OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč bez DPH

Ukrajina 2019: Užgorod – Sianky – hřebenovka přes Drohobytskyi Kamin – Pikuj do Bilasovice – přechod do Volovce a výlety na horu Vozova,  k vodopádům Šypit a Velký Vierch

19. – 27. červenec 2019

Fotky: https://photos.app.goo.gl/aa2vgirDCtJ4QzTZ8

    Osazenstvo: já, bratr, Roman, doktor, Vendy, Viktor, Malej, Janča a Pepa, Zuzka, Big a Dan.

     

    19. 7. Bleo Expres

    Do LEO expresu jsme v Přerově nastoupili ve 22:38 po tradiční návštěvě minipivovaru Parník. Našli jsme tam již značně utahané borce jedoucí už z Prahy. Vůbec na moje pivo Tirana Beer, které jsem přivezl z Albánie, neměli chuť. Doktor cestoval jako obvykle, možná tentokrát s ještě větší intenzitou.

    Ráno 20. 7. jsme se v Užgorodu potkali s Viktorem a Vendy v bistru u nádraží. Byli na Ukrajině už týden. Vendy se k nám přidala a Viktor jel pro změnu do Česka na pohřeb.

    Při cestě vlakem do Sianki jsme zužitkovali pomerančový džus z LEO expresu, vylepšili ho slivovicí a při poklidném popíjení projeli zase po dvou letech nádherný semering z Užoku do Sianek.  Trochu mě vyvedlo z míry, že jsem neměl bundu. Buď jsem ji nechal v LEO expresu nebo v bistru v Užgorodu. Na horách bez bundy to bude tentokrát složitější, ale nějak to dopadne.

    V Siankách jsme zamířili do magazínu vedle nádraží. Začalo pršet, tak jsme vůbec na dnešní porci kilometrů nespěchali. Na oběd jsme si udělali hostinu a zapíjeli ji vynikající vodkou. Místní pán se asi posilňoval už o něco déle, takže z jeho rozjímání ho nevytrhl ani déšť.

    Ale byl už čas. Každý z nás byl v různém stavu a vyrazili jsme. Připojil se k nám toulavý pes. Bohužel část skupinky neodolala a ještě se zastavila v dalším občerstvovacím zařízení u cesty. Předvoj (který jsem tvořil já) tak netušil, kde jsou a po hodině čekání na krásné polonině jsem jim šel naproti. Narazil jsem na Vendy a poté i na další osazenstvo. Bylo obtížné je přesvědčit, že tábořit zde mezi komáry není dobré, ať to ještě hodinu a půl vydrží. Povedlo se a na půl cesty mezi Blyzhnia a Kruhla jsme se utábořili na plánovaném místě s krásným výhledem. Byl to po nočním přesunu a vodkovém přísunu velmi těžký pochod.  Tři děvčata tam pásla krávy a nasměrovala nás k pramenu (Slabke, Može Vesnoû Pitne), který by bylo obtížnější najít. Bylo to spíše napajedlo pro krávy, ale napít se z něj dalo. Pes byl pořád s námi a Vendy mu dala jméno Šašlik.

     

    Další den nás čekala překrásná hřebenovka přes Kinchyk, Drohobytskyi Kamin, Starostynu na Ruskyi Put (14 km). Na Drohobytskyi Kamin jsem se hodně těšil. Hned ráno se utvořily různé skupinky. Já jsem šel spíš sám a ke konci s pak s Danem. Dozvěděl jsem se, jak fotil Ozzyho Osbourna... Po cestě byla voda před Beharem. Já jsem vydržel až ke studánkám pod Ruskyi Put.

    Ráno mírně popršelo, celý den bylo krásně, ale večer se kolem nás ukázaly těžké mraky a pak se strhla brutální bouřka. Ještě, že jsme stihli vypít slivovici, než nás to zahnalo s Romanem do stanu. Vedle nás bratr s doktorem dělali inventuru zásob. U asi dvacáté položky jsem usoudil, že tam asi mají koloniál. A protože jsme s Romanem už neměli co pít, zahráli jsme karty a šli jsme spát.

     

    Následující den bylo po nočním dešti všechno mokré. V mlze jsme vyšli na Velykyi Verkh (1309 m) s křížem a travnatými stráněmi zdolali několik vrcholů. Když se mlha rozestoupila, otevřely se krásné daleké výhledy. Cestou jsme narazili na maníky s traktorem, kteří se snažili lámat kámen. A taky sběrače borůvek s terou.  Za Nondag (1303 m) jsme se rozdělili. Roman, já a bratr jsme pokračovali na Pikuj, zbytek scházel do údolí. Na Pikuj (1408 m) jsme se potkali s Holanďany, kteří byli úplně bez vybavení a šli někam do jihozápadního údolí bez domluvené dopravy zpět do svého ubytování. Žijí ještě?

    Sešup dolů z hory Pikuj byl brutální, šli jsme po old yellow kolem pěkné studánky. V obchůdku „Produkty“ na začátku Bilasovice jsme narazili na ostatní a dali si pivo za 15. A ne jedno. V ubytování Horská rosa (MountainDew) u hlavní cesty se na nás mračili a pivo měli teplé. Naštěstí byly kolem budovy standardní ukrajinské altánky na posezení. Takže půl litru vodky, litr a půl kvasu celkem za 100 Kč udělali dobrou službu. V „Produktech“ bylo líp, ale byli jsme líní se tam přesouvat. Celkem jsme ten den ušli 15,5 km.

     

    Ráno jsme se zase rozdělili. Já, Roman, bratr, Vendy a doktor jsme pokračovali podle plánu, zbytek si vzal taxíka do Volovce. Docela pršelo, čekali jsme, než skončí a vyrazili až po obědě. Po včerejším večeru v altánku to stoupání vůbec nešlo. Po dvou hodinách jsme se prodírali lesem po cestě, ze které už zbylo spíš jenom neschůdné koryto. Následný turistický přístřešek úplně sváděl k tomu v něm zůstat. Následně pak i přístřešky u památníku Меморіал з нагоди vyzívaly k rozložení spaní, ale vydrželi jsme. Pak už stačilo projít Vereckým průsmykem se hřbitovem, obklopeným maďarskými turisty s průvodcem, a rozpadlými hotely a za necelou hodinu jsme byli nad Župany. Roman stávkoval při stavění stanu. Nesžil se s myšlenkou postavit stany na rovném a s pěkným výhledem do údolí, protože se obával, že nás někdo uvidí. No co by kdo na nás viděl.. S doktorem jsme šli do vesnice nakoupit vodku a něco dobrého k jídlu. Vůbec jsme si neuvědomili, že je už 9 hodin večer. Ale obchod byl otevřený. Tomu se říká kvalitní ukrajinské služby. Pěknou kulisou byl namol opilý chlap ležící vedle obchodu, kterému bez přestání zvonil mobil. Dali jsme si s doktorem pivo, nakoupili a znovu přes brod šli zpátky. Všude kolem rostly jedované bolševníky. Byly jich úplné plantáže. Celkově už se tady asi lidem nechce plahočit v zemědělství. Krajina pak ale docela trpí.  

    Hodně se ochladilo. Obaleni spacáky jsme po návratu ještě chvíli povídali a pak do  nich zalezli užít si poslední noc ve stanech.  Celkem dnes 13 km.

     

    Další den už jsme měli před sebou pouze pár kilometrů. Při sestupování do údolí jsme minuli takový zajímavý komplex – že by zásobník plynu? Nebo něco jiného? A pak už jsme došli do Volovce.

    V hospůdce Nadiya hned vedle nádraží jsme se potkali s Malým, který za námi dojel. Na Ukrajinu se vrátil i Viktor. Po vynikajícím obědě jsme se přesunuli do ubytování Pid Playem. Ve Volovci nebylo víceméně co objevovat. Tak jsme nakoupili zásoby (oblíbeným se stal supermarket Rukavička) a v dobré kalicí místnost v ubytování rekapitulovali dosavadní cestu. Čekaly nás ještě dva „hvězdicovité“ výlety. Na horu Vozova zítra a pak k vodopádům Šiput a Velký Vierch.

     

    Výlet na horu Бозьова (1095 m) se rozpadl na dvě skupiny – jedna šla přes horu Bozovu na vlak do Jablonovo, druhá opačně. Já byl ve skupině číslo jedna, která na okraji Volovce udělala zastávku na pivo v bistru Єгер u fotbalového hřiště. Měli jsme tam i kulturní představení, cvičili tam studentky, asi nějaký tábor.  Pak jsme viděli něco, co jsem nečekal. Brutální osada cikánů, rozbořené domy bez střech, všude malé špinavé a žebrající děti. Snažili se na nás věšet a dostat cokoliv. Když jim dal Malej pár hřiven, chtěli další. Museli jsme maximálně zrychlit. Bratr kvůli tomu dostal srdeční nedostatečnost, neudýchal to. A musel se oklikou vrátit.

    Cesta vedla listnatým lesem a byla dobře značená. Až jedna odbočka z větší cesty na pěšinku ne. Tam, pod finálním stoupáním, jsme ztratili Malého. Na vrcholu jsme se potkali se skupinou číslo 2. Tak pak Malého našla, jak se vracela do Volovce a vzali ho s sebou. Moc toho chudák neviděl. My jsme rychlím krokem pokračovali do Jablonovo na vlak. Kdyby nám ujel, další už dnes nejel. Pes byl pořád s námi i zde v okolí Volovce. Po příjezdu do Volovce jsme zase zašli do Nadiya na večeři a večer ukončili v kalicí místnosti. Blížil se odjezd a Vendy přemýšlela, co se psem. Dan se nabídl, že zkusí přes své známosti sehnat papíry na převoz psa do Česka. Byl to muž netušených možností.

    Poslední "turistické" ráno se projevilo v plné síle úskalí početné skupinky. Bohužel kvůli ne úplně dokonalé domluvě a nedochvilnosti některých ne všichni odjeli objednaným velkokapacitním taxíkem k vodopádu Šypit. Vodopád byl typickým turistickým cílem. Hodně stánků a na konci obchodní uličky malý vodopádek. S Romanem, doktorem a Viktorem jsme se pak od vodopádu po neznačené cestě drápali směrem k zelené značce. Minuli jsme velké oficiální tábořiště/kemp, ale pár stanů bylo i kolem cesty. Je fakt, že stanující Ukrajince jsem dosud nikde jinde neviděl.

    Čím výš jsme byli, tím více tam bylo sběračů borůvek. Nahoře pak stál náklaďák a ležící borci s váhou, asi výkup. Viktor s doktorem byli hodně vepředu. S Romanem jsme supěli na Wełkyj Werch (1598 m). Byl tam krásný výhled. Kdyby bylo více času a lepší fyzička, mohli jsme to vzít přes Stiy (1681 m) a pak do vesničky Sasivka na vlak.  Ale obojí jme neměli. Byla zima, já bez bundy, tak jsme se nahoře moc nezdržovali a šli dál na Plai. Tam se Roman odpojil a šel zkratkou. Pak následovalo nekonečné klesání, při kterém nás předjel náklaďák se sběrači borůvek. Hnaly se mraky, tak jsme hodně spěchali. V ubytování jsme nikoho nenašli, tak jsme šli do hospody u kruháče, kde jsme se nakonec sešli všichni. Tam bohužel panovala taková divná nálada, asi zapříčiněná logistickými problémy z rána.

    Druhá skupina jela nahoru lanovkou a pak šli směrem na Velký vrch. Třetí skupina (bratr a Malej) vyjeli lanovkou, sjeli dolů, dali si dobrý oběd a jeli vlakem do  Slavsko a zpět.

    Večer byl bujarý, závěrečný. Doktor pak druhý den šel koupit kýbl, kterým si jako suvenýr přivezl domů (i když tentokrát v tom byl nevinně).  

    Ranním vlakem jsme z Volovce dojeli do Mukačeva. Tam jsme zaparkovali do známé gruzínské restaurace Khinkal'nya, chodili nakupovat přes most do obchůdku Koshik 24 a já byl opět i v trhu Ŝodnâ vedle náměstí. V 17 hodin jsme odjeli LEO busem do Košic. Na hranicích jsme stáli 7 hodin. Byl to neopakovatelný zážitek. Vlak z Košic nám samozřejmě ujel. Spali jsme na nádraží, které bylo sice uzavřené, ale pro klienty zpožděného LEO busu k dispozici. Měli jsme jenom pro sebe i staniční záchodky. Každý z nás se pak různě dostával domů (RJ, ČD, ranní spoj LE).

     

    Praktické info:

    Na cestu tam i zpět jsme použili LEO expres. Business class nás vyšla při rezervaci dlouho dopředu na necelých 500 Kč na trase Přerov – Užgorod.

    Ubytování v Bilasovici bylo: https://girska-rosa-belasovitsa.kpblm.info/ za 300 hřiven na osobu.

    Ubytování ve Volovci: https://www.booking.com/hotel/ua/pid-plaiem.cs.html za 600 hřiven na osobu.

    Všechny rezervace jsme dělali přes booking.com. Platba vždy probíhala na místě v hřivnách.

    směnný kurs 1 EUR za 28,75 UAH