Bulharsko 2025 – pohoří Rila a pak rumunský Banát a maďarský Seged
pátek 25. 7. – neděle 3. 8. 2025
Účastníci: já, Bratr, Doktor, Viktor, Big, Zuzka
Trasa na Mapy.cz: https://mapy.com/s/ladodesase
Velký odjezd z Olomouce
Stejně jako loni, i letos jsme byli při cestě tam i zpět rozdělení. Viktor s bratrem letěli v sobotu do Sofie z Vídně, my ostatní jeli autem z Olomouce přímo do Samokovu.
Nepovedlo se mi kvůli práci dodržet čas vyzvednutí. Dojel jsem později o 10 minut, což zapříčinilo, že se mi spolucestující rozutekli do hospody. Dostat je zpět nebylo obtížné, ale na Pragotronu svítilo 20 minut na odjezdu. 4 lidé a 6 batohů zcela zaplnilo chudáka Oktávku až po střechu.
Na poslední Shellce před Mikulovem jsme utratili expirující záchodové kupony, rychle projeli Slovenskem a v Maďarsku začala zábava. Doktor pouštěl dobrou hudbu a všichni včetně řidiče tančili. I cesta autem se dá užívat. Přežili jsme.
Big se Zuzkou vyžadovali časté zastavování u benzinky (jednou jsem je vypekl zastavením u benzínky u Auchan, kde se dalo jenom do křoví).
Po četných zastávkách a dvou prohození v řízení s Doktorem v řízení jsme úspěšně dorazili zpět do EU. Srbské hranice byly letos v pohodě, celkové zdržení asi 2 hodiny.
V Dragomanu jsme šli k bankomatu bez poplatků, který jsme loni objevili, už na jisto. Natankovali do plné nejlevnější benzín v Bulharsku a po obchvatu Sofie dojeli kolem 10:30 do Samokovu před Apartmán Diem. Ideální místo – dole místní Jednota, před ní parkoviště, nahoře ubytování. Moc jsem v to nedoufal, ale zkusil jsem zavolat panu domácímu, jestli se třeba už nemůžeme ubytovat hned. A za chvíli už nám paní z obchodu předávala klíče. Po snad hodině a půl spánku v autě jsem se těšil do postele. Ale nadšení z toho, že jsme v pořádku dojeli a navíc se mohli hned ubytovat, jsme oslavili jedním „Olé“ (Olé vzniklo v červnu ve Střelné, kdy jsme v Jednotě koupili nejlevnější žlutou limonádu s názvem Olé a zjemnili ji vodkou). Bohužel u jednoho Olé nezůstalo a do postele jsme se dostali až v půl čtvrté. A za dvě hodiny už nás budili bratr s Viktorem, kteří si to přiletěli a autobusem přijeli a rozšířili tak řady při pokračování konzumace Olé a místní zelené.
Vzhůru na hory
Nějakým záhadným způsobem jsme všichni byli včas druhý den připraveni na značkách a stihli autobus v 10 hodin do Borovets. Já jsem okamžitě vyrazil pěšky nahoru, zbytek osazenstva hledal dršťkovou polévku. Snažil jsem se stoupat co nejsvižněji, aby na mě nemusel zbytek skupiny na horní stanici lanovky Yastrebets dlouho čekat. Po 3,5 hodinách a nastoupaných 1050 metrech jsem si dal v poslední hospodě směrem k chatě Musala coca-colu a volal skupině, kde jsou. Nahoře byli zhruba hodinu, takže až tak dlouho jsem je nezdržel. Nicméně konzumace pod lanovkou i nad lanovkou už udělala své. Ještě jsme chvíli poseděli u piva a vína a vyrazili. Cesta připomínala Václavák. Typická magistrála pro turisty, kteří se vyvezou tisíc výškových metrů lanovkou, pak ujdou kousek tam a zpátky a „byli na Rile“. Mezi všemi těmi lidmi se šourala Zuzka s Bigem a Doktor. Ten nevypadal dobře. Jeden turista ho oslovil s dotazem, zda je v pořádku, jestli nepotřebuje pomoct. Doktor bravurnou angličtinou odvětil: „No, It´s because of alcohol.“ a pokračoval ve své pouti dál.
Původním cílem byla chata u Ledenoto ezero. Tam nebylo žádné místo na stanování a muselo by se spát uvnitř. Tak jsem mocně loboval za zakempování na „pvním krásném místě“ ještě před chatou. Vzhledem k situaci v družstvu, kdy Doktor byl vyčerpaný, Zuzka taky a Viktor měl nějaké problémy související s toaletním papírem, se mi to docela podařilo. Zakempovali jsme teda až na druhém krásném místě, nedaleko Alekovo jezero. Bylo tam pěkně. S bratrem jsme ještě chladili piva (v ne moc studené vodě jezera) a pomohli Bigovi vypít litrový Beskydský pivovárek ještě z domoviny.
Přechod Rily
Druhý den byla první zastávka u chaty Ledenoto ezero. Pod ní se dala nabrat voda. Druhá, poměrně dlouhá pauza, pak na Musale. Tam fučelo, až nás to málem odneslo a já se tam nachladil. Pak už to bylo nahoru a dolů, nahoru a dolů a skupina se docela rozprostřela po hřebeni.
Nocleh u chaty Granchar, ke které by bylo nutné scházet, jsme rádi vyměnili za perfektní místo v sedle Dzhanka. Byly tam nádherné rozhledy. A taky voda (východně od sedla, vlevo od cesty k chatě Granchar).
Big se Zuzkou dorazili nějací zmožení. Bratr přišel s menším zpožděním, než jsme předpokládali. Po rozdělání stanů na tak krásném místě, drobné hygieně u pramene a večerním dlabanci jsme se veselili. Ale nebylo to zadarmo. Já jsem pak dostal snad nejbrutálnější křeč do stehna, co jsem v životě měl. Doktor měl svoji chvilku.
Ráno bylo slunečné. Big se Zuzkou tak nějak odtušili, že je to náročnější, než čekali, a že raději sejdou do údolí. (Toto rozhodnutí se neukázalo jako úplné zjednodušení, protože ten den nachodili snad 25 kilometrů, než se dostali do první vesnice.) Dal jsem Bigovi klíčky od auta, aby ho pak přesunul ze Samokovu do Govedartsi, kam sejdeme z hor a kde na nás budou čekat.
A vyrazili jsme do centrálního pohoří Rily. Viktor vyrazil hodně napřed, já šel pomalu s Doktorem a za námi se ploužil bratr. Čekali jsme na něho s doktorem u Kovachu, kde nás trápil hodně studený silný vichr.
Od vrcholu Kovach až k vrcholu Vapa byla cesta taková jednotvárná. Sešlo se na dno plochého údolí, kde se páslo stádo krav a štěkal pastevecký pes. Viktora, který byl napřed, psi napadli a docela se bál skoro až o život. Než jsme tam došli my s Doktorem, stádo už bylo pryč. Na dvou místech se tam dala nabrat voda z pramenů. U nich seděly dvě různé skupinky turistů, se kterými jsme se pořád míjeli. Věkově namixovaná skupina, včetně dětí, a skupina důchodců. Zaujal nás výrazný starší pán v růžovém tričku a trenýrkách. Teprve asi po třetím setkání jsme se všimli, že jde v žabkách! Až dosud se to asi víceméně dalo, cesta byla technicky jednoduchá. Ale kolem vrcholu Kanarata nás čekalo suťové pole. V žádném případě ne tak hrozné, jako bylo loni na Pirinu. Ale vůbec jsem si nedovedl představit jak po kozí stezce a pak po kamenech skákat v žabkách.
Závěrečný sestup k Ribni ezera nebyl tak hrozný, jak na mapě vypadal. Z vrchu to místo vypadalo nádherně. Krásně bylo i přímo dole. Dvě jezera, nad nimi se tyčil vrchol Kanarata, za kterým pak zacházelo slunce.
Viktor měl náskok víc jak hodinu, pak došel Doktor. Já asi o 20 minut později, protože jsem před sestupem opět zápasil s křečí, tentokrát v levém ramenu. K chatě jsem došel už docela unavenej. Bohužel se mi nachlazení rozvinulo do počínajícího zánětu průdušek. Netrpělivě jsme vyhlíželi bratra, který nakonec dorazil taky. Kluci si koupili ubytování v chatce za 40 leva, já si raději rozložil stan (za 20 leva). Bylo to tam fakt pěkné. I sprchu s teplou vodou jsme mohli použít. Večer se neposedělo moc dlouho. Z venkovního posezení nás vyhnala zima a komáři do chatky. Já se pak odšoural do stanu. Tam na mě padlo těžké přemýšlení padesátníka o nebezpečí onemocnění v horách a přemítání o pomíjivosti života. Spánek nebyl moc kvalitní.
Ráno bylo zase jako vymalované. Čekal nás předposlední den v horách. Obešli jsme jezero, prošli dalším nádherným údolím a vystoupali na protější hřeben. Odtud byl uchvacující výhled i na Ribno ezero. Závěrečný sestup z Voden Chal byl docela náročný. Ale už to nebylo daleko k dnešnímu cíli – turistickému přístřešku Kobilino Branishte. V údolí se pásly stáda krav a koní. Tomu pak odpovídal i terén, kdy bylo nutné našlapovat velmi opatrně. Očekávaný problém s vodou se naplnil. Bohužel žádný z pramenů nakreslených na mapě nefungoval. Viktor nabral vodu z potoka, kterou jsme pak v ešusu převařovali.
Kluci se rozložili v chatě na ležišti. Já si zase postavil stan. Ano, našel jsem téměř rovné místo, na kterém nebyly čerstvé kravince, akorát ty zaschlé. Ale jeden hodně intenzivní jsem pak měl přímo před vchodem do stanu. Hned po rozdělání stanu se přiblížily krávy. Asi to celé považovaly za nějakou atrakci. Mnohokrát jsem pak vybíhal z chaty odhánět je od stanu.
Převařenou vodu jsme vylepšili zbylým vitacitem/tangem a jali se využít poslední zbytky slivovice. Udělali jsme si to tam hezké, včetně jednodubek. Skoro po setmění pak dorazil osamělý bulharský turista. Bratr byl odpadlý (měl nějaké žaludeční problémy, které mu předtím způsobily i to, že musel tazvaně „na Romana“), Doktor odpočíval, a tak jsme Bulharovi dělali společnost jenom já s Viktorem. Ten se pak cítil dotčený, když se z palandy ozývaly salvy smíchu, reagující na jeho pokusy o anglickou komunikaci. Je otázkou, jestli byl pán rád, že nás tam má. Už úvod byl zajímavý, kdy jsme ho pozvali na čtvrtku slivovice. Viktor měl dvě stejné flaštičky, v jedné vodu, ve druhé slivovici a nalil nám omylem vodu. Hrkli jsme to do sebe a pán nehnul ani brvou. Omluvili jsme se za nedopatření a pak mu nalili opravdového panáka. Byl to turista ze Sofie, který už byl v důchodu. Měl v plánu poměrně dalekou cestu, mimo turistické značení. Asi už to tam dobře znal.
Po skončení socializace jsem se přesunul do stanu a cestou šlápl do kravince. O půl páté mě vzbudil déšť. A taky zvonce krav. Déšť za půl hodiny přestal, krávy zvýšily svou aktivitu. Když mi začaly žmoulat provazy od stanu, zahájil jsem ústup. A dobře jsem udělal, protože pak se spustil liják. I když bylo teprve před šestou, kluci v chatě už byli vzhůru. Snídali jsme, skládali batohy a vedli dlouhé debaty o dešti. Pan Bulhar začal zběsile přehrabovat věci na své palandě a byl stále nervóznější. Ale neříkal nic. Musel jsem se ho zeptat, co se stalo. Hledal černý pytlík, kde měl všechny doklady. Tak jsme s čelovkou hledali s ním. Po několika minutách se pytlík objevil v doktorově ruce. Doteď to nevysvětlil, jak se mu tam dostal �.
Kolem osmé déšť mírně ustal, a tak byla ideální doba vyrazit. Bratr s Doktorem se vydali směrem k Rilskému monastiru, Bulhar šel svou cestou a já vyšel napřed a nechal Viktora se dobalit. Oděn v nepromokavém kompletu značky Klimatex jsem funěl po zelené značce k vrcholu Mechit, poslednímu stoupání letošního čundru. Za pár desítek minut se opět rozpršelo a padla mlha. Bez něčí asistence jsem si neuměl nasadit pláštěnku (máme s bratrem pláštěnku Jurek, která nejde ani nasadit, ani svléknout). Asi po půl hodině silného deště si oblečení svou voděodolnost rozmyslelo a já byl durch. V mlze nebylo nic vidět. Sešel jsem ze značky. Mapa pustit v dešti nešla, nebyl jsem schopný odemknout na mokré obrazovce mobil. Tak jsem pokračoval po pěkné cestě a místo přímo vzhůru to bral serpentinami, čímž jsem si zašel tak 2 km.
Kousek za vrcholkem mě dohonil Viktor. Svižným krokem jsme valili z kopce k chatě Mechit. Tam se na chvíli rozthlo mračno, vysvitlo sluníčko a já se snažil využít všech jeho paprsků a trochu schnout.
V chatě jsme si dali polévku a pokračovali dál. Big se Zuzkou nás čekali v Govedartsi u kláštera Sant George. Bylo to zacházka asi 2 kilometry, ale Viktor si návštěvu tohoto sakrálního místa moc přál. Měli tam pro nás připravené krásné občerstvení. Já si dal jenom sodovku a jediné, co jsem si přál, bylo zalézt do postele. Po několika dnech vitacitu se slivovicí, se zánětem průdušek a po celodenním moknutí jsem se cítil naprosto rozbitý.
Dorazili jsme do penzionu All Seasons Mountain Vistas. Big se Zuzkou tam už strávili předchozí noc a naše auto bylo před penzionem. Jak jsem byl rád, že jsem nemusel pro auto jet do Samokovu! Ještě jsem rozprostřel mokrý stan, batoh a mokré věci z batohu po pokoji, zaplul jsem do postele a chvíli odpočíval před večeří. Big včera objevil skvělou restauraci, šli jsme tam znovu všichni a krásně jsme se tam najedli.
Mezitím trávili bratr s Doktorem noc v Sofii. Prý si to tam udělali moc pěkné. Doktor musel domů dřív, tak letěl ze Sofie přímo do Prahy.
Noc byla zajímavá. Byl jsem tak unavený, že mi nešlo usnout. Tak jsem se tam různě dusil, usnul vždy pouze na chvíli a u toho pořádně chrápal. Chudák Viktor.
Do Rumunska k Dunaji a do Banátu
Vyjeli jsme opravdu docela brzo. V Sofii jsme nabrali bratra se dvěma batohama (ano Doktor šetřil za odbavené zavazadlo). Nejdřív jsme Bratrovi pinzetou vytahovali náušník sluchátka z pravého ucha, který si tam v noci zarazil a pak řešili tetris, jak do auta narvat 5 lidí a 6 batohů. Ale jaksi jsme to všechno zvládli a vyrazili směr Rumunsko do Orsova.
V Montaně jsme se zastavili na oběd. První restaurace byla zavřená. Druhá byla moc pěkná, nedaleko brutálního panelového sídliště. Anglicky tam neuměli, všechno dlouho trvalo a nějaké jídlo nám ani po hodině nepřinesli. Tak jsme zaplatili a vypadli. Bylo to zbytečné zdržení (a taky jsme pak zjistili, že nás docela řádně natáhli a naúčtovali i to, co jsme neměli).
Před Vidinem jsme na benzince utratili poslední leva a přes nový most přes Dunaj přejeli do rumunského Calafatu. Pozvolna jsme se ve štrůdlu aut sunuli směrem k Dunaji. Atmosféra v autě byla ospalá, jediné zpestření bylo Viktorovo známkování mého předjíždění (dosáhnout aspoň 4- bylo náročné). Cesta kolem Dunaje ale byla nádherná, rozevíraly se tam pohledy na mohutnou řeku. Připadalo mi to tam trochu jako v Černé Hoře.
Do Orsova jsme dorazili docela pozdě. Rychle jsme se ubytovali a vyrazili vypít pivko na poloostrov. Při cestě zpět jsme se stavili v hospodě na „patru bere la halba“. V penzionu jsme si pak usmažili carnaciori a kabanos a krátce poseděli. Únava víceméně všech už ale byla značná.
Ráno jsem pakoval věci z lednice do autoledničky a nechtíc pobral i jídlo od našich sousedů. Což jsem zjistil až večer. Pak jsem se řádně omlouval, ale pěkně mě to štvalo. I do hodnocení ubytování penzionu Casa Valy jsem psal, jaká jsem lopata.
Dopoledním cílem byl Eibenthal. Hlavní dějiště známého Festivalu Banát. Po úzké, ale kvalitní asfaltce jsme vyjeli nahoru. Zapadli do hospody na české pivo z Pivovaru Cvikov a smažený sýr. Krátce jsme se prošli po vesnici a zase jsme jeli zpátky. Nicméně konečně jsme viděli „ten Banát“.
Dnešním cílem byl maďarský Seged. Byli jsme tam před třemi lety s rodinou a chtěl jsem kamarády vzít k hladovému okýnku s langošem. Byl jsem sice naprosto vyřízený (přechod hor, nemoc, dva dny řízení), ale vyrazili jsme. Bohužel bez bratra, který zůstal v posteli.
Prohlédli jsme si centrum města a zamířili na langoš. Okénko bylo zrušené. Aspoň, že vedlejší hospoda pořád fungovala. Místní štamgast nás pak poslal zpět do centra do snad jediného podniku, kde se nabízel langoš. Nebyl špatný.
Na pokoji už to byly pouze takové dozvuky socialializace. Já zůstal spát v obýváku, abych ostatní nerušil kašlem a chrápáním.
Ráno jsme řádně nakoupili maďarské dobroty v nedalekém Sparu a po snídani vyrazili domů.
Bulharsko 2025 – pohoří Rila a pak rumunský Banát a maďarský Seged
pátek 25. 7. – neděle 3. 8. 2025
Účastníci: já, Bratr, Doktor, Viktor, Big, Zuzka
Fotky: https://photos.app.goo.gl/ESu2GKdFSYufpgBZ9
Velký odjezd z Olomouce
Stejně jako loni, i letos jsme byli při cestě tam i zpět rozdělení. Viktor s bratrem letěli v sobotu do Sofie z Vídně, my ostatní jeli autem z Olomouce přímo do Samokovu.
Nepovedlo se mi kvůli práci dodržet čas vyzvednutí. Dojel jsem později o 10 minut, což zapříčinilo, že se mi spolucestující rozutekli do hospody. Dostat je zpět nebylo obtížné, ale na Pragotronu svítilo 20 minut na odjezdu. 4 lidé a 6 batohů zcela zaplnilo chudáka Oktávku až po střechu.
Na poslední Shellce před Mikulovem jsme utratili expirující záchodové kupony, rychle projeli Slovenskem a v Maďarsku začala zábava. Doktor pouštěl dobrou hudbu a všichni včetně řidiče tančili. I cesta autem se dá užívat. Přežili jsme.
Big se Zuzkou vyžadovali časté zastavování u benzinky (jednou jsem je vypekl zastavením u benzínky u Auchan, kde se dalo jenom do křoví).
Po četných zastávkách a dvou prohození v řízení s Doktorem v řízení jsme úspěšně dorazili zpět do EU. Srbské hranice byly letos v pohodě, celkové zdržení asi 2 hodiny.
V Dragomanu jsme šli k bankomatu bez poplatků, který jsme loni objevili, už na jisto. Natankovali do plné nejlevnější benzín v Bulharsku a po obchvatu Sofie dojeli kolem 10:30 do Samokovu před Apartmán Diem. Ideální místo – dole místní Jednota, před ní parkoviště, nahoře ubytování. Moc jsem v to nedoufal, ale zkusil jsem zavolat panu domácímu, jestli se třeba už nemůžeme ubytovat hned. A za chvíli už nám paní z obchodu předávala klíče. Po snad hodině a půl spánku v autě jsem se těšil do postele. Ale nadšení z toho, že jsme v pořádku dojeli a navíc se mohli hned ubytovat, jsme oslavili jedním „Olé“ (Olé vzniklo v červnu ve Střelné, kdy jsme v Jednotě koupili nejlevnější žlutou limonádu s názvem Olé a zjemnili ji vodkou). Bohužel u jednoho Olé nezůstalo a do postele jsme se dostali až v půl čtvrté. A za dvě hodiny už nás budili bratr s Viktorem, kteří si to přiletěli a autobusem přijeli a rozšířili tak řady při pokračování konzumace Olé a místní zelené.
Vzhůru na hory
Nějakým záhadným způsobem jsme všichni byli včas druhý den připraveni na značkách a stihli autobus v 10 hodin do Borovets. Já jsem okamžitě vyrazil pěšky nahoru, zbytek osazenstva hledal dršťkovou polévku. Snažil jsem se stoupat co nejsvižněji, aby na mě nemusel zbytek skupiny na horní stanici lanovky Yastrebets dlouho čekat. Po 3,5 hodinách a nastoupaných 1050 metrech jsem si dal v poslední hospodě směrem k chatě Musala coca-colu a volal skupině, kde jsou. Nahoře byli zhruba hodinu, takže až tak dlouho jsem je nezdržel. Nicméně konzumace pod lanovkou i nad lanovkou už udělala své. Ještě jsme chvíli poseděli u piva a vína a vyrazili. Cesta připomínala Václavák. Typická magistrála pro turisty, kteří se vyvezou tisíc výškových metrů lanovkou, pak ujdou kousek tam a zpátky a „byli na Rile“. Mezi všemi těmi lidmi se šourala Zuzka s Bigem a Doktor. Ten nevypadal dobře. Jeden turista ho oslovil s dotazem, zda je v pořádku, jestli nepotřebuje pomoct. Doktor bravurnou angličtinou odvětil: „No, It´s because of alcohol.“ a pokračoval ve své pouti dál.
Původním cílem byla chata u Ledenoto ezero. Tam nebylo žádné místo na stanování a muselo by se spát uvnitř. Tak jsem mocně loboval za zakempování na „pvním krásném místě“ ještě před chatou. Vzhledem k situaci v družstvu, kdy Doktor byl vyčerpaný, Zuzka taky a Viktor měl nějaké problémy související s toaletním papírem, se mi to docela podařilo. Zakempovali jsme teda až na druhém krásném místě, nedaleko Alekovo jezero. Bylo tam pěkně. S bratrem jsme ještě chladili piva (v ne moc studené vodě jezera) a pomohli Bigovi vypít litrový Beskydský pivovárek ještě z domoviny.
Přechod Rily
Druhý den byla první zastávka u chaty Ledenoto ezero. Pod ní se dala nabrat voda. Druhá, poměrně dlouhá pauza, pak na Musale. Tam fučelo, až nás to málem odneslo a já se tam nachladil. Pak už to bylo nahoru a dolů, nahoru a dolů a skupina se docela rozprostřela po hřebeni.
Nocleh u chaty Granchar, ke které by bylo nutné scházet, jsme rádi vyměnili za perfektní místo v sedle Dzhanka. Byly tam nádherné rozhledy. A taky voda (východně od sedla, vlevo od cesty k chatě Granchar).
Big se Zuzkou dorazili nějací zmožení. Bratr přišel s menším zpožděním, než jsme předpokládali. Po rozdělání stanů na tak krásném místě, drobné hygieně u pramene a večerním dlabanci jsme se veselili. Ale nebylo to zadarmo. Já jsem pak dostal snad nejbrutálnější křeč do stehna, co jsem v životě měl. Doktor měl svoji chvilku.
Ráno bylo slunečné. Big se Zuzkou tak nějak odtušili, že je to náročnější, než čekali, a že raději sejdou do údolí. (Toto rozhodnutí se neukázalo jako úplné zjednodušení, protože ten den nachodili snad 25 kilometrů, než se dostali do první vesnice.) Dal jsem Bigovi klíčky od auta, aby ho pak přesunul ze Samokovu do Govedartsi, kam sejdeme z hor a kde na nás budou čekat.
A vyrazili jsme do centrálního pohoří Rily. Viktor vyrazil hodně napřed, já šel pomalu s Doktorem a za námi se ploužil bratr. Čekali jsme na něho s doktorem u Kovachu, kde nás trápil hodně studený silný vichr.
Od vrcholu Kovach až k vrcholu Vapa byla cesta taková jednotvárná. Sešlo se na dno plochého údolí, kde se páslo stádo krav a štěkal pastevecký pes. Viktora, který byl napřed, psi napadli a docela se bál skoro až o život. Než jsme tam došli my s Doktorem, stádo už bylo pryč. Na dvou místech se tam dala nabrat voda z pramenů. U nich seděly dvě různé skupinky turistů, se kterými jsme se pořád míjeli. Věkově namixovaná skupina, včetně dětí, a skupina důchodců. Zaujal nás výrazný starší pán v růžovém tričku a trenýrkách. Teprve asi po třetím setkání jsme se všimli, že jde v žabkách! Až dosud se to asi víceméně dalo, cesta byla technicky jednoduchá. Ale kolem vrcholu Kanarata nás čekalo suťové pole. V žádném případě ne tak hrozné, jako bylo loni na Pirinu. Ale vůbec jsem si nedovedl představit jak po kozí stezce a pak po kamenech skákat v žabkách.
Závěrečný sestup k Ribni ezera nebyl tak hrozný, jak na mapě vypadal. Z vrchu to místo vypadalo nádherně. Krásně bylo i přímo dole. Dvě jezera, nad nimi se tyčil vrchol Kanarata, za kterým pak zacházelo slunce.
Viktor měl náskok víc jak hodinu, pak došel Doktor. Já asi o 20 minut později, protože jsem před sestupem opět zápasil s křečí, tentokrát v levém ramenu. K chatě jsem došel už docela unavenej. Bohužel se mi nachlazení rozvinulo do počínajícího zánětu průdušek. Netrpělivě jsme vyhlíželi bratra, který nakonec dorazil taky. Kluci si koupili ubytování v chatce za 40 leva, já si raději rozložil stan (za 20 leva). Bylo to tam fakt pěkné. I sprchu s teplou vodou jsme mohli použít. Večer se neposedělo moc dlouho. Z venkovního posezení nás vyhnala zima a komáři do chatky. Já se pak odšoural do stanu. Tam na mě padlo těžké přemýšlení padesátníka o nebezpečí onemocnění v horách a přemítání o pomíjivosti života. Spánek nebyl moc kvalitní.
Ráno bylo zase jako vymalované. Čekal nás předposlední den v horách. Obešli jsme jezero, prošli dalším nádherným údolím a vystoupali na protější hřeben. Odtud byl uchvacující výhled i na Ribno ezero. Závěrečný sestup z Voden Chal byl docela náročný. Ale už to nebylo daleko k dnešnímu cíli – turistickému přístřešku Kobilino Branishte. V údolí se pásly stáda krav a koní. Tomu pak odpovídal i terén, kdy bylo nutné našlapovat velmi opatrně. Očekávaný problém s vodou se naplnil. Bohužel žádný z pramenů nakreslených na mapě nefungoval. Viktor nabral vodu z potoka, kterou jsme pak v ešusu převařovali.
Kluci se rozložili v chatě na ležišti. Já si zase postavil stan. Ano, našel jsem téměř rovné místo, na kterém nebyly čerstvé kravince, akorát ty zaschlé. Ale jeden hodně intenzivní jsem pak měl přímo před vchodem do stanu. Hned po rozdělání stanu se přiblížily krávy. Asi to celé považovaly za nějakou atrakci. Mnohokrát jsem pak vybíhal z chaty odhánět je od stanu.
Převařenou vodu jsme vylepšili zbylým vitacitem/tangem a jali se využít poslední zbytky slivovice. Udělali jsme si to tam hezké, včetně jednodubek. Skoro po setmění pak dorazil osamělý bulharský turista. Bratr byl odpadlý (měl nějaké žaludeční problémy, které mu předtím způsobily i to, že musel tazvaně „na Romana“), Doktor odpočíval, a tak jsme Bulharovi dělali společnost jenom já s Viktorem. Ten se pak cítil dotčený, když se z palandy ozývaly salvy smíchu, reagující na jeho pokusy o anglickou komunikaci. Je otázkou, jestli byl pán rád, že nás tam má. Už úvod byl zajímavý, kdy jsme ho pozvali na čtvrtku slivovice. Viktor měl dvě stejné flaštičky, v jedné vodu, ve druhé slivovici a nalil nám omylem vodu. Hrkli jsme to do sebe a pán nehnul ani brvou. Omluvili jsme se za nedopatření a pak mu nalili opravdového panáka. Byl to turista ze Sofie, který už byl v důchodu. Měl v plánu poměrně dalekou cestu, mimo turistické značení. Asi už to tam dobře znal.
Po skončení socializace jsem se přesunul do stanu a cestou šlápl do kravince. O půl páté mě vzbudil déšť. A taky zvonce krav. Déšť za půl hodiny přestal, krávy zvýšily svou aktivitu. Když mi začaly žmoulat provazy od stanu, zahájil jsem ústup. A dobře jsem udělal, protože pak se spustil liják. I když bylo teprve před šestou, kluci v chatě už byli vzhůru. Snídali jsme, skládali batohy a vedli dlouhé debaty o dešti. Pan Bulhar začal zběsile přehrabovat věci na své palandě a byl stále nervóznější. Ale neříkal nic. Musel jsem se ho zeptat, co se stalo. Hledal černý pytlík, kde měl všechny doklady. Tak jsme s čelovkou hledali s ním. Po několika minutách se pytlík objevil v doktorově ruce. Doteď to nevysvětlil, jak se mu tam dostal �.
Kolem osmé déšť mírně ustal, a tak byla ideální doba vyrazit. Bratr s Doktorem se vydali směrem k Rilskému monastiru, Bulhar šel svou cestou a já vyšel napřed a nechal Viktora se dobalit. Oděn v nepromokavém kompletu značky Klimatex jsem funěl po zelené značce k vrcholu Mechit, poslednímu stoupání letošního čundru. Za pár desítek minut se opět rozpršelo a padla mlha. Bez něčí asistence jsem si neuměl nasadit pláštěnku (máme s bratrem pláštěnku Jurek, která nejde ani nasadit, ani svléknout). Asi po půl hodině silného deště si oblečení svou voděodolnost rozmyslelo a já byl durch. V mlze nebylo nic vidět. Sešel jsem ze značky. Mapa pustit v dešti nešla, nebyl jsem schopný odemknout na mokré obrazovce mobil. Tak jsem pokračoval po pěkné cestě a místo přímo vzhůru to bral serpentinami, čímž jsem si zašel tak 2 km.
Kousek za vrcholkem mě dohonil Viktor. Svižným krokem jsme valili z kopce k chatě Mechit. Tam se na chvíli rozthlo mračno, vysvitlo sluníčko a já se snažil využít všech jeho paprsků a trochu schnout.
V chatě jsme si dali polévku a pokračovali dál. Big se Zuzkou nás čekali v Govedartsi u kláštera Sant George. Bylo to zacházka asi 2 kilometry, ale Viktor si návštěvu tohoto sakrálního místa moc přál. Měli tam pro nás připravené krásné občerstvení. Já si dal jenom sodovku a jediné, co jsem si přál, bylo zalézt do postele. Po několika dnech vitacitu se slivovicí, se zánětem průdušek a po celodenním moknutí jsem se cítil naprosto rozbitý.
Dorazili jsme do penzionu All Seasons Mountain Vistas. Big se Zuzkou tam už strávili předchozí noc a naše auto bylo před penzionem. Jak jsem byl rád, že jsem nemusel pro auto jet do Samokovu! Ještě jsem rozprostřel mokrý stan, batoh a mokré věci z batohu po pokoji, zaplul jsem do postele a chvíli odpočíval před večeří. Big včera objevil skvělou restauraci, šli jsme tam znovu všichni a krásně jsme se tam najedli.
Mezitím trávili bratr s Doktorem noc v Sofii. Prý si to tam udělali moc pěkné. Doktor musel domů dřív, tak letěl ze Sofie přímo do Prahy.
Noc byla zajímavá. Byl jsem tak unavený, že mi nešlo usnout. Tak jsem se tam různě dusil, usnul vždy pouze na chvíli a u toho pořádně chrápal. Chudák Viktor.
Do Rumunska k Dunaji a do Banátu
Vyjeli jsme opravdu docela brzo. V Sofii jsme nabrali bratra se dvěma batohama (ano Doktor šetřil za odbavené zavazadlo). Nejdřív jsme Bratrovi pinzetou vytahovali náušník sluchátka z pravého ucha, který si tam v noci zarazil a pak řešili tetris, jak do auta narvat 5 lidí a 6 batohů. Ale jaksi jsme to všechno zvládli a vyrazili směr Rumunsko do Orsova.
V Montaně jsme se zastavili na oběd. První restaurace byla zavřená. Druhá byla moc pěkná, nedaleko brutálního panelového sídliště. Anglicky tam neuměli, všechno dlouho trvalo a nějaké jídlo nám ani po hodině nepřinesli. Tak jsme zaplatili a vypadli. Bylo to zbytečné zdržení (a taky jsme pak zjistili, že nás docela řádně natáhli a naúčtovali i to, co jsme neměli).
Před Vidinem jsme na benzince utratili poslední leva a přes nový most přes Dunaj přejeli do rumunského Calafatu. Pozvolna jsme se ve štrůdlu aut sunuli směrem k Dunaji. Atmosféra v autě byla ospalá, jediné zpestření bylo Viktorovo známkování mého předjíždění (dosáhnout aspoň 4- bylo náročné). Cesta kolem Dunaje ale byla nádherná, rozevíraly se tam pohledy na mohutnou řeku[MH1] . Připadalo mi to tam trochu jako v Černé Hoře.
Do Orsova jsme dorazili docela pozdě. Rychle jsme se ubytovali a vyrazili vypít pivko na poloostrov. Při cestě zpět jsme se stavili v hospodě na „patru bere la halba“. V penzionu jsme si pak usmažili carnaciori a kabanos a krátce poseděli. Únava víceméně všech už ale byla značná.
Ráno jsem pakoval věci z lednice do autoledničky a nechtíc pobral i jídlo od našich sousedů. Což jsem zjistil až večer. Pak jsem se řádně omlouval, ale pěkně mě to štvalo. I do hodnocení ubytování penzionu Casa Valy jsem psal, jaká jsem lopata.
Dopoledním cílem byl Eibenthal. Hlavní dějiště známého Festivalu Banát. Po úzké, ale kvalitní asfaltce jsme vyjeli nahoru. Zapadli do hospody na české pivo z Pivovaru Cvikov a smažený sýr. Krátce jsme se prošli po vesnici a zase jsme jeli zpátky. Nicméně konečně jsme viděli „ten Banát“.
Dnešním cílem byl maďarský Seged. Byli jsme tam před třemi lety s rodinou a chtěl jsem kamarády vzít k hladovému okýnku s langošem. Byl jsem sice naprosto vyřízený (přechod hor, nemoc, dva dny řízení), ale vyrazili jsme. Bohužel bez bratra, který zůstal v posteli.
Prohlédli jsme si centrum města a zamířili na langoš. Okénko bylo zrušené. Aspoň, že vedlejší hospoda pořád fungovala. Místní štamgast nás pak poslal zpět do centra do snad jediného podniku, kde se nabízel langoš. Nebyl špatný.
Na pokoji už to byly pouze takové dozvuky socialializace. Já zůstal spát v obýváku, abych ostatní nerušil kašlem a chrápáním.
Ráno jsme řádně nakoupili maďarské dobroty v nedalekém Sparu a po snídani vyrazili domů.
[MH1]Tunely byly až druhý den