patřila jednoduchá snídaně. Poté jsme nabrali vodu z pramínku, který paní Roze vyvěral na zahradě, a vydali jsme se na další cestu.

Nejeli jsme nejkratší cestou, ale kolem jezera. Podívat se na městečko Trpejca. Byly tam překrásné oblázkové pláže a na pobřeží skaliska. Okoupali jsme se a pak už pokračovali směr Albánie. Jenom škoda, že jsme nezabočili ke Sv. Naum, kde byla nějaká hodně významná katedrála.

Hraniční přechod byl bezproblémový. Makedonský celník mi vyčinil, že jsme byli v jeho zemi jenom jeden den, tak jsem mu slíbil, že se sem určitě vrátíme. Albánský celník nám popřál příjemnou cestu a jeli jsme.

První dojmy byly šílené. Albánské pobřeží jezera Ohrid byl úplný opak makedonského pobřeží. Bylo takové neupravené se spoustou odpadků. Cesta byla samá díra. V jednu chvíli se proti nám pohybovala kupka sena a vedle ní kráva. Až když jsme kupku míjeli, všimli jsme si, že je pod ní osel, který vozík se senem táhne. Říkal jsem si, že pokud po takové silnici pojedeme až do Tirany, tak tam nedojedeme ani do večera.

Po třech kilometrech jsme ve městě Pogradec najeli na silnici SH3 a pak jsem se Albánii pokorně omluvil. Silnice s perfektním povrchem nás zavedla až k dálnici do Tirany (za dálnici se neplatilo). Ani nějaké piráty silnic jsem nezaznamenal. Občas nás nějaký mercedes myškou předjel a jednou jsem málem neubrzdil za autobusem. Jinak cesta v pohodě. Prakticky pořád jsme projížděli nějakými horami, občas to byly holé skály, občas s kosodřevinou. Bylo to tam takové vysušené. Kolem cesty bylo hodně nedostavených domů. Ale ty dostavěné nevypadaly špatně. Celkově to tam bylo takové upravené.

Jediným drobným problémem bylo, že se nám v Tiraně 2 km před cílem vypnula navigace (on to ten telefon dělal pravidelně, docela se za čelním sklem při 38 stupních přehříval). Ale tentokrát nestačilo navigaci jenom znovu zapnout, ale 5 minut kontroloval „integritu dat“, tak jsme tam stáli u cesty a čekali, než si dá říct. A druhým problémem bylo, že nás navigace vedla do jednosměrky. Objet to bylo docela komplikované. Po vzoru albánského řidiče, který se přede mnou taky vyřítil z jednosměrky, jsem se nadechnul, dupl na plyn a byli jsme u hotelu.

Ubytovali jsme se a hned vyrazili na Dajti Ekspress – lanovku (https://dajtiekspres.com/v1/getting-here/). Do centra Tirany jsme to měli zhruba 20 minut pěšky. Domy byly opravené, chodníky rovné. U hladového okýnka jsme si dali nějaké zapékané pečivo a kousky pizzy a došli na hlavní náměstí. Bylo obrovské, se sochou koně a něčím jako „Palác kultura a oddechu Julia Fučíka“. Ale všechno vypucované. Od „Clock Tower“ (ulice Kulla e Sahtit) odjížděl autobus L11 směr Porcelani. Zeptal jsem se řidiče na jízdenky, ten řekl „OK“ a mávnul rukou zpět do autobusu. Už jsem myslel, že zase pojedeme zadarmo, jako v Bělehradě, ale jízdenky prodával průvodčí a zkasíroval nás o 40 leka za osobu. Po necelých 20 minutých plným autobusem jsme z něho konečně vypadli. Respektive, zeptal jsem se mladého muže, kde máme vystoupit na lanovku. Mladý muž se zeptal mladé paní, ta další paní a za chvíli naši otázku řešilo půl autobusu. Bylo to milé.

Ze zastávky k lanovce bylo pár minut do kopce. Lanovka jezdila nepřetržitě a brzy jsme byli nahoře. Moderní hotel, krásně upravený park. A vedle něho smetiště, na kterém se pásly koně. Takový albánský kontrast.

Při cestě zpět jsme z autobusu vystoupili o zastávku dřív. Děti zašly na zmrzlinu, já si dal pivo. Pak jsme i neplánovaně povečeřeli. Vůbec jsme si nevážili toho, že jídelní lístek byl albánsko – anglický. První a poslední při našem pobytu v Albánii. Pak už zůstala pouze ta albánština.

Na hlavní náměstí jsme přicházeli už za soumraku. Bylo tam docela dost lidí. A ještě víc lidí bylo na bulváru směřujícím k Mother Teresa Square. Konala se tam velká demonstrace. Všude byli policisté. Měli to skvěle nazvučené. Naléhavý ženský projev doprovázený bojovnou hudbou se úplně zarýval pod kůži. A na maximální autenticitě tomu přidal výstřel, na maximum zesílený mikrofonem. No přidali jsme do kroku a honem spěchali do hotelu.

 

9. 7.  – 11. 9. 2019 albánské moře

Užili jsme si hotelové snídaně, zašli do supermarketu a vyjeli směr moře. Kromě naprostého chaosu u jednoho kruhového objezdu jsem opět neviděl žádné divočení temperamentních albánských řidičů. Nepříjemné bylo, když nám při čekání na červenou cikán s cikánkou umyli okno (i když jsem silně gestikuloval, že nic takového nechci). Pak stál vedle auta s nataženou rukou. Pak mi začal do auta mlátit. Už jsem málem vyměkl, ale naštěstí blikla zelená a byli jsme vysvobození.

U cesty bylo kromě velkého počtu benzínových stanic i velký počet prodejců zeleniny. Albánský meloun od cesty byl nejlepším melounem, který jsme kdy jedli.

Bez problémů jsme dojeli do městečka Shengjin. Problém byl najít naše ubytování. GPS souřadnice uvedené v rezervaci z booking.com ukazovaly na zcela jiné místo než zadaná adresa. Adresa byla nakonec ten správný údaj. Ubytovací zařízení bylo nové a víceméně jsme tam byli snad jediní hosté. V celém městečku to vypadalo na přebytek ubytovacích kapacit. Všude byli naháněči s klíči v rukou.

Docela mě namíchl nesoulad mezi popisem na bookingu a realitou. Kromě toho, že třeba chyběl sušák na prádlo, chyběla i kuchyňka. Druhý den se nám taky rozbilo záchodové prkénko. I po několika urgencích jsme se stejně výměny nedočkali. S obsluhou to celkově bylo složité. Neuměli snad ani jedno slovo anglicky a objednat si pivo a červené víno byl nadlidský úkol. Kromě jedné restaurace, kde číšník uměl anglicky a překládal nám jídelní lístek, to vždy bylo dobrodružství, co si objednáváme. Albánština se nepodobá snad žádnému jinému jazyku (de-facto mi to připomínalo maďarštinu, kde si člověk taky nic neodvodí).

Ale pláž byla pěkná. Slunečník se dvěma lehátky se dal na den pořídit za stovku (500 leků), šlapací loďka se skluzavkou na hodinu za necelých 150 korun (700 leků).

Večer to kolem pláže ožilo, spustily se atrakce a dunělo to tam dlouho do noci.

Ráno bylo zase všechno uklizené. Že jsme v Albánii se ale dalo částečně poznat podle chatrných stánků s babičkami, které prodávaly zeleninu a olivový olej. No a jistotu člověk dostal ve chvíli, kdy narazil na dvě pasoucí se krávy vedle zaparkovaných aut a na pláži.

 

12. 7. 2019 jadranská magistrála a Mostar

Kdybych věděl, že přesun do 300 km vzdáleného Mostaru zabere celý den, určitě bych zvolil cestu vnitrozemím. Po jadranské magistrále se jelo pomalu, ale výhledy byly překrásné. Zejména na jihu Černé Hory se skalnatým pohořím. Asi nejhezčí to bylo u města Bar, nad kterým jsme se zastavili na oběd v restauraci s výhledem na moře.

Díval jsem se na navigaci, co nás ještě čeká a zděsil jsem se, že nás vede na trajekt. Trajekt Lepetare – Kamenari (4,5 EUR) ale jezdil pořád a ušetřil spoustu cesty objížděním kotorského zálivu. Zajímavý byl poplatek za výjezd ze země. Podával jsem pánovi do budky pasy, myslel jsem, že je to taková úsporná celnice, a on po nás chtěl 3 EUR.

Do Mostaru jsme dorazili až po 6 hodině večer. Ubytování jsme měli kousek od hlavní atrakce. Hned jsme se šli na slavný most podívat. Byl takový maličký, pěkný. Ale že by to byla nějaká superatrakce, to se říct nedalo. Kolem mostu byly turistické uličky plné lidí. Museli jsme si zvyknout na hodně přísnou dlažbu udělanou z větších valounků, po které se strašně špatně chodilo.

Centru Mostaru bylo zcela turistické. Většina domů byla pěkně opravená. Ale na několika místech, nevím, jestli to byl záměr nebo nedostatek peněz, zůstaly domy v původním stavu, včetně důlků po kulkách ostřelovačů.

Druhý den jsme se jeli podívat na „Niagarské vodopády“ - vodopády Kravica. Docela se vyplatilo být tam brzo.  Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti a za vstupné 4 EUR jsme sešli k vodopádům. Byly krásné, jako ve Vinetouovi. Dalo se tam i koupat a pár lidí tam jezdilo na paddleboardech. Zpět jsme se prodírali proti davu lidí, které tam navážely autobusy.

Na cestě zpět jsme se zastavili na vyhlídce s 33 m vysokým křížem na kopci Hum. Dalo se tam pohodlně vyjet autem po serpentinách s „křížovou cestou“. Mostar tam byl jako na dlani.

Odpoledne jsme se zašli znovu podívat na most a sledovali, jak z něj skáčou. Byla to taková show. Člověk chodil po okraji mostu, rozmlouval s lidmi, sbíral do čepice. Pak odešel a přišel jiný. To se opakovalo asi tak 5x, až ten poslední opravdu skočil.

Rozloučili jsme se s Mostarem a po poslední noci na Balkáně se druhý den vydali k domovu. Čekala nás hodně daleká cesta.

14. 7. 2019 Sarajevo a cesta domů

Dali do navigace dvě hodiny vzdálené Sarajevo, kam jsme chtěli jenom nakouknout. Při výjezdu z Mostaru mě opět zastavili policajti. Vzhledem k tomu, že se u cesty různé měnily značky s omezením rychlosti (od 30 do 70 km/h) a já jel víceméně konstantní rychlostí, bylo jasné, že mě pokuta nemine. Ale když pan policista uviděl vzadu děti, nechal nás jet dál.

Mnoho desítek kilometrů jsme jeli skoro sami nádherným údolím řeky Neretvy. Před Sarajevem byl kousek dálnice. Do města jsme pouze odbočili a projeli se do centra. Na mnohých místech byly vidět pověstné díry po kulkách. Je zvláštní, že tolik let po válce si prostřílené plechy na panelákových balkonech nevyměnili.

Cesta k chorvatským hranicím byla za trest. Desítky kilometrů dlouhé úseky cesty se samou zatáčkou bez možnosti předjíždění, kdy cestovní rychlost byla v průměru 50 km/h a po hodině na navigaci ubylo 30 minut z času dojezdu, mě přiváděla k šílenství. Ale nervová soustava toho snese hodně.

Chorvatském jsme jenom prosvištěli po dálnici (jsou to zloději, dálniční poplatky byly nejvyšší z celé cesty).

V Budapešti jsme se ještě v Auchanu stavili pro maďarské klobásy a v noci dojeli domů. 3761 km bylo za námi.


Praktické informace

Srbsko: Srbský dinár RSD cca 0,21 Kč (117,50 RSD za 1 EUR)

Makedonie: Makedonský denár MKD cca 0,42 Kč, benzín 68,5 MKD/l

Albánie:  Albánský lek ALL cca 0,21 Kč, benzín 174 ALL/l

Bosna a Hercegovina: Konvertibilní marka BAM nebo KM cca 13,1 Kč (Mostar 1 EUR 1,95583 KM, provize 1 %), benzín 2,25 KM/l

Maďarsko: pro levnější benzín stačí sjet z dálnice, např. 374 HUF u Auchanu v Budapešti

Kde jsme byli ubytovaní:

Apartment Harmonija, 6 Višnjiceva, Stari Grad, 1100 Belgrade, Serbia (Damir +38 164 421 0210) 99,50 EUR 2 noci

Hotel CARAS, Zona Garii, Nr. 2, 325600 Oraviţa, Rumunsko, 146 EUR 2 noci

Shangri La Residence, 6 Topličina, 18000 Niš, Serbia (Slobodan +381 65 294 5000 – majitel, hostess +381 63 113 1213) 84 EUR 2 noci

Roze Apartman, 443 Abas Emin, 600 Ohrid, Severní Makedonie (+389 76501470) 30 EUR 1 noc

Hotel Piemonte, Rruga Gjin Bue Shpata, 1001 Tirana, Albania (+355 69 345 4888) 60 EUR 1 noc se snídaní

Adriatiku Vjeter, Rr Nene Tereza Shengjin, 4503 Lezhe, Albania (+355 68 252 1329)  105 EUR 3 noci

Apartments Old Bridge, Dizdareva 3, 88000 Mostar, Bosnia and Herzegovina (+387 63 610 155) 117 EUR 2 noci