Národní parky na Balkáně – NP Tara v Srbsku, NP Durmitor a NP Prokletie v Černé Hoře a NP Sutjeska v Bosně a Hercegovině. A také Šarganská osmica, raft na řece Tara a černohorské moře 7. – 11. 8. 2022
Dovolené na Balkáně už mají pořádnou tradici. I letos jsme se vydali spolykat několik tisíc kilometrů títmo směrem. Oproti roku 2019, kdy jsme navštěvovali hlavně města, jsme si to namířili do národních parků. Ubytování je zarezervované, dálniční známky koupené a dobrodružství může začít.
Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/BcEZ1DDmCEtWpWQv8
Jedeme do Szegedu
Vyjeli jsme v 10 hodin. Po 12:30 jsme si udělali zastávku na dálničním odpočívadle v Maďarsku před městem Györ. Kontejnery přetékaly odpadky a bylo docela plné lidí snědší pleti. Několik muslimů se tam i modlilo. Taková „Evropa v pohybu“. Eliška získala funkci prověřování WC na dálničních odpočívadlech.
Na dálnici začaly časté zácpy, asi z hustého provozu. Dobu před více než 30 lety připomínalo 480 HUF svítících na totemech všech benzinek na dálnici i mimo ni – zastropovaná cena benzínu i nafty pro Maďary.
V 16:30 jsme dorazili k ubytování v Szegedu. Bylo to velmi stylové 3 + 1 ve 3. patře činžáku.
Vyrazili jsme k cca 2,5 km vzdálené katedrále Szegedi Dóm. Největší ve městě, nedaleko hlavního náměstí a řeky Tisa. Cestou nás zaujalo malebné náměstíčko s vodní věží (Szent István téri viztorony) se sochami kolem dokola. Prošli jsme i největším náměstním Széchenyi, které spíš vypadá jako park. Katedrála Szegedi Dóm byla majestátní a celá opravená.
Vypadalo to, že bude ze zatažené oblohy pršet, tak jsme se schovali na večeři do úplně plné restaurace Régi Híd Vendéglö na ulici Oskola 4. Pochutnali jsme si. Eliška vyzkoušela jogurtovou polévku. Chtěl jsem „segedínský guláš“. Číšník odvětil, že nic takového neexistuje, že je to „široce rozšířený omyl“.
Celkově bylo centrum Szegedu moc pěkné, více menších náměstí, všechno upravené, všude samá socha. I velké dětské hřiště u mostu Belváros híd by se nám před lety hodilo. A moc pěkný byl barevný měnící se vodotrysk před muzeem Móra Ferenc.
Při cestě zpět jsme se zastavili v „okýnku“ nedaleko vodojemu na maďarský langoš a palačinku a ještě to spláchli pivem a vínem. To udělalo velkou radost mně. Za cenu piva v restauraci jsme tu měli pivo i víno a za cenu polévky obrovský langoš a dvě palačinky. A posezení u stolečku mezi místními taky mělo něco do sebe.
Den na dálnici
Vyjeli jsme ze Szegedu před 10 hodinou. Do srbského Novi Sad to bylo zhruba 1,5 hodiny. Říkal jsem si, že si budeme muset pořádně projít město, abychom dostali hlad na oběd. Potom jsme mířili do ubytování v obci Mitrovac, v Národním parku Tara. Celkem 400 kilometrů a 5 hodin jízdy.
Nabral jsem plnou nádrž (standardní cena pro „nemaďary“ byla 694 HUF) a vyrazili jsme. V 10:15 jsme vjeli do zácpy, kdy na hranici se Srbskem zbývalo 6,3 km. Prvních 400 metrů jsme ujeli za 20 minut, ale pak se to zastavilo úplně. Byl to takový divný pocit. Zácpu na dálnici jsem zažil mnohokrát. Ale ta končí tím, že se auta rozjedou. Na konci této hrůzné fronty byla celnice, která pouštěla pár aut za minutu. Takže jsme si říkali, že to bude opravdu na dlouho. Já odhadoval 6 hodin, Katka 10 hodin. V 18:30 jsme byli před maďarskou celnicí. 500 metrů k srbským hranicím zabralo další více než 2 hodiny. Celkem jsme tam stáli přes 10 hodin. Do Srbska jsme se dostali skoro ve 20 hodin. To už samozřejmě z návštěvy Novi Sad nebylo nic a jeli jsme přímo do ubytování. Naštěstí nás už pak nic špatného nepotkalo. Na mítnicích (A1 u Sarajeva 640 RSD a výjezd č. 3 u Lajkovac na A2 160 RSD) fronta nebyla. Cesta z Valjevo do Bajina Basta přes hory mohla být pěkná. Viděli jsme ale jenom tmu, občas mlhu, déšť, lišku, několik psů a srnku. Závěrečných 20 kilometrů už pak vedlo po dost špatné cestě. Dojeli jsme o půl druhé ráno.
Holt nám nějak nedošlo, že jedeme přes hranice v sobotu, což je vždycky složitější den a ještě v době, kdy v Německu začaly prázdniny. Většina aut kolem nás ve frontě na hranice měla právě německou poznávací značku. Podle barvy pleti se ale jednalo hlavně o občany asi z Albánie, Turecka a těchto zemí, kteří jeli „domů“. To dokazovala slupka od salámu, která dopadla kousek ode mě, vyhozená z okénka, když jsem se mezi auty procházel k benzince pro něco studeného na pití. Okraje silnice se plnily plechovkami a jiným odpadem. Holt se takto asi normálně chovají. Toto se paní Merkelové opravdu nepovedlo. Přizpůsobování mimo EU národů našim pravidlům a chování zabere asi spoustu času, pokud k tomu někdy vůbec dojde.
Byl to podivně strávený den. Ještě, že jsme měli plnou nádrž, dostatek vody i jídla.
Skvělé bylo, že na nás v ubytování čekalo v ledničce vychlazené pivo, voda a rakija. I když jsme tam dojeli tak pozdě, pivem jsem nepohrdl. A super byly klíče pod rohožkou.
Národní park Tara v Srbsku
Pospalo se trochu déle. Ráno jsme sjeli zhruba kilometr do Mitrovac do obchodu. Čerstvý chleba a spoustu dalších zajímavých položek ve třech igelitkách jsme si pak odváželi s sebou.
Po snídani jsme se zajeli autem podívat na jezero Zaovine, vzdálené asi 7 kilometrů. Objeli jsme si ho skoro až do obce Zaovine. Ale výhledy na jezero nic moc, nejlepší byly hned na začátku na hrázi přehrady, která je v mapách jako jezero Kryščica. Vrátili jsme se zpět, auto jsme nechali v Mitrovac a šli pěšky po cestě na 6 km vzdálenou Banjskou stěnu. Je to vyhlídka, ze které je vidět do údolí řeky Drina nějakých 600 výškových metrů pod námi. Pohled to byl fakt impozantní. Velká část lidí si autem dojela až na parkoviště necelý kilometr od vyhlídky.
Zpět do Mitrovac jsme to vzali lesní pěšinkou, která první 2 kilometry vedla nedaleko od okraje prudkého srázu, takže jsme se ještě párkrát mohli na řeku z výšky podívat. Po této stezce už moc lidí nechodilo. Zajímavý byl samoobslužný stánek s ručně vyráběnými mýdly, kdy zákazník měl sám zaplatit a peníze se dávaly do volně přístupné krabice. Byl to pěkný pokus o testování poctivosti lidí, kdy si nepoctivci mohli nejen vzít něco bez zaplacení, ale odnést i všechny peníze.
V Mitrovac to žilo. Pěšina nás dovedla do části obce, kde bylo dost velkých ubytovacích středisek, všude kolem spousta dětí (asi letní tábory) a kromě standardních her jezdily i na motokárách, hrály živý stolní fotbal nebo zorbing v plastových koulích.
Prošli jsme si stánky se suvenýry a zašli na večeři. Pak ještě na nanuka do „naší“ prodejny potravin a pak už docela unaveni dojeli do ubytování.
Šarganská osmica a přes Višegrád v Bosně do Černé Hory
Nechali jsme peníze na stole a klíče pod rohožkou. Přejezd do NP Durmitor jsme si zpestřili projížďkou po světově unikání železniční trati Šarganská osmica. Svůj název má trať podle osmičky, kterou opisuje při překonávání výškového rozdílu zhruba 300 výškových metrů na 15 kilometrech mezi stanicemi Mokra Gora a Šargan Vitasi s využitím 21 tunelů. Trať kříží sama sebe. Vlak vyjíždí 2x denně. Cestu v 10:30 jsme si předem e-mailem zarezervovali. Cesta do Šargan Vitasi byla bez přestávek a trvala asi 40 minut. Stánek s nanukem bylo první místo na naší cestě, kde nebrali karty. Tak jsme si nekoupili nanuk. Zpět byly 4 zastávky a cesta se docela protáhla (focení středu osmičky, stanice Jatare, focení trati pod námi, stanice Golubiči, kde se natáčel Kušturicův film Život je zázrak. Zpět do Mokra Gora jsme dojeli v 13:30 (cena 1000 RSD osoba).
Přejezd hranic do Bosny a Hercegoviny, přes kterou jsme projížděli, byl bez problémů. Srandovní byla závora před nimi, kde vybírali „ekotaxu“ 200 RSD. Oběd jsme si dali ve městě Visegrad. Zmoženi z velkých porcí jídla jsme se pak šli kouknout na hrad a na most Mehmeda Sokoloviće.
Prvních pár kilometrů z Visegradu údolím řeky Drina bylo nádherných. Taková ochutnávka údolí Piva, kde pojedeme zítra. Nespočet tunelů vytesaných do skal, vyhlídky na řeku a skály kolem.
Z města Foča na hranice byla hodně špatná cesta (už několik let před generální rekonstrukcí). Po hodině poskakování se před námi objevila jednoduchá plechová budka – celnice Hum. Přejeli jsme dřevěný most a za černohorskou celnicí už začal krásný asfalt. Minuli jsme odbočku k našemu Rafting Blue River Tara ve Šćepan Polje hned za hranicí a museli se vracet.
Po ubytování jsme už jenom seděli na terase a těšili se na zítra.
Raft na řece Tara a nádherný přejezd NP Durmitor
Po výborné snídani jsme si vyzvedli neoprény. Někdo poznamenal, že v tom vypadáme jako spermie. Dodávkou s raftem nás odvezli zhruba 13 kilometrů do Brstanovica, kde jsme snesli raft k řece, dostali 3 minutové školení, nasedli a začali pádlovat. V raftu s námi byla litevská rodina a měli s sebou psa. Otcové od rodin pádlovali vpředu. Nicméně litevský pán se často místo pádlování staral o psa, který se pořádně bál.
Zdolali jsme několik poměrně jednoduchých peřejí. Jednou jsme to vzali přes kámen, a to jsem mále vypadl. Ale jinak pohodová plavba. V klidné vodě nás instruktor vybídl, ať si zkusíme zaplavat v řece. Katka s Eliškou skočily do ledové vody. Trochu potíž pak byla dostat se znovu do raftu. Vojta s Eliškou pak skočili ze několika metrů vysoké skály. Asi v polovině cesty byla delší přestávka a pak ještě jedna u nějakého maličkého vodopádu. Řeka Tara byla průzračná, blankytně modrá. Zpět k Rafting Centru jsme dopluli v 15:30. Dostali i pozdní oběd, který byl ceně raftu. Kolem 17 hodiny jsme vyjeli do Žabljaku.
Vzali jsme to údolím řeky Piva. Byla to nádhera. Nespočet tunelů vytesaných do skály, Vpravo dole se vinula tyrkysová řeka a nad ní majestátní štíty skal. Řeka byla ukončena přehradou s vodní elektrárnou Pivsko jezero. Silnice M-3 byla poměrně široká s kvalitním asfaltem.
Kousek před Plužine jsme odbočili na silnici R-16 (panoramic road), která vedla přes NP Durmitor do Žabljaku. První kilometry byly prudké serpentiny a časté hrubě vytesané tunely. Cesta se zúžila, ale měla poměrně dobrý povrch. Prvních 10 kilometrů byl asfalt úplně nový. Stoupali jsme dál a dál do nitra hor a postupně se rozevírala dechberoucí panoramata. Pod vrcholkem Mužice jsme zastavili v „baru Kapija Durmitora“ na kávu (i takto vysoko byla za 1 euro) a kochali se výhledem.
Často jsme zastavovali na focení. Ale asi nejvíce fotogenická byla dvojice skal, která vypadala jako hrad Trosky (asi Zubci a Sedlena greda), nádherně osvícená zapadajícím sluncem. Kousek pod nimi byl kemp Šarban se spoustou stanů a karavanů. Docela jsem jim ten výhled záviděl. Jako řidič jsem se musel hodně soustředit na jízdu, silnice byla úzká a vyhýbání aut docela složité. Občas jsme minuli i cyklisty, před kterými jsem smekal. Podle navigace měla cesta trvat asi 1,5 hodiny. Jeli jsme to téměř 3 hodiny. Do Žabljaku do ubytování jsme dorazili před osmou. Uvítal nás pan domácí a nejen slovně, ale i rakijí.
Národní park Durmitor Černá Hora
Dnes nás čekala „vysokohorská turistika“. Měli jsme dvě potenciální okružní trasy. První s využitím lanovky a druhou, náročnější, přes Ledovou jeskyni (Ледена пећина – Ledena pečina). Z lanovky, kterou jsme na mapy.cz objevili, se vyklubaly lyžařské vleky. Tak jsme vyrazili bez podvádění vstříc výškovým metrům.
První část cesty byla po asfaltce mezi množstvím turistů. Při vstupu do NP Durmitor jsme zaplatili poplatek (3 EUR osoba nad 15 let) a po 15 minutách dorazili k Černému jezeru, nejznámější dominantě. Od jezera už se počet lidí snížil. Pořádné stoupání začalo až za Zminje jezerem. Vystoupali jsme na Prepulj poljana a pak už začalo řádné nabírání výškových metrů. V půlce kopce jsme chtěli zbočit neznačenou cestou, která obejde vrcholek Žuta greda k Ledena pećina ve výšce 2200 mnm, kde se zase napojí na červenou, po které jsme se chtěli vracet. Bohužel, stezku jsme tam nenašli. Tak jsme vystoupali alespoň do sedla Donja Ališnica (1931 mnm), kde se nám otevřely hory.
Poseděli jsme, já jsem se šel podívat ještě pár set metrů dál a Mariánka si hrála s motýly.
Sestoupali jsme zpět k Černému jezeru a rozhodli se, že ho obejdeme. Vůbec jsme si neuvědomili, jak je to daleko. Jezero mělo tvar osmičky a uprostřed této osmičky se dalo přebrodit (voda tam byla hluboká necelý metr). Já vytrval a obešel jsem i tu menší část jezera, kolem tří vodopádů, všechny byly ale vyschlé. Zbytek rodiny se přebrodil. Sešli jsme se zase u hlavní cesty k jezeru a došli k autu, které jsme měli zaparkované vedle hotelu Soa.
Večer jsme si poprvé na dovolené společně zahráli společenské hry.
Konečně odpočinkový den
Dnešek byl líný den. Do Gusinje jsme to vzali údolím řeky Tara a ještě si naposledy užili nádherných výhledů na řeku a majestátní štíty hor. U Durděvičova mostu přes řeku Tara si Eliška s Vojtou sjeli zip line (15 EUR osoba). Pak už jsme jeli až do Gusinje. Průjezd městem byl zacpaný turisty a podivně se pohybujícími auty. Za městem jsme zaparkovali a šli do pizzerie. Místo jídelního lístku měli QR kód. Ale protože se nám nepodařilo připojit na místní wi-fi, odešli jsme. Nakoupili jsme v obchodě na zítřejší svačinu a dojeli do Bungalows Katun Maja Karanfil. Chatka ke spaní byla maličká. V restauraci si nás nikdo nevšímal, wifi nefungovala. Tak jsme šli vedle do restaurace Eko-Katun Grbaje. Já se pak šel ještě projít po okolí, děti se dívaly na film, Katka si četla. Snědli jsme celý meloun koupený v Gusinje a pokračovali v nicnedělání. Seděli jsme na miniterase před chatkou a četli si. Jak večer postupoval, přidávali jsme další oblečení. V noci byla docela zima.
Národní park Prokletie
I když rezervace z booking.com říkala že ne, jednoduchá snídaně byla v ceně ubytování. A i když vajíčková omeleta se sýrem plavala v tuku, děti si palačinku pochvalovaly. To byl pozitivní začátek dne.
Stoupat jsme začali už kolem 9 hodiny. Asi kilometr od chaty jsme došli skupinku seniorů s průvodcem (asi), který nám naléhavě sděloval, že viděl medvěda, že máme dělat hluk. Systém značení byl zcela nepochopitelný. Podle mapy.cz vedla nahoru červená značka (označená červeným puntíkem) a my jsme chtěli použít jednu z neznačených cest. V praxi všechny stezky z mapy.cz existovaly, což bylo pozitivní. Ale na všech byl červený puntík. Takže bez mapy by člověk vůbec netušil, kudy má jít, jestli po červeném puntíku doleva nebo po červeném puntíku doprava. My to vzali po vystoupání do obrovského kotle cestou doprava kolem vodopádů (sice maličkých, ale tentokrát byly) směrem k sedlu Hafa (1874 mnm) a pak už po červené z mapy.cz k hoře Popadia (2030 mnm). Nahoru to šlo překvapivě dobře. Terén nebyl nijak složitý. Akorát se prostě pořád šlo do kopce. Na mapy.cz stezka nakreslená nebyla, ale z Popadia se dalo pokračovat i na sever po hranici. Sneslo se na nás mračno létajících mravenců, tak jsme se na vrcholu moc nezdržovali a pokračovali k dalšímu kopci Talijanka (2057 mnm). Cestou jsme minuli stádo koní a hnědých koz. V údolí už na albánské straně se páslo stádo ovcí. Lidé tam sice byli, ale ne nijak moc, takže tu krásu kolem nijak nekazili. Na vrcholu jsme poobědvali a hřebenovkou pokračovali k Valušnici. Tam bylo lidí nejvíc. Valušnica byla téměř kolmá stěna, která se tyčila hned vedle našeho ubytování. Viděli jsme i naše zaparkované auto. Kochali jsme se skalními masivy na druhé straně údolí Grebaje, které se čněly do výšky až 2490 mnm.
Z Volušnice jsme už poměrně rychle seběhli do tábora. Trasa měla celkem zhruba 10 kilometrů s převýšením 1100 metrů nahoru a dolů. Je divné, že nikoho nebolely nohy. Akorát Eliška měla asi úpal ze sluníčka.
V naší restauraci jsme učinili druhý pokus o objednání jídla. Oproti včerejšímu dni došlo k posunu. Nabídli nám pití s tím, že jídlo teď objednávat nemůžou, že mají plno. Tak alespoň si nás někdo všiml. Navečeřeli jsme se zase vedle, jako včera.
Spát jsme šli poměrně brzy. I když nám v tom bránila rodina Poláků, která se ubytovala ve vedlejším vchodě naší chatky a něco tam tím svým srandovním jazykem pořád probírala.
Přes albánskou SH20 k černomořskému pobřeží
Brzké vstávání na snídani se minulo účinkem, protože si nás alespoň 15 minut nikdo nevšímal. Ale nakonec se nám podařilo získat požadovaná vajíčka, palačinky, čaj a tureckou kávu. Chtěli jsme totiž vyjet co nejdřív. Ubytování u moře bylo možné už od 12 hodin.
Čekalo nás nějakých 150 kilometrů, podle navigace necelé 4 hodiny. Což bylo překvapivě hodně, ale navigace i tak byla hodně optimistická. Zvolili jsme cestu po silnici SH20 přes albánskou část pohoří Prokletie. Přejezd hranice do Albanie byl rychlý, cesta ve výborném stavu. Akorát cestovní rychlost byla tak maximálně 30 km/h. Samá zatáčka a spousta „kochání“ se. Projížděli jsme krásnou pustinou, kde rostly akorát obrovské kameny. Občas byla v kopcích vidět malá vesnička. Je otázkou, co tam ti lidé mohli dělat. Pást dobytek ani pěstovat cokoliv tam podle mě nešlo. Ale s přibližujícím se Skadarským jezerem pomalu přibývala i zelená barva. A úplné překvapení bylo městečko Tamarë, které bylo moc pěkné. Zdolali jsme poslední ostré serpentiny a už jenom sjížděli dolů. Na kruháči v Hani Hotit jsme se rozhodli, že si ještě zajedeme do albánského obchodu. V Albánii je levněji a těšili jsme se na zajímavou nabídku. Zhruba 3 km vzdálený obchod stál za to. To jsem v životě neviděl. Takové organizované skladiště, kde vepředu stála u pultíku slečna. Sortiment obchodu ale nenabízel nic zajímavého a už vůbec ne nějaký suvenýr. Karty nebrali, ale mohli jsme platit v eurech. Koupili jsme pití, meloun, broskve, hrozny, pečivo a nanuky. Slečna dlouze počítala na kalkulačce a pak chtěla 10 euro. Říkal jsem si, že asi musela nějak zaokrouhlovat. Ale zpětně jsem se jí v duchu omluvil, protože ve srovnání s cenami v Černé Hoře jsme to měli tak za třetinu.
Na hranicích už jsme se pár minut zdrželi, ale ze strany od Černé Hory to měli aspoň na 2 hodiny, tam byla fronta pořádná.
Pak jsme se museli vypořádat ještě s chybějící silnicí u městečka Golubovci. Ale za pár měsíců tam bude krásný nový asfalt. Z Virfazaru jsme to do přímořského Petrovacu na Moru vzali přes hory po M-2, abychom si jich ještě užili, a pak už projeli Sveti Stefan do vesničky Pržno, kde jsme měli ubytování. Nějak jsme to nemohli najít, ale podařilo se. Při vjezdu do podzemní garáže, který byl neuvěřitelně přísný, jsem si pořádně podřel auto. Apartmán nám předávaly maminka s dcerou. Maminka neuměla anglicky, dcera pomalu netušila, kde se byt nachází, ale zase uměla minimálně 3 anglická slova. Asi proto si ji maminka vzala s sebou. Nejdůležitější informace byla, že v neděli jsou všechny obchody v Černé Hoře zavřené, ať si nakoupíme dnes.
Resort byl pěkný. Upravený a s velkým bazénem. K moři to bylo nějakých 8 minut z kopce. Většina plážičky byla soukromá a patřila hotelu (srandovní byla cena za vstup pro nehotelové hosty – 150 EUR). Vmáčkli jsme se mezi lidi na veřejné části pláže. Voda byla průzračná, bylo vidět spousta rybek. Bylo ale potřeba dávat pozor na mořské ježky. A ten dav lidí mi vadil.
Lenošení u moře v Černé Hoře
Vyrazili jsme do pevnosti Sveti Stefan. Došli jsme ale akorát k pláži Uvala Mala luka a tam jsme zůstali. Plážička byla moc pěkná, lidí tak akorát a kolem dokola skály. Plavání nebránily žádné bójky. Voda mohla být teplejší. Ale byla průzračná a při šnorchlování jsme mohli pozorovat hejna rybek. Zůstali jsme tam do odpoledne.
Po obědě v apartmánu jsme pak v podvečer znovu vyrazili k Sveti Stefan. I pláž Uvala Velka luka byla moc pěkná. Kolem bylo něco jako zámecká zahrada i s malým zámkem. Zajímalo by mě, co to tam bylo za stavbu.
U břehu kotvila jachta, kde měli asi nějakou párty. DJ tam pouštěl balkánské songy na plné kule. Hudba tomu všemu dodávala příjemnou atmosféru. Prošli jsme kolem několika „fotokoutků“, kde se fotily spousty lidí s mořem a došli k mostu k poloostrovu. Trochu zklamání bylo, že se nedalo jít dovnitř.
Při cestě zpátky se Mariánka ještě vykoupala na konci pláže Uvala Velka luka. Byly tam jeskyně a vytesaný průchod, asi ke kotvišti lodí.
Druhý den jsme se byli znovu vykoupat na malé pláži a zbytek dne pak prolenošili v apartmánu a v bazénu.
Boka Kotorská
Navigace ukazovala, že do Tjentiště je to 3 hodiny a 10 minut. Znalí poměrů jsme to zaokrouhlili na 5 hodin a podle toho dali vědět do ubytování, že dorazíme po 17 hodině. Vyjeli jsme v 11 hodin a hned se dostali do zácpy. Nejdřív v Budvě. Městem se projíždělo více jak půl hodiny. Ale daleko horší zácpa byla před Kotorem. Zastavilo se už v tunelu tak 4 km před městem a pak se popojíždělo velmi velmi pomalu. Chtěl jsem to otočit, vykašlat se na celý Kotor a použít převoz v Lepetane, ale naštěstí jsme to vydrželi a do Kotoru doskákali.
Středověké městečko stálo za to. Úzké uličky, spousta kostelů, dobrá zmrzlina. Na oběd jsme si dali výborné „junk food“ – kebab a hamburger. A pokračovali jsme dál, kolem Boky Kotorské. Cesta byla panoramatická. Cestovní rychlost tomu odpovídala. Ale nakonec se všechny nákladní auta, jedoucí do kopce rychlostí 20 km/h, podařilo předjet, vystáli jsme půlhodinovou frontu před celnicí do Bosny a Hercegoviny a okolo 18 hodiny jsme dorazili do města Gacko. Museli jsme nakoupit jídlo na dva dny, tak jsme byli celí napnutí, jestli ten obchod podle mapy.cz bude i ve skutečnosti. Nezjistili jsme to, protože hned na začátku městečka byl úplně nový supermarket, který otevřeli teprve před 5 dny. Nakoupili jsme tam 2 vozíky věcí a s dobrým pocitem kolem půl osmé dorazili do Trentiště v NP Sutjeska. Ubytování vypadlo z venku jako squat, ale uvnitř se to docela dalo.
NP Sutjeska Bosna a Hercegovina
Podle předpovědi počasí mělo skoro celý den pršet. Neměli jsme tedy žádný konkrétní plán a nechali se překvapit. Ráno nepršelo. Ale za to nešel proud. Zapnuli ho někdy o půl desáté. Posnídali jsme a začali debatovat, kam tedy dnes půjdeme. Navrhoval jsem jít po neznačené stezce, která podle mapy.cz začínala u muzea Spomen-kuća bitke na Sutjesci a hned na svém začátku bylo nutné přebrodit řeku. Cesta vedla k Dragoš sedlo, kde byl výhled na vodopád Skakavac a prales Peručnica. A zpět se vrátit po cestě, která tam vedla. S Katkou jsme se zajeli podívat, jestli tam cesta je a jak je to s brodem. Stezka byla celkem neznatelná a u řeky Katka prohlásila, že tudy ne.
Tak jsme si řekli, že to tedy zkusíme vyjet autem. Podle článků byla prý cesta hodně špatná. Začátek docela ušel, rozbitá asfaltka. Po asi 5 km jsme narazili na závoru a budku, kde nás zkasírovali o 5 EUR za osobu za vjezd do národního parku. A pak se asfalt ztratil a zůstala kamenitá cesta, kterou jsme znali z rumunského Banátu. Bylo třeba jet pomalu, většinou na jedničku a vyhýbat se vystouplým kamenům a rygólům. V jednom místě, zrovna v docela velkém stoupání, se cesta změnila na hliněnou. Pokud by pršelo, nevím, jak moc by to bylo sjízdné.
9 km na Dragoš sedlo jsme zvládli za zhruba půlhodinu, což nebylo špatné. Vodopád jsme viděli hodně z dálky, jak si to padal z výšky kolem 70 metrů. Prales pod námi, kam bylo možné jít pouze s průvodcem, jako prales z vyhlídkového místa nevypadal. Ale mohlo to tam být zajímavé. I les okolo tvořily statné stromy, pokryté mechem.
Po krátké debatě, jestli si chceme auto rozbít úplně, jsme se vydali na dalších 9 km poskakování na Prijevor. Odsud bylo možné jít na nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny Maglić (2386 mnm). Tyto ambice jsme kvůli docela pozdní době a hlavně kvůli počasí neměli. Hora byla kompletně v mlze.
Vedle několika krav jsme si dali svačinku a zašli na nedalekou rozhlednu. Počasí si s námi hrálo. Nepršelo, občas i vysvitlo sluníčko a hory se občas z poza mlhy částečně ukázaly. Děti ironicky poznamenaly, že chodit do hor v mlze nemá cenu.
Dolů jsme to jeli něco přes hodinu. Stavili jsme se v ubytování na kafe a pak zajeli na večeři do restaurace Komlen, hned naproti památníku Spomenik Bitka na Sutjesci. Abychom si udělali větší hlad, po mnoha schodech jsme na něj vylezli. Odměnou nám pak byla velmi dobrá večeře.
A pak už konečně začalo pršet a pršelo celou noc.
Cesta domů se zastávkou v Sarajevu
Měli jsme před sebou více jak 1000 kilometrů. Vyjet v 7 se nám nepodařilo, ale 7:40 taky nebyl tak špatný výsledek. Prvních 100 kilometrů do Sarajeva nám zabralo něco přes 2 hodiny jízdy. A to jsem jel, co to dalo.
Chtěli jsme se podívat na tržiště Baščaršija. Zaparkoval jsem v podzemních garážích hned naproti u Novi most. Poprvé jsme museli vybrat z bankomatu, protože automat na placení parkování nebral karty. Uličky starého města byly krásné, skoro jako v Istanbulu. S Eliškou jsme ochutnali burek a koupili nějaké suvenýry. Pochodili jsme a jeli dál. Bylo příjemné, že pokročili se stavbou dálnice, takže prvních 50 kilometrů šlo rychle. Dalších 100 kilometrů do města Doboj už bylo standardní průměrnou padesátkou. Místní řidiči by měli jít na školení do Rumunska, kde se jezdí velmi svižně. Je fakt, že u cesty byla co chvíli značka s maximální rychlostí 40 nebo 50 km/h, ale smysl to moc nedávalo. No a vláček za kamionem byl také častým jevem.
Ve městě Doboj jsme nechali auto u hypermarketu Bingo. Nejdřív jsme zašli na oběd a pak si naposledy zanakupovali v Bosně a Hercegovině. Byly už skoro 4 hodiny a my za sebou měli ujetých 250 km. Ale už nějakých 10 kilometrů před hranicemi s Chorvatskem začínala dálnice (i za ten kousek si nechali zaplatit) a pak už kilometry ubývaly rychle.
Mírně po 8 hodině jsme se zastavili v Auchanu v Budapešti pro uzeninu, tokaj a něco k večeři a v jednu v noci jsme dojeli domů.
Navštívili jsme 4 národní parky, vyzkoušeli Šarganskou osmicu, projeli se na raftu i si zaplavali v moři. No a na zážitek s desetihodinovým čekáním na hranicích jsme rychle zapomněli. Najeli jsme 2 800 kilometrů. Měli jsme štěstí na počasí, kdy nám na výletech vůbec nepršelo. Auto vydrželo (děkujeme) a ubytování bylo taky v pohodě. Dovolená se zase povedla.
Benzín Maďarsko 697 HUF – cca 43 Kč (Szeged, kolik stál jinde netuším, na totemech měli tu regulovanou cenu pro Maďary 480 HUF)
Benzín Srbsko 190 RSD – cca 40 Kč (stejná cena všude)
Benzín Bosna – 2,93 – 3,15 BIM – cca 39 Kč
Benzín Černá hora – 1,45 EUR – cca 36 Kč (stejná cena všude)
Benzín Česká republika na Tank Ono v Brně – 38,90 Kč