Gruzie 2025: Svanetie přechod z Mestia do Ushguli a Batumi
pondělí 14. 7. – čtvrtek 24. 7. 2025
Po úžasném večeru stráveném v Hloubětíně v péči doktora Jedličky a jeho ženy, jsme v úterý nasedli na první metro a na letišti si užívali Mastercard salonku.
Kutaisi
Let Wizzair se dal přetrpět a odpoledne (časový posun 2 hodiny) jsme přistáli v Kutaisi. Do Gruzie mě opravdu pustili jenom na občanku, i když všichni ostatní hřímali v rukou cestovní pas. Před letištěm už byl připravený autobus do centra. Ani jsme si nemuseli vyměňovat na letišti peníze, protože v autobusu se dalo platit jenom kartou. Ubytování jsme měli nedaleko vlakového nádraží, tak jsme byli rádi, že autobus zastavil pro výstup nedaleko. Na ulici 9th Aprili Street bylo množství směnáren s dobrým kurzem. Vyměnili jsme lari na celý pobyt. Za McDonaldem jsme u okýnka koupili jízdenku do Mestie na zítra (pán říkal plynnou angličtinou: „8:30 here, 9:00 go“).
Na ulici před nádražím to žilo obchodem. Babičky tu prodávaly ovoce a zeleninu (koupili jsme si broskve), stánek a obchůdky ulici úplně lemovaly. Našli jsme naše ubytování, hodili si věci na pokoj a šli pěšky do centra.
Vedlejší ulice byly hodně zanedbané. Na pár místech dokonce visely elektrické dráty a končily třeba 1,5 m nad zemí. Po cestě jsme si koupili první chačapuri a přibližovali se k centru. Za pěším mostem přes řeku už to nevypadalo tak ošuntěle, pár domů bylo dokonce i opravených.
Zapadli jsme do restaurace Museum. A pochutnali si na výborné houbové polévce a ojakhuri. Pokračovali jsme přímo do centra ke kýčovitému kruhovému sousoší (postavené na počest spolupráce mezi EU a Gruzií), prošli pěkným parkem a směrem k řece jsme pak našli velikánský trh (mezi Zakharia Paliashvili a Mikhail Lermontov Street). Katka byla nadšená. Na autobusové zastávce jsme se zeptali, co jede k nádraží. Paní ukázala na maršrutku. Nastoupili jsme a řidič po nás chtěl 60. Ne 60 lari, ale 0,6 lari. Hromadná doprava za 5 korun, to byl sen. Z dobrého jídla, trhu i skvělých služeb MHD jsme byli v euforii. Ta nás ale přešla, když jsme na ubytování zjistili, že v batůžku chybí Katčin mobil. Někdo nám od něho v maršrutce pomohl. Nálada byla silně pod bodem mrazu, víno koupené na večer zůstalo zavřené. Jít do hor bez mobilu (a map v mobilu) není dobré. První prodejny mobilních operátorů v Kutaisi otevíraly v 9 hodin, autobus odjížděl v 8:30. O půlnoci mě napadlo zeptat se ubytovatele v Mestia, jestli by nešel koupit mobil tam. Překvapilo, že okamžitě odepsal a naštěstí odpověděl kladně. Aspoň že tak, mohli jsme ráno odjet.
Kutaisi – Mestia
V 8:30 jsme došli k maršrutce. Byli jsme poslední. Cestou jsme ještě zkusili stánek s mobily u cesty. Ale pět let staré kusy nemělo cenu za ty peníze kupovat. Bus vyjel v 8:40. Pár kilometrů za Kutaisi se začaly na cestě objevovat krávy. Zběsile jsem to fotil. Nicméně nejednalo se o výjimku, domácí zvířata na vozovce byla všední realitou.
Jediná zastávka na cestě byla pár kilometrů za Zugdidi. Do Mestia jsme dojeli před 15 hodinou v brutální průtrži mračen. Při vystupování na náměstí už jenom silně pršelo. A než jsme koupili jízdenky, tak přestalo úplně. Původně jsme chtěli poslední noc zůstat v Ushguli, že se odtamtud nějak dostaneme do Batumi. Asi by to nějak šlo, ale určitě ne autobusem. Ten jel jednom v 15 hodin z Ushguli do Mestia a v 8 hodin z Mestia. Tak jsme koupili jízdenky na sobotu z Ushguli a na neděli ráno do Batumi. Jízdenka stála 50 lari na osobu. Za 1600 Kč jsme jako jízdenky dostali dvě vizitky, kde bylo rukou napsáno Batumi a Mestia a u jedné vizitky to bylo ještě opravováno pomocí bělítka. Holt jiný kraj. Už skoro bez deště jsme šli na ubytování.
Pan domácí si dával na čas, než dojel svým SUV s klíči. Hned jsme se nechali zavést do prodejny s mobily a Katka se stala pyšnou majitelkou Redmi 13 za 467 lari s gruzínským číslem a 5 GB internetu za 7 lari. Na náměstí v restauraci Seti jsme si dali pozdní oběd či brzkou večeři (Katka zase polévku, já zkusil ostri). A na ubytování v chatičce Mestia Paradise jsme si konečně dali včerejší víno na terase, a kochali se výhledem na zasněžené vrcholky hor a vesničkou Mestia pod námi.
Mestia – Zhabeshi (15,93 km, 659 m nahoru, 415 m dolů)
V noci pršelo, ale ráno už bylo zase skoro pěkně. Vyrazili jsme kolem 8 hodiny. Kromě začátku byla cesta dobře značená. Používali červené praporky, zastrčené do země, fáborky a občas normální turistickou značku.
Cesta stoupala a na sedle na nás čekala velmi stylová „kavárna“. Katka si dala kávu a jogurtový desert, já svou první (a poslední) čaču.
Potom už jsme jenom klesali do údolí. Měli jsme jít ze sedla doleva neznačenou cestou lesem, protože přes vesnice to byla docela nuda a poslední část se šlo přímo po betonové silnici, kde občas projelo auto. Minuli jsme jeden obchod, spoustu zbořených baráků, svanetijské věže, až jsme konečně došli k našemu Guesthouse Fafo.
Za 7 lari jsem si koupil pivo a vyvalil se na zahradu. Byl tam z altánu výhled na ledovec, ideální místo pro nicnedělání. Kolem pobíhalo aspoň 6 dětí. Domácí bydleli s námi ve stejném době, i záchod jsme sdíleli. Už mě to nicnedělání přestalo bavit, tak jsem se šel projít k řece a aspoň kousek kaňonem nahoru směrem k ledovci Tviberi.
V 18 hodin nás zavolali na jídlo do „obýváku“. Byl tam mrazák, sklad zeleniny a taky jídelní stůl. Za 30 lari na osobu jsme dostali výbornou večeři.
Zhabeshi – Adashi (12,75 km, 911 m nahoru, 471 m dolů)
Dnešní úsek byl poměrně krátký, ale plný krásných výhledů. Vyrazili jsme už v sedm hodin přímo do kopce. Po dlouhém výstupu jsme si odpočinuli v zavřeném stánku pod lanovkou a pokračovali dál. Minuli jsme otevřený stánek s občerstvením, překročili několik potůčků a potoků, kochali se výhledem na bílé vrcholky hor, které krásně kontrastovali s všudypřítomnou zelení na rozkvetlých loukách.
Při sestupu úzkou stezkou jsme museli dát přednost čtyřem koňům, kteří si to zničehonic a úplně sami rázovali nahoru do kopce. Bylo také nutné dát pozor na bolševníky, některé rostly přímo u stezky.
Chvíli po poledni jsme dorazili do chaloupky s občerstvením nad Adashi (Lakhvba). Z terasy byla vidět celá vesnička i její okolí. Katka si dala kávu a moučník, já si koupil litr žluté limonády a vylepšil ji trochu slivovicí. Krásně se tam sedělo.
Čím víc jsme se přibližovali k samotné vesnici, tím víc byly vidět četné rozvaliny domů i svanetijských věží. Pikantní byla hluboká díra přímo uprostřed cesty. Úzké uličky mezi domy byly zhusta posety kravinci a jinými exkrementy. Obyvatelných domů tam moc nebylo a víceméně v téměř každém z nich byl guesthouse. Ten náš – Sesili Guesthouse – byl vevnitř nově opravený a velmi příjemný. Byli jsme tam jediní hosté. Dům byl pouze pro turisty, majitelé bydleli v domě naproti.
Mezi našim a vedlejším domem byla natažená šňůra a my mohli zblízka omrknout, jak se v Gruzii suší prádlo. Šňůra byla na kladce a paní vždy z balkonu pověsila jeden kus prádla, „odjela“ s ním nad ulici a navěsila další. Prádlo si tak plápolalo mezi domy. Stejně jsme to pak viděli i jinde, třeba na okrajových částech Batumi.
Odpoledne jsme v jídelně hráli karty a nakoukla na nás paní domácí a donesla nám meloun. To bylo velmi příjemné. Následně na nás otevřenými dveřmi nakoukla kráva.
Večeře měla být až v 8 hodin, tak jsme si mezi odpočíváním zašli na procházku po „vesnici“. Z občerstvení Lakhvba jsme předtím viděli na okraji vesnice obrovský nápis „Market“. Protože byl pařák, Katka vyrazila s deštníkem místo slunečníku a opatrně jsme našlapovali vedle všudypřítomných zvířecích exkrementů. Chtěla si koupit jogurt. Byl jsem skeptický, že by se zde takový sortiment nacházel. „Market“ nepřekvapil. Měli bohatou nabídku – standardní ledničku s pitím a sušenky.
V půl osmé jsme si šli významně sednout do jídelny. Za čtvrt hodiny konečně začali nosit. Večeře byla dobrá, ale ne tak jako včera.
Adishi – Davberi (23,7 km, 865 m nahoru, 1136 m dolů)
Byli jsme na sebe přísní, vstávali v 5:30 a v 6 hodin vyrazili. Stezka vedla prvních 5 kilometrů údolím. Před obávaným brodem přes řeku Adischala jsme nejdřív narazili na stádo koní a pak na Američana, Brita a Němku. Strávili tam na tábořišti noc, každý ve svém stanu. Američan nám poradil, že nemusíme brodit, že pár set metrů po proudu je přes řeku ledovcový most. Přešli jsme tedy suchou nohou. Nohu jsme si namočili následně, když jsme zapadli do bažiny při prodírání se kolem řeky na druhém břehu zpět ke stezce.
Následoval dlouhý stoupák nahoru s úžasným pohledem na ledovec. Pravidelně jsme slyšeli praskání a hukot, jak se ho kus utrhl a spadl do řeky.
V sedle Chkhunderi jsme hodili batohy do kleče a nalehko si vyšli na vrcholek cca 1 km na východ (2811 m). Kromě výhledu na ledovec Adishi se rozevřel pohled na ledovec Khalde a na čtyřtisícovky v pozadí. Měli jsme štěstí. Při návratu k batohům se zatáhlo a okolní vrcholky přestaly být vidět.
Následoval ostrý sestup do údolí řeky Khaldeschala. Při sestupu jsme potkali prvního a posledního krajana – Češku, která spala nahoře u Lagem Pass. Dole u pramene jsme se zase sešli s našimi třemi známými a prošli i dva další Němci. Jeden z nich měl místo boty na pravé noze nazouvák – o botu přišel při brodění řeky. Pak ještě prošli Barbie a Ken. A to byli víceméně všichni, které jsme ten den potkali.
Údolím jsme sestupovali do vesničky Khalde. Byly tam nádherné výhledy na divokou řeku, vodopády a kaňony.
Z Khalde do Davberi už to byla pouze monotónní chůze po „polňačce“ za občasného mrholení.
Do vesnice Davberi se šlo přes monumentální kamenný most. Samotná vesnice sestávala z ruin a asi tří obyvatelných domů. Jeden z nich byl Guesthouse Dadu. Bylo to tam velmi autentické a původní. Ale terasu měli pěknou. Paní domu vypadala hodně znavená životem. Žila tam se dvěma syny a dědou. Komunikaci s námi zajišťoval syn majitelky. Nejdřív nás chtěli poměrně intenzivně natáhnout. Už tak za ubytování za zhruba dvojnásobek ceny jak dosud, s povinnou drahou snídaní, požadovali o 80 lari víc, než bylo na booking.com. Asertivně jsme si to vysvětlili a na výraz protestu řekli, že nechceme večeři. Načeš syn povídal, že už ji mají pro nás navařenou a že nám ji dají zdarma. Tak jsme kapitulovali, na večeři kývli a samozřejmě za ni pak zaplatili (i když paní za ni opravdu ráno peníze nechtěla). Celkově blbou úvodní situaci zachránil druhý syn. Měl 6 let, anglicky uměl na svůj věk neuvěřitelně, krom toho uměl i číst a počítat, ačkoli do školy ještě nechodil. Vše se učil sám od bratra. Donesl hru, vysvětlil pravidla a pak jsme skoro hodinu házeli kostkou a hráli. Večeři nám nabídli na 8 hodin. Požádal jsem, jestli by nemohla být už v 6 hodin. Uzavřel se kompromis, že bude v 7 hodin. Načeš mírně před pátou nám ji na terasu začali nosit. No celkově to tam bylo zajímavé. Skvělé také bylo, jak paní zatopila dole v kuchyni v kamnech. Komín ústil hned vedle terasy a parádně to na nás čmudilo. Ale vzhledem k tomu, že nebylo kam jinam jít (v pokoji se dalo víceméně pouze přespat), jsme to statečně snášeli. Původní pokoj, kde jsme měli být ubytovaní, smrděl po cigaretách. Na záchod se chodilo přes stavbu. Sdílel se s rodinou, ale chlapci během pobytu hostů chodili na kadibudku (a občas museli překročit prase, které se před padacím záchodem vyvalovalo).
Ale rozhled tam byl pěkný. Hned vedle domu vedla stezka do Ushguli, tak jsme viděli pár našich známých. A taky rodinku, jak si jde s krávou na procházku. A taky stádo prasat. Na stezce se pak bohužel hovnům vyhnout nedalo.
Po snídani jsem šel paní zaplatit do kuchyně. Kluci tam spali dva na jednom nerozloženém gauči. Celkově, když jsem se rozhlédl kolem sebe v potemnělé kuchyni, s výhledem z okna na ležící prase, tak jsem jí ty peníze přál.
Davberi – Ushguli (10,81 km, 534 m nahoru, 241 m dolů) a Mestia
Celou noc byla brutální průtrž mračen, až přestal jít proud v celé oblasti. Stezka tak byla promáčená. Já byl z toho mrzutý. Mokrá tráva a květena nacucaná vodou z nás udělala poloviční vodníky. Já brblal, ale Katce se líbila i tato část. Po necelé hodině jsme narazili na Barbie a Kena. Právě si dobalili batůžky. Podle jejich velikosti měli tak maximálně tarp. Ale byli usměvaví, že „prý to přežili“. Holt je asi hřála láska.
Poslední 2 kilometry do Ushguli už byly po silnici. Na začátku vesnice bylo něco jako seřadiště taxíků. Nám autobus jel od restaurace Stumari, která byla na horním konci vesnice. Ushguli už připomínala opravdovou vesnici. Bylo tam více funkčních domů než zbořenišť. A taky hodně turistů. Dalo se tam totiž pohodlně dojet po silnici autem a ledovec Khalde byl pěkně vidět.
Jak jsme tak procházeli vesničkou, u jednoho z guesthousů jsme zahlédli našeho Američana, jak si popíjí pivko a Němku, jak skládá stan. Byli dobří, že včera došli až sem. Zakotvili jsme u hotelu kousek od restaurace Stumari, odkud měl jet v 15 hodin autobus do Mestia. Po čtyřech dnech se pod názvem „Market“ opravdu vyskytovalo místo, které připomínalo obchod. Popíjeli jsme, kochali se výhledem i pohledem na chudáky koně, na které nasedali turisti mírně při tělě a užívali si genius loci. Před druhou hodinou jsme se přemístili k restauraci Stumari. Měli jsme krásný výhled na ledovec, kostel se hřbitovem i svanetijskou věž. Trochu nás překvapila sanitka, která s kvílením dojela a někoho do ní nakládali. Asi se někomu něco stalo při výletu k ledovci – kam jelo jedno auto za druhým. To proto, aby turisti nemuseli těch pár kilometrů pěšky.
Jedna maršrutka s nápisem Kutaisi měla odjezd ve 14 hodin. Zbývající dvě dodávky byly ty naše. Postupně se tam trousili lidé. A také tři Češi, za které jsme se poměrně intenzivně styděli. Pán a dvě postarší paní, z nichž jedna zkritizovala úplně všechno kolem sebe (včetně nás).
Nastoupili jsme do autobusu a v 15:00 začal slejvák s kroupami. Cesta do Mestia pak trvala hodinu a dvacet minut. Za 50 lari to bylo fakt hodně předražené.
V Mestia jsme zašli do obchodu. Katka si konečně koupila vysněný jogurt. Pak jsme cestou na ubytování zapadli na šašlik do BBG Garden. Byl vynikající. V chatce Mestia Paradise jsme měli nachystané klíčky pod rohožkou. Vybalili jsme, otevřeli na terase víno, a začalo pršet. A pršelo zase celou noc. Holt jsme měli na počasí neuvěřitelné štěstí. Pršelo jenom když jsme byli někde schovaní.
Mestia – Batumi
Ubytko jsme měli domluvené mimo booking.com. Nechali jsme peníze za noc na stole, klíče dali zpět pod rohožku a vyrazili na autobus. Po pár stech metrech se Katka vracela – nechala tam v ledničce svůj jogurt.
Jako vždy, nasedli jsme do autobusu, a začalo pršet. Cesta trvala 6 hodin s jednou přestávkou před Zugdidi a druhou někde na benzínové pumpě.
V Batumi jsme autobusem číslo 10 jeli do Orbi centra – obrovského padesátipatrového věžáku, kde jsme strávili dvě noci v apartmánu se snídaní. Check-in byl mírně komplikovaný, v budově A v 6. patře. Ubytování jsme měli v budově C ve 22. patře. Balkón byl na správnou stranu s hezkým výhledem.
Chvíli jsme si odpočinuli a vydali se cca 3 km do centra přes hlavní památky – Alphabet Tower (je na ní 33 písmen gruzínské abecedy), socha Aliho a Nina (pohybující se postavy, které se jednou za čas prolnou), Batumi Piazza (malé náměstíčko, hrála tam kapela), Náměstí Evropy se sochou Médeie (kolem byl trh a nedaleko orloj) a Batumi Boulevard (stezka kolem moře, která se táhne přes celé Batumi). Batumi u moře vůbec nevypadalo jako gruzínské město. Moderní výškové budovy připomínaly spíš Las Vegas.
Kousek od Aliho a Nina jsem si koupil kvas a za drobného deště jsme šli na zastávku. Kousek od zastávky jsme objevili lokální obchod a koupili víno a buchtu přímo z plechu.
Autobus byl plný, trčel v zácpě a byli jsme nuceni víc jak půl hodiny poslouchat šustění Poláků a ostrou mluvu Maďarů.
V noci byl kolem hrozný hukot, duněla diskotéka, pořád troubila auta. Moc dobře se teda nespalo.
Druhý den jsme se zašli vykoupat (vydržel jsem v moři skoro 10 minut). Koupání nic moc, pláž je s velkými oblázky, s rychlým sešupem do vody.
Pak jsme šli prozkoumat původní Batumi. Šli jsme pořád na jih. Naskočili jsme do nějakého autobusu a nechali se odvést skoro až na kraj města. Čím dál jsme byli od moře, tím ošuntělejší byly baráky a víc to připomínalo Gruzii. Obchody byly lokální, všudypřítomné obchody SPAR, které byly v turistické části, se úplně vytratily. Katka si pochutnala na kostce nanuku zabaleného do papíru (něco jako ruská zmrzlina bez oplatků). Byl vynikající, ale nepraktický, protože tál rychleji, než se dal sníst.
Vraceli jsme se zpátky a našim cílem byla dopředu pečlivě vyhledaná restaurace, kde měli mít výborný šašlik. Necelý kilometr od cíle jsme míjeli hospodu s názvem Georgian pub, která byla plná místních lidí. Zkusili jsme ji. A byla to výhra. Jídlo vynikající a daleko levnější než jinde. A čepované pivo tam měli za 2 lari! To bylo zjevení, levnější než flaškové v obchodě. U „pytlíčků štěsí“ chinkali a chačapuri jsem úplně zapomněl na drobné „střevní problémy“. I šašlik, který si dala Katka, měli výtečný.
Zcela přejedení jsme se se vrátili na pokoj a řádně si odpočinuli. Katka se šla ještě vykoupat, já dal přednost spánku. Prolelkovali jsme se až do večera a z balkonu si užili nádherný západ slunce. Pak jsme se ještě autobusem vydali do centra a pěšky si obešly památky, které jsme navštívili včera za světla. Batumi bylo krásně nasvícené. Já jsem se ke konci už teda spíš, než pohledem na nasvícené mrakodrapy, těšil na WC..
Batumi – Kutaisi
Ráno nám nějak dlouho nenesli snídani. Snídaně byla mezi 9 a 10 hodinou řešená tak, že pikolík přinesl dva velké balíky s jídlem. Včera dorazil před devátou, dnes bylo skoro 10 a pořád nic. Ale dočkali jsme se.
Rozloučili jsme se s 22. patrem a odjeli na Náměstí Svobody u nástupní stanice lanovky, kde bylo maršrutkoviště. Ani ne za 20 minut už jsme svištěli do Kutaisi. Cesta měla podle navigace trvat mírně přes 2 hodiny, v reálu jsme jeli skoro 3,5 hodiny. Cesta zacpaná a před mnoha železničními přejezdy byla dlouhá kolona.
Maršrutka nás vyklopila u nádraží u McDonaldu. Autobusem jsme dojeli do centra a ubytovali se v Hotelu Pushkin. Místo bylo vybráno strategicky zhruba 300 metrů od zastávky autobusu na letiště. Prošli jsme si ještě centrum, nakoupili na trhu a nenechali se znovu okrást. Na večeři jsme byli v restauraci Gala Restaurant vedle parku, ale moc nám tam nechutnalo. Respektive vůbec. Za hodně peněz málo muziky.
S Kutaisi jsme se šli rozloučit do parku vedle lanovky na kopec Gabshvili Park. Připomněli jsme si staré časy – jízdenka pro místní byla za 1 lari, pro cizince za 3 lari. Na zídce vedle řeky jsme si otevřeli naše poslední gruzínské víno a pomalu se při západu slunce loučili s Gruzií. Úplně bylo škoda jít spát, tak jsme zašli ještě na chvíli posedět do sousední hospůdky Gardenia a další si ještě skleničku vína tam.
V půl třetí ráno byl budíček. Autobus jel opravdu ve 3 hodiny a v šest jsme odstartovali směr Praha.
Nebyla to první návštěva Gruzie. Ale určitě ne ani poslední.
Praktikálie:
Kurz na letišti před opuštěním letištního prostoru 3,10 GEL/EUR. V letištní hale byl kurz ještě horší.
Kurz v ulici před nádražím 3,16 GEL/EUR, cca 8 Kč/lari.
Kartou se dalo platit ve městě v obchodech i restauracích. Na horách brali karty v obchodech v Mestia, ale třeba v restauraci, kde jsme byli ne. Nahoře v horách u místních lidí byla potřeba samozřejmě hotovost.
Autobus z letiště do centra Kutaisi a zpět jel každé 2 hodiny (v liché hodiny) a stál 5 GEL. Platit se dalo jenom kartou. Zpět na letiště jel ze zastávka v centru u řeky vedle náměstí Władysław Raczkiewicz.
Jízdenka Kutaisi – Mestia se prodávala za McDonald u nádraží v okýnku za 40 lari. Autobus odjížděl v 8:30 každý den. Asi je dobré ji koupit v předstihu, minibus byl ráno plný.
Telefon do kanceláře s jízdenkami autobusů v Mestia je +995 591 81 04 21. Jízdenky se dají zamluvit den dopředu. Mestia – Batumi (6 hodin jízdy) stálo 50 lari. Ushguli – Mestia (necelá hodina půl) také 50 lari. Z Mestia jede bus do Ushguli v 10 hodin. V Ushguli odjíždí od restaurace Stumari. Autobusy z Mestia kamkoliv dolů (Tbilisi, Kutaisi, Batumi, Zugdidi) odjíždí v 8 hodin.
Maršrutka z Batumi do Kutaisi (Tbilisi) odjíždí každou hodinu z Gari Merkvilazi Street (naproti nástupu na lanovku) a do Kutaisi to stálo tuším 35 lari (3,5 hodiny jízdy).
Za městský autobus v Batumi se platí přiložením platební karty k terminálu, jízdné stálo 0,8 lari. Karta se přiloží tolikrát, kolik je cestujících. Dokonce nás jednou kontroloval i revizor. Stačilo kartu přiložit k jeho terminálu.
Jízdné v Kutaisi se v busech platí stejně a stálo 1 lari. Za maršrutku jsme platili hotově, stála 0,6 lari.
Pivo v restauraci stálo od 6 do 10 lari, nicméně v Batumi v jedné hospodě točili za 2 lari (ale to bylo nějaké zjevení).
Jídlo stálo v nejlevnější hospodě 12 lari, jinak většinou kolem 20 lari a víc.
Pro mobilní data jsme si koupili eSim (u BNEsim stálo 3 GB na měsíc asi 3 EUR). Katka pak měla normální gruzínskou SIMku. Oba jsme měli operátora Cellfie. V horách jsme často neměli signál. Operátor Magti, kterého používal pro roaming Vodafone, měl signál v horách lepší.
Gruzie 2025: Svanetie přechod z Mestia do Ushguli a Batumi
Fotky: https://photos.app.goo.gl/2CDHMTZSSkSnGmGm9
Po úžasném večeru stráveném v Hloubětíně v péči doktora Jedličky a jeho ženy, jsme v úterý nasedli na první metro a na letišti si užívali Mastercard salonku.
Kutaisi
Let Wizzair se dal přetrpět a odpoledne (časový posun 2 hodiny) jsme přistáli v Kutaisi. Do Gruzie mě opravdu pustili jenom na občanku, i když všichni ostatní hřímali v rukou cestovní pas. Před letištěm už byl připravený autobus do centra. Ani jsme si nemuseli vyměňovat na letišti peníze, protože v autobusu se dalo platit jenom kartou. Ubytování jsme měli nedaleko vlakového nádraží, tak jsme byli rádi, že autobus zastavil pro výstup nedaleko. Na ulici 9th Aprili Street bylo množství směnáren s dobrým kurzem. Vyměnili jsme lari na celý pobyt. Za McDonaldem jsme u okýnka koupili jízdenku do Mestie na zítra (pán říkal plynnou angličtinou: „8:30 here, 9:00 go“).
Na ulici před nádražím to žilo obchodem. Babičky tu prodávaly ovoce a zeleninu (koupili jsme si broskve), stánek a obchůdky ulici úplně lemovaly. Našli jsme naše ubytování, hodili si věci na pokoj a šli pěšky do centra.
Vedlejší ulice byly hodně zanedbané. Na pár místech dokonce visely elektrické dráty a končily třeba 1,5 m nad zemí. Po cestě jsme si koupili první chačapuri a přibližovali se k centru. Za pěším mostem přes řeku už to nevypadalo tak ošuntěle, pár domů bylo dokonce i opravených.
Zapadli jsme do restaurace Museum. A pochutnali si na výborné houbové polévce a ojakhuri. Pokračovali jsme přímo do centra ke kýčovitému kruhovému sousoší (postavené na počest spolupráce mezi EU a Gruzií), prošli pěkným parkem a směrem k řece jsme pak našli velikánský trh (mezi Zakharia Paliashvili a Mikhail Lermontov Street). Katka byla nadšená. Na autobusové zastávce jsme se zeptali, co jede k nádraží. Paní ukázala na maršrutku. Nastoupili jsme a řidič po nás chtěl 60. Ne 60 lari, ale 0,6 lari. Hromadná doprava za 5 korun, to byl sen. Z dobrého jídla, trhu i skvělých služeb MHD jsme byli v euforii. Ta nás ale přešla, když jsme na ubytování zjistili, že v batůžku chybí Katčin mobil. Někdo nám od něho v maršrutce pomohl. Nálada byla silně pod bodem mrazu, víno koupené na večer zůstalo zavřené. Jít do hor bez mobilu (a map v mobilu) není dobré. První prodejny mobilních operátorů v Kutaisi otevíraly v 9 hodin, autobus odjížděl v 8:30. O půlnoci mě napadlo zeptat se ubytovatele v Mestia, jestli by nešel koupit mobil tam. Překvapilo, že okamžitě odepsal a naštěstí odpověděl kladně. Aspoň že tak, mohli jsme ráno odjet.
Kutaisi – Mestia
V 8:30 jsme došli k maršrutce. Byli jsme poslední. Cestou jsme ještě zkusili stánek s mobily u cesty. Ale pět let staré kusy nemělo cenu za ty peníze kupovat. Bus vyjel v 8:40. Pár kilometrů za Kutaisi se začaly na cestě objevovat krávy. Zběsile jsem to fotil. Nicméně nejednalo se o výjimku, domácí zvířata na vozovce byla všední realitou.
Jediná zastávka na cestě byla pár kilometrů za Zugdidi. Do Mestia jsme dojeli před 15 hodinou v brutální průtrži mračen. Při vystupování na náměstí už jenom silně pršelo. A než jsme koupili jízdenky, tak přestalo úplně. Původně jsme chtěli poslední noc zůstat v Ushguli, že se odtamtud nějak dostaneme do Batumi. Asi by to nějak šlo, ale určitě ne autobusem. Ten jel jednom v 15 hodin z Ushguli do Mestia a v 8 hodin z Mestia. Tak jsme koupili jízdenky na sobotu z Ushguli a na neděli ráno do Batumi. Jízdenka stála 50 lari na osobu. Za 1600 Kč jsme jako jízdenky dostali dvě vizitky, kde bylo rukou napsáno Batumi a Mestia a u jedné vizitky to bylo ještě opravováno pomocí bělítka. Holt jiný kraj. Už skoro bez deště jsme šli na ubytování.
Pan domácí si dával na čas, než dojel svým SUV s klíči. Hned jsme se nechali zavést do prodejny s mobily a Katka se stala pyšnou majitelkou Redmi 13 za 467 lari s gruzínským číslem a 5 GB internetu za 7 lari. Na náměstí v restauraci Seti jsme si dali pozdní oběd či brzkou večeři (Katka zase polévku, já zkusil ostri). A na ubytování v chatičce Mestia Paradise jsme si konečně dali včerejší víno na terase, a kochali se výhledem na zasněžené vrcholky hor a vesničkou Mestia pod námi.
Mestia – Zhabeshi (15,93 km, 659 m nahoru, 415 m dolů)
V noci pršelo, ale ráno už bylo zase skoro pěkně. Vyrazili jsme kolem 8 hodiny. Kromě začátku byla cesta dobře značená. Používali červené praporky, zastrčené do země, fáborky a občas normální turistickou značku.
Cesta stoupala a na sedle na nás čekala velmi stylová „kavárna“. Katka si dala kávu a jogurtový desert, já svou první (a poslední) čaču.
Potom už jsme jenom klesali do údolí. Měli jsme jít ze sedla doleva neznačenou cestou lesem, protože přes vesnice to byla docela nuda a poslední část se šlo přímo po betonové silnici, kde občas projelo auto. Minuli jsme jeden obchod, spoustu zbořených baráků, svanetijské věže, až jsme konečně došli k našemu Guesthouse Fafo.
Za 7 lari jsem si koupil pivo a vyvalil se na zahradu. Byl tam z altánu výhled na ledovec, ideální místo pro nicnedělání. Kolem pobíhalo aspoň 6 dětí. Domácí bydleli s námi ve stejném době, i záchod jsme sdíleli. Už mě to nicnedělání přestalo bavit, tak jsem se šel projít k řece a aspoň kousek kaňonem nahoru směrem k ledovci Tviberi.
V 18 hodin nás zavolali na jídlo do „obýváku“. Byl tam mrazák, sklad zeleniny a taky jídelní stůl. Za 30 lari na osobu jsme dostali výbornou večeři.
Zhabeshi – Adashi (12,75 km, 911 m nahoru, 471 m dolů)
Dnešní úsek byl poměrně krátký, ale plný krásných výhledů. Vyrazili jsme už v sedm hodin přímo do kopce. Po dlouhém výstupu jsme si odpočinuli v zavřeném stánku pod lanovkou a pokračovali dál. Minuli jsme otevřený stánek s občerstvením, překročili několik potůčků a potoků, kochali se výhledem na bílé vrcholky hor, které krásně kontrastovali s všudypřítomnou zelení na rozkvetlých loukách.
Při sestupu úzkou stezkou jsme museli dát přednost čtyřem koňům, kteří si to zničehonic a úplně sami rázovali nahoru do kopce. Bylo také nutné dát pozor na bolševníky, některé rostly přímo u stezky.
Chvíli po poledni jsme dorazili do chaloupky s občerstvením nad Adashi (Lakhvba). Z terasy byla vidět celá vesnička i její okolí. Katka si dala kávu a moučník, já si koupil litr žluté limonády a vylepšil ji trochu slivovicí. Krásně se tam sedělo.
Čím víc jsme se přibližovali k samotné vesnici, tím víc byly vidět četné rozvaliny domů i svanetijských věží. Pikantní byla hluboká díra přímo uprostřed cesty. Úzké uličky mezi domy byly zhusta posety kravinci a jinými exkrementy. Obyvatelných domů tam moc nebylo a víceméně v téměř každém z nich byl guesthouse. Ten náš – Sesili Guesthouse – byl vevnitř nově opravený a velmi příjemný. Byli jsme tam jediní hosté. Dům byl pouze pro turisty, majitelé bydleli v domě naproti.
Mezi našim a vedlejším domem byla natažená šňůra a my mohli zblízka omrknout, jak se v Gruzii suší prádlo. Šňůra byla na kladce a paní vždy z balkonu pověsila jeden kus prádla, „odjela“ s ním nad ulici a navěsila další. Prádlo si tak plápolalo mezi domy. Stejně jsme to pak viděli i jinde, třeba na okrajových částech Batumi.
Odpoledne jsme v jídelně hráli karty a nakoukla na nás paní domácí a donesla nám meloun. To bylo velmi příjemné. Následně na nás otevřenými dveřmi nakoukla kráva.
Večeře měla být až v 8 hodin, tak jsme si mezi odpočíváním zašli na procházku po „vesnici“. Z občerstvení Lakhvba jsme předtím viděli na okraji vesnice obrovský nápis „Market“. Protože byl pařák, Katka vyrazila s deštníkem místo slunečníku a opatrně jsme našlapovali vedle všudypřítomných zvířecích exkrementů. Chtěla si koupit jogurt. Byl jsem skeptický, že by se zde takový sortiment nacházel. „Market“ nepřekvapil. Měli bohatou nabídku – standardní ledničku s pitím a sušenky.
V půl osmé jsme si šli významně sednout do jídelny. Za čtvrt hodiny konečně začali nosit. Večeře byla dobrá, ale ne tak jako včera.
Adishi – Davberi (23,7 km, 865 m nahoru, 1136 m dolů)
Byli jsme na sebe přísní, vstávali v 5:30 a v 6 hodin vyrazili. Stezka vedla prvních 5 kilometrů údolím. Před obávaným brodem přes řeku Adischala jsme nejdřív narazili na stádo koní a pak na Američana, Brita a Němku. Strávili tam na tábořišti noc, každý ve svém stanu. Američan nám poradil, že nemusíme brodit, že pár set metrů po proudu je přes řeku ledovcový most. Přešli jsme tedy suchou nohou. Nohu jsme si namočili následně, když jsme zapadli do bažiny při prodírání se kolem řeky na druhém břehu zpět ke stezce.
Následoval dlouhý stoupák nahoru s úžasným pohledem na ledovec. Pravidelně jsme slyšeli praskání a hukot, jak se ho kus utrhl a spadl do řeky.
V sedle Chkhunderi jsme hodili batohy do kleče a nalehko si vyšli na vrcholek cca 1 km na východ (2811 m). Kromě výhledu na ledovec Adishi se rozevřel pohled na ledovec Khalde a na čtyřtisícovky v pozadí. Měli jsme štěstí. Při návratu k batohům se zatáhlo a okolní vrcholky přestaly být vidět.
Následoval ostrý sestup do údolí řeky Khaldeschala. Při sestupu jsme potkali prvního a posledního krajana – Češku, která spala nahoře u Lagem Pass. Dole u pramene jsme se zase sešli s našimi třemi známými a prošli i dva další Němci. Jeden z nich měl místo boty na pravé noze nazouvák – o botu přišel při brodění řeky. Pak ještě prošli Barbie a Ken. A to byli víceméně všichni, které jsme ten den potkali.
Údolím jsme sestupovali do vesničky Khalde. Byly tam nádherné výhledy na divokou řeku, vodopády a kaňony.
Z Khalde do Davberi už to byla pouze monotónní chůze po „polňačce“ za občasného mrholení.
Do vesnice Davberi se šlo přes monumentální kamenný most. Samotná vesnice sestávala z ruin a asi tří obyvatelných domů. Jeden z nich byl Guesthouse Dadu. Bylo to tam velmi autentické a původní. Ale terasu měli pěknou. Paní domu vypadala hodně znavená životem. Žila tam se dvěma syny a dědou. Komunikaci s námi zajišťoval syn majitelky. Nejdřív nás chtěli poměrně intenzivně natáhnout. Už tak za ubytování za zhruba dvojnásobek ceny jak dosud, s povinnou drahou snídaní, požadovali o 80 lari víc, než bylo na booking.com. Asertivně jsme si to vysvětlili a na výraz protestu řekli, že nechceme večeři. Načeš syn povídal, že už ji mají pro nás navařenou a že nám ji dají zdarma. Tak jsme kapitulovali, na večeři kývli a samozřejmě za ni pak zaplatili (i když paní za ni opravdu ráno peníze nechtěla). Celkově blbou úvodní situaci zachránil druhý syn. Měl 6 let, anglicky uměl na svůj věk neuvěřitelně, krom toho uměl i číst a počítat, ačkoli do školy ještě nechodil. Vše se učil sám od bratra. Donesl hru, vysvětlil pravidla a pak jsme skoro hodinu házeli kostkou a hráli. Večeři nám nabídli na 8 hodin. Požádal jsem, jestli by nemohla být už v 6 hodin. Uzavřel se kompromis, že bude v 7 hodin. Načeš mírně před pátou nám ji na terasu začali nosit. No celkově to tam bylo zajímavé. Skvělé také bylo, jak paní zatopila dole v kuchyni v kamnech. Komín ústil hned vedle terasy a parádně to na nás čmudilo. Ale vzhledem k tomu, že nebylo kam jinam jít (v pokoji se dalo víceméně pouze přespat), jsme to statečně snášeli. Původní pokoj, kde jsme měli být ubytovaní, smrděl po cigaretách. Na záchod se chodilo přes stavbu. Sdílel se s rodinou, ale chlapci během pobytu hostů chodili na kadibudku (a občas museli překročit prase, které se před padacím záchodem vyvalovalo).
Ale rozhled tam byl pěkný. Hned vedle domu vedla stezka do Ushguli, tak jsme viděli pár našich známých. A taky rodinku, jak si jde s krávou na procházku. A taky stádo prasat. Na stezce se pak bohužel hovnům vyhnout nedalo.
Po snídani jsem šel paní zaplatit do kuchyně. Kluci tam spali dva na jednom nerozloženém gauči. Celkově, když jsem se rozhlédl kolem sebe v potemnělé kuchyni, s výhledem z okna na ležící prase, tak jsem jí ty peníze přál.
Davberi – Ushguli (10,81 km, 534 m nahoru, 241 m dolů) a Mestia
Celou noc byla brutální průtrž mračen, až přestal jít proud v celé oblasti. Stezka tak byla promáčená. Já byl z toho mrzutý. Mokrá tráva a květena nacucaná vodou z nás udělala poloviční vodníky. Já brblal, ale Katce se líbila i tato část. Po necelé hodině jsme narazili na Barbie a Kena. Právě si dobalili batůžky. Podle jejich velikosti měli tak maximálně tarp. Ale byli usměvaví, že „prý to přežili“. Holt je asi hřála láska.
Poslední 2 kilometry do Ushguli už byly po silnici. Na začátku vesnice bylo něco jako seřadiště taxíků. Nám autobus jel od restaurace Stumari, která byla na horním konci vesnice. Ushguli už připomínala opravdovou vesnici. Bylo tam více funkčních domů než zbořenišť. A taky hodně turistů. Dalo se tam totiž pohodlně dojet po silnici autem a ledovec Khalde byl pěkně vidět.
Jak jsme tak procházeli vesničkou, u jednoho z guesthousů jsme zahlédli našeho Američana, jak si popíjí pivko a Němku, jak skládá stan. Byli dobří, že včera došli až sem. Zakotvili jsme u hotelu kousek od restaurace Stumari, odkud měl jet v 15 hodin autobus do Mestia. Po čtyřech dnech se pod názvem „Market“ opravdu vyskytovalo místo, které připomínalo obchod. Popíjeli jsme, kochali se výhledem i pohledem na chudáky koně, na které nasedali turisti mírně při tělě a užívali si genius loci. Před druhou hodinou jsme se přemístili k restauraci Stumari. Měli jsme krásný výhled na ledovec, kostel se hřbitovem i svanetijskou věž. Trochu nás překvapila sanitka, která s kvílením dojela a někoho do ní nakládali. Asi se někomu něco stalo při výletu k ledovci – kam jelo jedno auto za druhým. To proto, aby turisti nemuseli těch pár kilometrů pěšky.
Jedna maršrutka s nápisem Kutaisi měla odjezd ve 14 hodin. Zbývající dvě dodávky byly ty naše. Postupně se tam trousili lidé. A také tři Češi, za které jsme se poměrně intenzivně styděli. Pán a dvě postarší paní, z nichž jedna zkritizovala úplně všechno kolem sebe (včetně nás).
Nastoupili jsme do autobusu a v 15:00 začal slejvák s kroupami. Cesta do Mestia pak trvala hodinu a dvacet minut. Za 50 lari to bylo fakt hodně předražené.
V Mestia jsme zašli do obchodu. Katka si konečně koupila vysněný jogurt. Pak jsme cestou na ubytování zapadli na šašlik do BBG Garden. Byl vynikající. V chatce Mestia Paradise jsme měli nachystané klíčky pod rohožkou. Vybalili jsme, otevřeli na terase víno, a začalo pršet. A pršelo zase celou noc. Holt jsme měli na počasí neuvěřitelné štěstí. Pršelo jenom když jsme byli někde schovaní.
Mestia – Batumi
Ubytko jsme měli domluvené mimo booking.com. Nechali jsme peníze za noc na stole, klíče dali zpět pod rohožku a vyrazili na autobus. Po pár stech metrech se Katka vracela – nechala tam v ledničce svůj jogurt.
Jako vždy, nasedli jsme do autobusu, a začalo pršet. Cesta trvala 6 hodin s jednou přestávkou před Zugdidi a druhou někde na benzínové pumpě.
V Batumi jsme autobusem číslo 10 jeli do Orbi centra – obrovského padesátipatrového věžáku, kde jsme strávili dvě noci v apartmánu se snídaní. Check-in byl mírně komplikovaný, v budově A v 6. patře. Ubytování jsme měli v budově C ve 22. patře. Balkón byl na správnou stranu s hezkým výhledem.
Chvíli jsme si odpočinuli a vydali se cca 3 km do centra přes hlavní památky – Alphabet Tower (je na ní 33 písmen gruzínské abecedy), socha Aliho a Nina (pohybující se postavy, které se jednou za čas prolnou), Batumi Piazza (malé náměstíčko, hrála tam kapela), Náměstí Evropy se sochou Médeie (kolem byl trh a nedaleko orloj) a Batumi Boulevard (stezka kolem moře, která se táhne přes celé Batumi). Batumi u moře vůbec nevypadalo jako gruzínské město. Moderní výškové budovy připomínaly spíš Las Vegas.
Kousek od Aliho a Nina jsem si koupil kvas a za drobného deště jsme šli na zastávku. Kousek od zastávky jsme objevili lokální obchod a koupili víno a buchtu přímo z plechu.
Autobus byl plný, trčel v zácpě a byli jsme nuceni víc jak půl hodiny poslouchat šustění Poláků a ostrou mluvu Maďarů.
V noci byl kolem hrozný hukot, duněla diskotéka, pořád troubila auta. Moc dobře se teda nespalo.
Druhý den jsme se zašli vykoupat (vydržel jsem v moři skoro 10 minut). Koupání nic moc, pláž je s velkými oblázky, s rychlým sešupem do vody.
Pak jsme šli prozkoumat původní Batumi. Šli jsme pořád na jih. Naskočili jsme do nějakého autobusu a nechali se odvést skoro až na kraj města. Čím dál jsme byli od moře, tím ošuntělejší byly baráky a víc to připomínalo Gruzii. Obchody byly lokální, všudypřítomné obchody SPAR, které byly v turistické části, se úplně vytratily. Katka si pochutnala na kostce nanuku zabaleného do papíru (něco jako ruská zmrzlina bez oplatků). Byl vynikající, ale nepraktický, protože tál rychleji, než se dal sníst.
Vraceli jsme se zpátky a našim cílem byla dopředu pečlivě vyhledaná restaurace, kde měli mít výborný šašlik. Necelý kilometr od cíle jsme míjeli hospodu s názvem Georgian pub, která byla plná místních lidí. Zkusili jsme ji. A byla to výhra. Jídlo vynikající a daleko levnější než jinde. A čepované pivo tam měli za 2 lari! To bylo zjevení, levnější než flaškové v obchodě. U „pytlíčků štěsí“ chinkali a chačapuri jsem úplně zapomněl na drobné „střevní problémy“. I šašlik, který si dala Katka, měli výtečný.
Zcela přejedení jsme se se vrátili na pokoj a řádně si odpočinuli. Katka se šla ještě vykoupat, já dal přednost spánku. Prolelkovali jsme se až do večera a z balkonu si užili nádherný západ slunce. Pak jsme se ještě autobusem vydali do centra a pěšky si obešly památky, které jsme navštívili včera za světla. Batumi bylo krásně nasvícené. Já jsem se ke konci už teda spíš, než pohledem na nasvícené mrakodrapy, těšil na WC..
Batumi – Kutaisi
Ráno nám nějak dlouho nenesli snídani. Snídaně byla mezi 9 a 10 hodinou řešená tak, že pikolík přinesl dva velké balíky s jídlem. Včera dorazil před devátou, dnes bylo skoro 10 a pořád nic. Ale dočkali jsme se.
Rozloučili jsme se s 22. patrem a odjeli na Náměstí Svobody u nástupní stanice lanovky, kde bylo maršrutkoviště. Ani ne za 20 minut už jsme svištěli do Kutaisi. Cesta měla podle navigace trvat mírně přes 2 hodiny, v reálu jsme jeli skoro 3,5 hodiny. Cesta zacpaná a před mnoha železničními přejezdy byla dlouhá kolona.
Maršrutka nás vyklopila u nádraží u McDonaldu. Autobusem jsme dojeli do centra a ubytovali se v Hotelu Pushkin. Místo bylo vybráno strategicky zhruba 300 metrů od zastávky autobusu na letiště. Prošli jsme si ještě centrum, nakoupili na trhu a nenechali se znovu okrást. Na večeři jsme byli v restauraci Gala Restaurant vedle parku, ale moc nám tam nechutnalo. Respektive vůbec. Za hodně peněz málo muziky.
S Kutaisi jsme se šli rozloučit do parku vedle lanovky na kopec Gabshvili Park. Připomněli jsme si staré časy – jízdenka pro místní byla za 1 lari, pro cizince za 3 lari. Na zídce vedle řeky jsme si otevřeli naše poslední gruzínské víno a pomalu se při západu slunce loučili s Gruzií. Úplně bylo škoda jít spát, tak jsme zašli ještě na chvíli posedět do sousední hospůdky Gardenia a další si ještě skleničku vína tam.
V půl třetí ráno byl budíček. Autobus jel opravdu ve 3 hodiny a v šest jsme odstartovali směr Praha.
Nebyla to první návštěva Gruzie. Ale určitě ne ani poslední.
Praktikálie:
Kurz na letišti před opuštěním letištního prostoru 3,10 GEL/EUR. V letištní hale byl kurz ještě horší.
Kurz v ulici před nádražím 3,16 GEL/EUR, cca 8 Kč/lari.
Kartou se dalo platit ve městě v obchodech i restauracích. Na horách brali karty v obchodech v Mestia, ale třeba v restauraci, kde jsme byli ne. Nahoře v horách u místních lidí byla potřeba samozřejmě hotovost.
Autobus z letiště do centra Kutaisi a zpět jel každé 2 hodiny (v liché hodiny) a stál 5 GEL. Platit se dalo jenom kartou. Zpět na letiště jel ze zastávka v centru u řeky vedle náměstí Władysław Raczkiewicz.
Jízdenka Kutaisi – Mestia se prodávala za McDonald u nádraží v okýnku za 40 lari. Autobus odjížděl v 8:30 každý den. Asi je dobré ji koupit v předstihu, minibus byl ráno plný.
Telefon do kanceláře s jízdenkami autobusů v Mestia je +995 591 81 04 21. Jízdenky se dají zamluvit den dopředu. Mestia – Batumi (6 hodin jízdy) stálo 50 lari. Ushguli – Mestia (necelá hodina půl) také 50 lari. Z Mestia jede bus do Ushguli v 10 hodin. V Ushguli odjíždí od restaurace Stumari. Autobusy z Mestia kamkoliv dolů (Tbilisi, Kutaisi, Batumi, Zugdidi) odjíždí v 8 hodin.
Maršrutka z Batumi do Kutaisi (Tbilisi) odjíždí každou hodinu z Gari Merkvilazi Street (naproti nástupu na lanovku) a do Kutaisi to stálo tuším 35 lari (3,5 hodiny jízdy).
Za městský autobus v Batumi se platí přiložením platební karty k terminálu, jízdné stálo 0,8 lari. Karta se přiloží tolikrát, kolik je cestujících. Dokonce nás jednou kontroloval i revizor. Stačilo kartu přiložit k jeho terminálu.
Jízdné v Kutaisi se v busech platí stejně a stálo 1 lari. Za maršrutku jsme platili hotově, stála 0,6 lari.
Pivo v restauraci stálo od 6 do 10 lari, nicméně v Batumi v jedné hospodě točili za 2 lari (ale to bylo nějaké zjevení).
Jídlo stálo v nejlevnější hospodě 12 lari, jinak většinou kolem 20 lari a víc.
Pro mobilní data jsme si koupili eSim (u BNEsim stálo 3 GB na měsíc asi 3 EUR). Katka pak měla normální gruzínskou SIMku. Oba jsme měli operátora Cellfie. V horách jsme často neměli signál. Operátor Magti, kterého používal pro roaming Vodafone, měl signál v horách lepší.