Litva a Lotyšsko (a taky trochu Polsko) - Vilnius, Riga, NP Gaujas, Sigulda, Jurmala, Klaipeda, Kurská kosa, Druskininkai, Varšava a Krakow 30. 6. – 12. 7. 2023

Spousta lidí říká, že v Litvě a Lotyšsku nic není. A tak jsme na otázku: „Kam jedete na dovolenou“? odpovídali: „Do Litvy a Lotyšska, přesvědčit se, jestli tam skutečně nic není“.

 

Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/JjD1q62rVy1EANGf6

Děti dorazily s vysvědčením, na kterém ještě nezaschl inkoust a Katka s množstvím kytek a dobrot. Konec školního roku. No a hned po obědě jsme vyrazili směrem na sever. Dnešním cílem byla Karczma Pod Topolami nedaleko města Lomza, hodinu a kousek za Varšavou. S jednou desetiminutovou přestávkou jsme kolem 19 hodiny dorazili do cíle. Ubytování bylo vedle stáda krav a kupy hnoje, takže čichové vjemy byly intenzivní. V hospodě jsme se ale dobře navečeřeli a ubytování taky nebylo nejhorší.

Vilnius a Trakai

Po improvizované snídani jsme se v Lomza zastavili v ikonickém obchodě Biedronka. A pak až na benzince kousek za hranicí Litvy, kde jsme za silného větru dobroty z Biedronka pojedli.  Potkali jsme tam motorkáře, který byl z Litvy, ale pracoval na Slovensku. Ptal jsem se ho, proč všichni jezdí tak pomalu. Je to tím, že země je prošpikovaná kamerami na měření rychlosti.

Po rozkopaném začátku byla naštěstí zbylá cesta do Vilniusu pohodová, skoro celou dobu po dálnici. Ale i tak to byl nezvyk, pořád hledět na tachometr.

Vilnius vypadal na první pohled docela ošuntěle. Město bylo hodně vzdušné, roztahané, možná jako Ostrava. Skoro na poprvé jsme trefili do ubytování, téměř v centru města v ulici Pylimo gatvė. Budova, vjezd do dvora i samotný vstup do domu byl pro otrlé povahy, ale byt byl pěkný. Hned jsme šli prozkoumat město. Kolem radnice, Katedrály svatého Stanislava (Vilniaus Šv. Stanislovo ir Šv. Vladislovo arkikatedra bazilika) na hrad (Gedimino kalnas). Hlavní ulicí města Gedimino jsme se vraceli zpět k radnici, kde jsme vyzvedli Elišku, která tam na nás s berlemi čekala. V Casa La Familia na Rūdninkų g. jsme si dali vynikající pizzu a Katka víno. V podvečer jsme pak nechali děti doma a vyrazili na pivo a koktejl v uličce Etmonų g., kde bylo hospod docela na výběr.

 

Ráno jsme se šli podívat do tržnice Halle na konci ulice Pylimo, kousek od našeho ubytování. Trh nás nenadchnul, ale hned vedle byla samoobsluha Maxima X (mají tu Maxima bez X, XX a XXX, druhý nejrozšířenější řetězec je IKI). Po vajíčkách s na trhu koupeném kusem slaniny nás čekal hrad Trakai. Červený hrad na ostrově uprostřed jezer je jednou z hlavních litevských atrakcí. Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti na konci ulice Žemaitės gatvė. Stačilo přejít přes lávku a byli jsme u jezera s hradem. Protože začalo pršet a Eliška vypadala, že ten kus nedojde, nechali jsme se zlákat na projížďku lodí, která s námi obeplula hrad a dojela až k Užutrakis Manor, aby nás pak vylodili hned u vchodu do hradu. (5 EUR/osoba, dal nám to za 20 EUR pro pět). Dovnitř jsme nešli (vstupné bylo 12 EUR), ale hrad jsme obešli a pak po lávkách mířili zpět k autu. Kromě stánků se suvenýry jsme se mohli dívat i na závody v triatlonu.

Přejeli jsme na severní stranu Vilniusu plnou mrakodrapů a nových domů k jezeru Balsys. Chtěli jsme si vystoupat na rozhlednu (podle mapy.cz). Ve skutečnosti to byl telekomunikační vysílač. Ale prošli jsme se litevskou přírodou a za hodinu byli zase u auta, kde na nás čekala Eliška.

Stavili jsme se krátce pozdravit Gierdiuse, který nám hodně pomáhal při plánování itineráře. Bydlel nedaleko. S Giedriusem se znám díky klastrům, je šéfem litevské národní klastrové asociace.

Za deště jsme dojeli do ubytování. Udělali jsme jídlo a jak se počasí mírně umoudřilo, vyrazili jsme s Katkou ještě jednou projít město. Zakončili jsme zase v hospůdce jako včera. Vybral jsem jiné pivo, a to už se oproti tomu včerejšímu dalo pít.

Jaký byl dojem z Vilniusu? Pěkné centrum, moderní severní část za řekou a ošuntělý jih.

 

Riga, Sigulda a národní park Gaujas a baltské moře v Jurmale

V 11 hodin jsme za sebou zabouchli a vyjeli směr Riga. Giedrius doporučil zastavit se v obchůdku Krautuvéle SÉLÉ v Talačkoniai (malá vesnička kousek od hranic s Lotyšskem), kde se daly koupit litevské speciality (asi byl opravdu vyhlášený, zastavovalo tam hodně aut). Tak jsme taky něco koupili. A za další půl hodiny už byli v Lotyšsku. Riga na první pohled vypadala pěknějším dojmem než Vilnius. Ubytování jsme měli 7 km od centra, tak jsme se tam po ubytování vydali autem. Zaparkovali jsme v parkovacím domě na Zigfrīda Annas Meierovica boulevard 8 (3 EUR/hodina), odkud to bylo kousíček na hlavní náměstí s katedrálou Doma laukums. Nechali jsme tam Elišku a obešli si centrum. Je maličké, ale opravdu malebné. Všechny domy opravené, kostel na každém druhém kroku. Hezčí, než byl Vilnius.

Na večeři jsme šli do LIDO restaurace v shopping centru "AKROPOLE Alfa" nedaleko našeho ubytování. Jídlo jsme si vybírali u pultů. Takže bez obsluhy, ale kvalita jídla excelentní. Šašlik byl vynikající. LIDO restaurací je v Rize několik, jsou řádově levnější než klasické, člověk ví, co si kupuje a pětihvězdičkové recenze nelžou.

 

Další den jsme nechali Elišku doma a vyrazili za „vysokohorskou turistikou“ do národního parku Gaujas, asi 50 km od Riga. Je to největší národní park v Lotyšsku. Auto jsme nechali na parkovišti na ulici Turaidas iela (2,5 EUR/den) 200 metrů od největší jeskyně v Pobaltí - Gūtmaņa ala. Neočekávali jsme nic převratného, ale skutečnost nás docela překvapila. Největší jeskyně byl víceméně skalní výběžek, kolem kterého byl ale moc pěkně upravený park. Po strmých schodech jsme pak vystoupali na nejvyšší bod našeho výletu - Rata kalns (84 m). U mostu nám nad hlavou projela lanovka spojující městečko Sigulda a zámeček na protilehlém „hřebení“ Krimuldas pilsdrupas. Pokračovali jsme po proudu řeky Gujas kolem dalších dvou „jeskyní“, přešli most pro pěší a po druhém břehu se vraceli zpátky k silničnímu mostu. Ještě jsme zašli k hradu Sigulda, což byla částečně opravená zřícenina. Vlezli jsme tam bez vstupného (opravdu omylem, kdy jsme šli zkratkou „hore kopcom“ a ocitli se na nádvoří). Pak už jsme se vrátili zpět k mostu a došli k autu. Celý den nám střídavě pršelo. Před Rigou se ale strhla průtrž mračen, až nebylo vidět na cestu. Vojta se v tomhle počasí prostě musel nechat vyfotit přes nápisem RIGA.

Vyzvedli jsme Elišku a zajeli zase do LIDO restaurace. A opět si pochutnali.

 

Konečně jsme se měli setkat s Baltským mořem. Letovisko Jurmala byla přirozená volba. Zaplatili jsme 3 EUR za vjezd a bez nějaké přípravy náhodně odbočili z hlavní cesty doprava k moři. Měli jsme docela štěstí, že jsme trefili pěknou část pláže, i s nápisem Jurmala. Na koupání mohlo být tepleji. Ale těch 20 stupňů se krásně hodilo k teplotě moře, které mělo prý 18 stupňů. Do moře jsme vlezli jenom já a Manka. No myslel jsem, že voda bude studenější. Vojta si šel zaběhat. Katka si střídavě oblékala a vysvlékala mikinu.

Dost bylo moře. Vrátili jsme se do Riga, a ještě jednou jsme si prošli centrum. Nejdřív jsme zastavili dále od historického centra na zastrčeném parkovišti na začátku ulice Lacplesa iela. Byl to takový prostor mezi fabrikami, asi pro jejich zaměstnance, ale parkovalo se tam zdarma. Prošli jsme pár ulicemi. Zajímavá byla Avotu iela (doporučoval ji jakýsi turistický průvodce), kde byl jeden svatební salón za druhým. Pak jsme přejeli do parkovacího domu jako posledně a prošli si znovu staré město. Taky jsme došli k Památníku svobody a pokochali se nádherným Bastajkalna parkem.

Večeře byla zase v LIDO. Bohužel naposledy. Nestihli jsme ochutnat všechno, co se nám líbilo.

 

Klaipeda a Kurská kosa

Cestu do Klaipeda jsme si zpestřili návštěvou obrovského rašeliniště Ķemeru purva laipa v národním parku Kemeri. Stačilo odbočit z hlavní cesty a po nezpevněné cestě ujet 2 km na parkoviště (3 EUR). Když paní viděla, že má Eliška berle, pustila nás do zákazu vjezdu a my mohli dojet blíž k rašeliništi. Eliška se zašla podívat jenom na kousek, dětem stačil malý okruh, s Katkou jsme se vydaly na velký okruh s rozhlednou (4,5 km). Celý okruh vedl po dřevěných chodnících a uprostřed močálu bylo pár vyhlídkových míst. Z rozhledny byl perfektní výhled na spoustu jezírek – bylo to opravdu obrovské rašeliniště.

Už při jízdě k rašeliništi jsem si všiml, že spousta odboček z hlavní cesty vede na cestu bez asfaltového povrchu. Navigace nás na jednu takovou taky nahnala asi 3 km před městečkem Zemite. Mrkl jsem na mapu a byla to 4 km dlouhá spojnice, která ušetřila pár kilometrů. Říkal jsem si, že v Rumunsku byly nezpevněné cesty horší a úspěšně 4 km čtyřicítkou projel. Jaké ale bylo zděšení, když jsem se místo na normální cestu napojil na další nezpevněnou. Ale víceméně nebylo úniku. Před námi bylo 30 km k „hlavní cestě“. Naštěstí bylo bláto jenom asi 10 km a pak jsme najeli na asfalt. Trochu mě to překvapilo, že v Lotyšsku narazíme na takové cesty. Když mě navigace po dalších 30 km chtěla zase odbočit na podobnou cestu, raději jsem zůstal na hlavní silnici A9 a zajel si navíc nějakých 30 kilometrů. Minimálně každé 2 kilometry jsme míjeli rychlostní radar. Ale párkrát se mi podařilo zařadit se za znalce, kteří o nich věděli a na 90 km/h před nimi zpomalovali. A mezi radary se jelo tak, jak se na širokou rovnou cestu sluší a patří. Tak doufám, že mi nepřijde pokuta.

Do Klaipeida jsme dojeli kolem půl šesté. Ubytování jsme měli v hrozivém „paneláku“, ale stejně jak ve Vilniusu, byt byl pěkný. Povečeřeli jsme špagety a pak se autem přiblížili centru města. Klaipeida je jedno z nejstarších měst v Litvě. Nicméně nic moc pěkného jsme nenašli. Zašli jsme na hlavní náměstí Teatro alikšté (kde zrovna slušně performoval jakýsi umělec) a pak na starý přístav na ulici Danés. Autem jsme se pak zajeli podívat do nového přístavu na ulici Nemuno.

V Lídlu (protože jsme jeli kolem) jsme nakoupili dobroty na zítřejší piknik.

 

Ráno jsme se přelodili na Kurskou kosu (20,50 EUR za trajekt), po 7 km před Juodkranté zaplatili vstupní výpalné (ekologickou daň) 30 EUR a vydali se na druhou stranu poloostrova k ruské hranici na nejvyšší písčitou dunu „Parnidisova duna“ u města Neringa. Podařilo se nám zaparkovat na posledním volném místě na parkovišti za benzinkou (dál už cesta do Kaliningradu nevedla, byl tam zátaras). Eliška se šla podívat na prý nejhezčí pláž poloostrova kousek od cesty, my se okolo kempu vydali pěšky na dunu. Že jsem na písčité duně, mi vůbec nepřišlo. Ale rozhled byl pěkný. Vrátili jsme se zpátky k autu, nabrali Elišku a zavezli, by se na dunu taky zašla podívat. Autem se dalo dojet až skoro k ní na malé parkovišťátko (které bylo samozřejmě plné) a pak po asfaltovém chodníku nahoru na vyhlídku.

Pak už jsme se postupně vraceli zpět směrem k trajektu. Projeli jsme nádherně upraveným městečkem Nida, plného barevných dřevěných domků, zajeli se podívat i do vedlejších Skruzdyné a Purvyné, které už nebyly tak načančané. Vrátili jsme se na hlavní cestu, přejeli ji a už jsme byli u moře z druhé strany poloostrova. Byla to nudle široká maximálně 4 km. Vedle placeného parkoviště byly tři piknikové stoly. Na jeden jsme donesli ledničku a já šel zaplatit parkovné. Když jsem se vrátil, našel jsem celou rodinu, jak stojí na lavičkách a na stole. Všude byly mravenci. Stačilo se nohou dotknout země a hned na ni nalezly. Ale i s nohama ve vzduchu jsme si piknik užili a pak zašli k moři. Teplota vzduchu 18 stupňů, teplota vody 18 stupňů. Ve vodě se radovala jenom Manka. Nikdo další neměl ambice.

Ve vesničce Preila jsme se prošli po dlouhém molu. Projeli na druhou stranu ostrova na Preila Beach. Byla to zase jinak vypadající pláž než ta předchozí. Byla široká a měli tam i pohodový přístup pro invalidy. Bohužel teplota vody samozřejmě stále stejná.

Na duny Naglių už jsem se podívali jenom z cesty z dálky (vstupné 5 EUR). Prostě hromady písku. Shodli jsme se, že Kurskou kosu máme prozkoumanou. Překvapením bylo, že za převoz zpět na pevninu se neplatilo.

Na večeři jsme zašli do Čili pizza, na kterou byly po celé Litvě reklamy. Dal jsem si litevské cepelinai (cepti cepelīni ar gaļu).  Ještě hodně frčel Hesburger, ale tam jsme nebyli.

 

Panoramatickou cestou do Druskininkai a národní park Dzukija

Čekal nás poslední přesun v Litvě. Do Druskininkai se dalo jet pohodlně po dálnici, ale zkusili jsme „nejkrásnější panoramatickou cestu v Litvě“ – silnici 141. Těšili jsme se na spoustu zastávek. Městem Šiluté jsme jenom projeli. Na „Fort Hill“ (Opstainių I piliakalnis) u města Vilkyškiai už jsme se zašli podívat. Začalo to nadějně. Malebné parkoviště, informační cedule, vysečená pěšinka, schody, mostek a nic. Opravdu na kopci nebylo nic.

V městečku Smalininkai jsme byli 300 metrů od ruských hranic, ale zase žádná podívaná.

Ale hrad Panemunės pilis napravil reputaci. Kopec Pieštvė ve městě Seredžius už byla typická litevská atrakce. Pěkné parkoviště, dřevěné schody na vrcholek kopce (asi 20 výškových metrů) a nahoře nic. I když ne nic, ale pivo. Tentokrát jsme to převezli a dole pod schody v obchodě si koupili vychlazené. A nakonec se nedalo říct, že nahoře nebylo nic. Byl tam parádní výhled do kraje, na řeku Nemunas a celkově takové to „litevsko-lotyšské malebno“. Ale zámek Raudondvario dvaras o pár kilometrů dál byl zase moc pěkný. Byla tam asi nějaká multi svatba, viděli jsme několik nevěst a ženichů.

Pak už jsme naštěstí byli na konci panoramatické cesty. Ubytování ve vesnici Mizarai pár kilometrů od Druskininkai nás příjemně překvapilo. Dvoupatrová chata u jezera (měli jsme druhé patro, Eliška si tak mohla užívat strmých schodů), s grilem, houpačkou – romantika. Dali jsme si na ní víno, olivy a sýr.

Dopoledne jsme vyjeli prozkoumat malebnost přírody v národním parku Dzukija. Naplánoval jsem okruh s několika (podle mapy a informací z webů) zajímavými místy. Prvním zastavením byly mokřady Skroblaus pažintinis takas u vesnice Margionys. Bylo to takové malé údolíčko s opět pečlivě upravenou stezkou a mostkem. Podnikli jsme i výstup na nejvyšší horu v okolí (cca 160 mnm), kde měla být podle mapy rozhledna. Nebyla. Les byl pěkný. Hodně suchý. Pak jsme jenom projeli vesnicí Marcinkonys (na duny jsme se už podívat nešli, prozkoumali jsme je na Kurské kose dostatečně). Stejně jako v předchozí vesnici i zde bylo hodně původních dřevěných domků. Rozhledna u městečka Puvočiai byl ve skutečnosti vysílač. Ale rozhledna ve městečku Merkiné to zachránila.

Po obědě v ubytování jsme se vydali prozkoumat Druskininkai. O městě Druskininkai Giedrus říkal, že je to jako „Karlovy Vary“ u nás. Tak bylo to určitě o hodně menší, ale krásné místo. Nádherný park, kolonáda, všechno pěkně upravené. Zpívající fontána nám zazpívala hned dvakrát.

Na zpáteční cestě jsme si pak koupili kusy masa na šašlik. Ještě, že jsem měl nějaké pivo k šašliku v autě, protože byla neděle, a to už se nesmí prodávat alkohol od 15 hodin (v ostatní dny je zákaz prodeje alkohol v obchodech od 20 hodin). Nevadí, kolegům z práce dovezu piva z Polska. Večer jsme se stylově u grilu s Litvou rozloučili.

 

Varšava

Zvolil jsem kilometrově nejdelší cestu, kterou navigace nabídla. Měla být časově nejkratší. Ve městečku Lazdijai byly odbočky do Polska dvě. Držel jsem se navigace a zvolil tu druhou. Kvalita cesty byla s blížící se hranicí s Polskem horší a horší. Až po přejezdu hranice špatný asfalt skončil úplně a zase jsme se ocitli na prašné cestě. Kodrcali jsme se polňačkou asi 5 kilometrů a pak se stal zázrak – úplně nová luxusní asfaltka (podle informačních cedulí podpořená z fondů EU). Ať žije EU. Cestovní rychlost se znásobila a za chvíli jsme byli na známe S61, kterou jsme jeli do Vilniusu.

Chtěli jsme si zajít na slavnostní večeři někde před Varšavou. Katka hledala a našla „nejlepší krčmu v kraji“ – Karczma Pod Strzecha, kvůli které jsme si pár km zajeli. Chutnalo nám.

Ubytování ve Varšavě bylo luxusní. V posledním patře s výhledem na monumentální Palác kultury a vědy, půl kilometru od nás. Jediná nevýhoda byla nutnost platit za parkování, ale nebylo drahé (4,5 PLN/hod).

Vyrazili jsme na náměstí ke stalinově stavbě s Katkou. Obešli jsme náměstí kolem dokola. Hodně zajímavé bylo střídání moderních budov se starými. Pak jsme zamířili do Starého Města. Jako bohatí němečtí turisté jsme si chtěli dát pivo a víno přímo uprostřed náměstí, ale obsluha si nás nevšímala. Kolem hradeb jsme se vraceli zpátky. U hrobu neznámého vojína u Plac Pilsudskiego jsme měli štěstí. Právě se měnila stráž. Bylo to jako u Pražského hradu. Prošli jsme parkem Ogród Saski a na naší ulici jsme podnikli druhý pokus o využití polského pohostinství. Když si nás zase deset minut nikdo nevšímal, vychlazené pivo a lahvička vína z Carefouru následně vypitá u partičky karet v ubytování byla dobrá záloha.

 

Energylandia a Krakow

Ráno jsme se šli podívat na náměstí i s dětmi, potom to celé objeli autem, aby viděla i Eliška a následně ji zavezli i do starého města. Pak už byl pomalu čas jet na letiště. Zamávali jsme Katce, která odlétala na svou pouť do Santiaga a zbytek rodiny se přesunul blíže Krakowu.

Podvečer v městečku Libiąż, kde jsme měli ubytování, byl poklidný. V pokoji s šesti postelemi, který byl před 20 lety moderní, jsme pojedli kebab koupený na ulici pod námi a šli brzo spát.

Ráno jsme před půl desátou už stáli před Energylandií. V 9:45 Vojtu s Mariánkou vcucla velká vstupní brána. My s Eliškou jsme jeli do Zátoru, kde jsme nechali auto a přesedlali na vlak do Krakowa.

Eliška statečně doberlovala na hlavní náměstí. Tam jsem ji nechal a zašel se podívat do židovské čtvrti a pak okolo řeky a Wawelu zpátky. Řekl bych, že z těch všech navštívených měst byl Krakow nejhezčí. V 18 hodin jsme vyzvedli Vojtu s Mariánkou, kteří byli plni dojmů z přemíry atrakcí a po osmé jsme byli doma.

 

Doslov aneb „Litevsko-lotyšské malebno“

Od balkánských států jsem víceméně nic nečekal. Všichni říkali, že tam nic není. Je a není to pravda. Opravdu tam nejsou žádné výjimečné dechberoucí atrakce typu Sagrada Familia, Transfagarasan nebo pláže s palmami. Mírně zvlněná krajina působila přívětivě, upraveně. Celkově měli skoro všude vysečeno, uklizeno, i v tom lese byl pořádek (žádné náletové keře, ale pěkný čistý les). Krajina i lidé působili příjemně. Na své pamětihodnosti i přírodní krásy byli hrdí.

Byli jsme tam samozřejmě jenom na skok a viděli jsme toho jenom hodně málo a „letem světem“. Ale i tak se mi tam líbilo.

 

Giedrius doporučuje tyto pivovary: Užavas, Valmiermuiža, Tervetes and Buskas. Gaišais znamená lehké pivo, Tumšais tmavé pivo.

 

Ubytování:

Karczma Pod Topolami, Konopki Młode 3, Ratowo Piotrowo, 18-411, Polsko

Old Town Apartment, 45 Pylimo gatvė, Vilnius, 01136, Litva

Apartment "Flowers", Brīvības gatve 310-1, Vidzemes priekšpilsēta, Riga, LV-1006, Lotyšsko

Jaukus namai-home sweet home, 59 Debreceno gatvė, Klaipėda, 94161, Litva

Mill Hause Apart 1, Nemuno kel. 11, Mizaru kad., Druskininku sav., Druskininkai, 67308, Litva

Executive 3 Bedroom Apartament by Your Freedom, 140 Marszałkowska, Sródmiescie, Varšava, 00-061, Polsko

Nata Pokoje Gościnne Restauracja, 1 Maja 13 B, Libiąż, 32-590, Polsko