OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč bez DPH

Národní park Poloniny, Slovensko
Užanský národní park, Ukrajina

4. srpna – 13. srpna 2017

Fotky:  https://photos.app.goo.gl/PLl1Fig74qJaah8t2

Sedm statečných: já, bratr, Viktor, doktor, Big, RCZ a Vendy

 

Cesta

V pátek 4. srpna 2017 jsme hodinu a půl před půlnocí, posilněni Zubrem, nastoupili do LEO expresu. Dopřáli jsme si business class, přeci už nejsme nejmladší. V Bohumíně přistoupil Big, v Českém Těšíně Roman CZ. Někteří členové skupiny ocenili, že šlo 4 nealkoholické nápoje, které jsme nafasovali, vyměnit za 2 piva a posvítit si na ně super LED svítilničkou, kterou jsme k tomu dostali. Cesta tak rychle utekla a ani se nemuselo moc spát. V Prešově jsme přestoupili do osobáku ve 4:16 do Humenného. Tam na autobus do Nižné Jablonky a pak nás další autobus zavezl na konečnou ve vesnici Osadné. V půl osmé ráno jsme byli pod horami.

Národní park Poloniny

Žlutá značka vedla zprvu po zpevněné cestě. Poslední kilometry na hřeben nás doprovázel naučný chodník Solinka – Udava, kde začíná samotný národní park Poloniny.

Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili na hřeben do Balnice. Balnica je konečná stanice lesní úzkokolejky. Dříve sloužila na svoz dřeva, nyní na svoz polských turistů 4x denně. Bylo to úžasné místo s parádním posezením, které jsme hned obsadili a zdrželi se tam snad 3 hodiny. U kolejí prodávali chlazené pivo a grilované klobásy. Kdo by odolal. Trochu nás ukolébal turistický ukazatel, který hovořil o 2,5 hodinách do cíle naší cesty (zdálo se to divné, bylo to zhruba 15 kilometrů). Jak jsme následně pochopili, časy ze slovenských turistických ukazatelů jsme nemohli brát moc vážně. Polské byly přesnější.

Po obědě jsme vyrazili po červené. První kilometr byl perfektní. Dolů a nahoru přes prudké strže. Za mokra by to bylo lepší obejít po kolejích, ale super zážitek. Cesta pokračovala stále po hranicích, jeden vrchol za druhým. Téměř pořád se šlo lesem, takže vyhlídky po okolí žádné. Snad po 6 hodinách jsme dorazili do Ruského sedla, dnešního cíle. Podle mapy jsme tam očekávali prostorné místo na postavení stanů. V reálu tam šlo postavit pár stanů podél cesty. Ale byl tam pramen a nově postavená turistická útulna pro zhruba 10 lidí. Ta byla obsazena partou čtyř Brňáků, ke kterým se přidali tři Slováci. Chvíli jsme poseděli u ohně, ale po probdělé noci a zhruba 23 kilometrech jsme byli nějací utahaní. Tak po pár čtvrtkách jsme šli všichni spát. Pro mě úplně novým zážitkem byly instantní míchaná vajíčka, která z pytlíku vyrobil Viktor. Vypadalo to i chutnalo to perfektně.

Brňáci chtěli sejít “někam do Polska na pivo”, my jsme pokračovali do sedla Pod Čierťažou. Bylo to 19 kilometrů po hranicích poměrně pohodové cesty. Nejvyšší hora byla Ďurkovec 1188 m. Mezi Pľašou a Ďurkovcem byly konečně první výhledy do krajiny á la poloniny a rostlo tam spoustu výborných borůvek.

Studánka pod Pľašou byla pro nabrání vody nepoužitelná, studánku za horou bylo jednoduché minout (ukazatel byl rozbitý). Ale povedlo se ji najít a s trochou šikovnosti (kterou já jsem neměl) se voda dala nabrat. Pár kilometrů za Ďurkovcem byla parádní vyhlídka Riaba skala. Ze železné plošiny byl pěkný výhled na slovenskou stranu hor.

Tábořiště v sedle bylo perfektní. Na kraji lesíka byla opět nově postavená turistická útulna, úplně stejná jako v Ruském sedle. Tentokrát byla zabraná dvěma jogíny. Místa na stany bylo dost. Studánka kousek z kopce dolů. Dorazili jsme tam kolem 18 hodiny. Po 19 kilometrech ale nebyl na odpočinek čas, hnaly se černé mraky. Akorát jsme stihli postavit stany a první pořádný slejvák jsme v nich přečkali. Jenom chudák bratr, který se opozdil, dostal pěkný vodní zásah.

To nejhorší přepršelo. Mezitím dorazili Brňáci, asi změnili plány.

Kromě turistického útulku byl na polské straně hranice pěkný přístřešek. Ideální místo na večeři a následné posezení se slivovicí. Na poslední lahev slivovice jsme Brňáky pozvali. A to jsme neměli dělat, protože čtyři lidé dorazili se dvěma plnými PETkami – jednou s myslivcem, druhou s rumem. Bratr s doktorem a Bigem, když to viděli, tak šli raději spát. Viktor a Vendy byli společenští, ale nakonec jsme tam s nimi zůstali jenom s Romanem. Venku řádila bouřka, pod střechou bylo dobře. Vodu na zapíjení panáků jsme si chytali ze střechy, mělo to své kouzlo. Večer.

Ráno déšť pokračoval. Sbalili jsme mokré stany, navlékli pláštěnky a kolem poledního vyrazili. Po předchozím večeru to byl zázrak, že jsme vyšli (Brňáci asi umřeli ve stanech, před našim odchodem nevylezli J). Na vrcholu Čierťaž jsme se rozdělili. Bratr, doktor a Big zvolili přímou cestu po zelené do Nové Sedlice. Ostatní jsme pokračovali po hranicích na trojmezí Kremenec. Cesta stála za prd, protože pořád docela dost pršelo. Na ukrajinské hranici jsem čekal plot, ale byl tam jenom neproniknutelný les. Bez přestávky jsme s Romanem pokračovali dál. Viktor a Vendy nám už dávno utekli. Sestupovalo se poměrně strmě dolů, ale krásným lesem, občas se přebrodil potůček prudce padající ze strání a po nekonečné cestě jsme byli konečně v údolí. Zábradlí od mostu přes rozvodněný potok mi zůstalo v ruce, ale přešli jsme. Pak už stačilo přejít menší hřeben. Hory se s námi loučily festovním vichrem a řádnou sprchou. Po 15 kilometrech jsme konečně sestoupili do Nové Sedlice. V penzionu Kremenec jsme našli zbytek naší skupinky. Zabrali jsme půlku hospody na sušení věcí, nečas jsme zajedli haluškami a zapili Šarišem.

Penzion Kremenec i hostinec Beskyd byly plně obsazeny. Stany jsme si podle nějakých místních mohli postavit uprostřed vesnice u řeky. To se ale ne všem líbilo. Nejvíc se řešilo, kam pak ráno zajít na „malou“ a nedejbože na „velkou“ J. Viktor s Vendy odešli hledat nocleh dům od domu. Domluvili přespání v podkroví u starších manželů nedaleko konečné autobusové zastávky. Pán s paní za přespání nic nechtěli, dali jsme jim 50 EUR. Ráno nám uvařili kávu a popovídali o starých a nových časech.

Škoda, že to nešlo vzít přímo přes hranici, která byla asi 2 kilometry daleko, Do městečka Žornava, kde se dalo nasednout do vlaku do Užoku, to bylo tak 10 kilometrů. Dostat se na hraniční přechod Malý Berezný autobusem taky nešlo. Museli jsme to vzít trochu komplikovaně. V 7.38 jsme chytili autobus do vesnice Ulič. V místním COOPu jsme koupili snídani (východoslovenská slanina je vynikající), prohlédli si miniatury dřevěných kostelíků a využili nabídky piva Šariš v Denném baru. Po předešlém propršeném dni se zase udělalo krásně, tak jsme aspoň vysušili stany (za nelibosti některých místních, kteří si přišli ztěžovat, že v parčíku se přece nesmí stanovat J).

Čekal nás zhruba dvouhodinový přesun přes hřeben do vesničky Brezovec. Cesta byla značená hodně špatně a bez navigace bychom z hlavní cesty odbočku určitě netrefili. Nahoře na kopci byla maličká rozhledna. Rozhľadňa Holica byla svou výškou či spíše nížkou srandovní, ale bylo z ní vidět na všechny strany.

Autobus ve 14:33 z Brezovce do Ubly jsme stihli bez problémů.

 

Ukrajina – Velký Berezný

Z vesnice Ubla nás čekaly 3 kilometry po asfaltce k hranicím. Na hranicích to bylo bez problémů. Byla tam i otevřená směnárna s poměrně dobrým kurzem (za 1 EUR 30 UAH). Z Malého Berezného nejela do Velkého Berezného žádná maršrutka, tak nezbývalo než jít po svých. Bratr s Romanem to vzali přes kopec po červené, ostatní šlapali pěkně po cestě. Zvolili jsme brutální tempo. Těch 7 km jsme ušli asi za hodinu. S Bigem a doktorem jsme k Hotelu Karpaty dorazili stejně jako bratr s Romanem. Viktor a Vendy už byli vysprchovaní. Vzali totiž stopa (za 3 km si řidič řekl o 2 EUR).

V Hotelu Karpaty jsme měli telefonicky předem domluvený nocleh. Celkem měli pouze 4 nebo 5 dvoulůžkových pokojů a asi to bylo jediné dostupné ubytování.

Začali jsme si užívat Ukrajiny. Smažený sýr za 25 hřiven, pivo za 22, překvapení šefkuchaře za 50, no prostě idylka. A panák vodky (malý, 50 ml) od 9 hřiven.

 

Užanský národní park a semmering

Druhý den ráno nás opustil Big. Stíhal autobus v 7:30 do Užhorodu. My ostatní jsme postupně objevovali místní obchody. Mě třeba zaujalo espresso v nedaleké pekárně. Sice chuti nevalné, ale za 5 hřiven, v kelímku se smetánkou, baleným cukrem a míchátkem. Oni vlastně všude, skoro v každém obchodě měli automat na espreso a jinou kávu ani nenabízeli. V mnohých obchodech měli i pípu na pivo a kvas nebo limonádu. A půlky s vodkou nalévali taky všude. Je to hodně praktické.

Vyrazili jsme na vlak do Užoku v 10.04. Železniční stanice byla majestátní budova, před kterou byla obrovská kaluž. Za kaluží na nás uhodili dvě statné ženy s dotazem, kam jedeme, a prodali nám jízdenky. Velký Berezný – Užok za 12 hřiven. Odjeli jsme s mírným zpožděním. Vlaková souprava měla už několik desetiletí to nejlepší za sebou. Jak jsme se později dozvěděli, jezdily tu vlaky vyrobené v letech 1955 – 1960. Rezavé schůdky, odporná podlaha, dřevěná sedadla, každé druhé okno zadělané zevnitř, nicméně za tu cenu perfektní a jelo to tam, kam jsme potřebovali. Před zastávkou Užok udělal vlak svou první zatáčku 180 stupňů, která částečně vedla tunelem a začínal zde ten hlavní semmering.

Ze zastávky nevedla žádná cesta, jenom dvě vyšlapané pěšinky. Bohužel jsme zvolili tu špatnou a mírně jsme si zašli. Ale hotel LiAn byl nepřehlédnutelný. Pěkná dřevěná stavba uprostřed skanzenu ze začátku minulého století.

Stihli jsme se ubytovat, dát si pivko a vyrazili jsme na vlak ve 12:58 do Sianky. Lístek stál 6 hřiven. Semmering byl parádní. Tunely, mosty, ostré oblouky. Vlak si to supěl do kopce, my byli nalepení na oknech. Některá šla i otevřít, tak vzniklo pár fotek. Škoda, že to kolem tratě nebylo vykácené, bylo by víc vidět. Ale i tak to bylo kouzelné. Před několika tunely hlídkovali vojáci. Jela s námi skupina Poláků, v Sianky na ně čekal autobus. Ale jinak turisté žádní.

Plán byl ze Sianky zajít na zříceninu kostela na polských hranicích. Po půl kilometru nás ale voják nekompromisně poslal zpátky. K hranicím se přibližovat nesmělo. Staniční budovu v Sianky intenzivně opravovali. Poprvé v životě jsem viděl zedničku – paní, která dělala zednickou práci. Po kávě v místním obchůdku (jeden vchod, dva cca 8 m2 obchody – tedy konkurence na 16 metrech čtverečních) jsme stihli vlak ve 14:10 zpět.

V LiAnu se rozrostlo osazenstvo. Přijela další skupina Čechů. Moc pěkně se na nás usmívala dvaadvacetiletá studentka Johanka z Karlových Varů. Na nás postarší pány už se málokterá pěkná žena usmívá, tak nám to zvedlo náladu z nevydařeného výletu.

Většina skupiny sedla na pivko. Já se vydal na kopec s vysílačem. Šel jsem přímo do kopce, pod lyžařskou lanovkou. Lyžování tam muselo být skvělé, kopec široký, strmý. Jenom nevím, co dělali s ohradníky pro dobytek, jestli je na zimu likvidují nebo je tolik sněhu, že je to zasněží. Po mnohých přestávkách jsem vystoupal na konec louky. Rozhledy nádherné, pasoucí krávy, v dálce vlak vjíždějící do tunelu. Posledních pár stovek metrů už jsem se musel prodírat lesem, ale k vysílačům jsem došel. Bylo to něco přes 300 výškových metrů. Zpět jsem šel po cestě, která to brala hodně naokolo, ale vůbec jsem si nedovedl představit lézt dolů po louce, to tak jedině sjet po zadku. Po návratu mi radost zkazil pan vedoucí, syn majitele hotelu, který chudák obsluhoval od rána až do večera a občas zaskakoval i v přilehlém obchodě. Říkal, že je potřeba nejenom na kopec dojít, ale taky na vysílač vylézt, že je tam pěkný rozhled. Dal jsem si to do plánu, co je třeba před odjezdem stihnout.

K večeři nás čekal objednaný šašlik z vepřového masa, pivo a vodka. Pan vedoucí nám doporučoval různé delikatesy: nějakou borůvkovou (?) specialitu, ze které se vyklubal snad 65% brutální šnaps, který nám vypálil krk i vnitřnosti nebo moc hvězdičkový koňak, který byl výborný, ale kvůli tolika hvězdičkám nechutnal Romanovi. Ale drželi jsme se statečně až do zavíračky a pak ještě poseděli před hotelem.

 

Další den jsme po výborné snídani (vajíčka s párkem a slaninou) vyrazili na výlet kolem semmeringu. V 11:12 jsme se svezli do zastávky Ščerbyn. Očekávali jsme pohodovou procházku. Po vystoupení z vlaku nás odchytil Andrej, původem Maďar, dříve žijící na Slovensku, který žije v Užhorodu a léto tráví zde. Pozval nás do svého starého vagonu na kus řeči a na víno. Víceméně zištně, protože potřeboval sehnat levné ubytování v Praze, kam vždycky na konci léta na zhruba měsíc jezdí a hraje tam na ulici na housle. Prý si za měsíc vydělá víc, než kolik dostane za 2 roky na Ukrajině na důchodu. Hodně se rozpovídal o vztazích Ukrajiny s Ruskem a k tomu nám do minimálně rok neumytých skleniček nalil víno vlastní výroby. Po půlhodině jsme se rozloučili a po červené značce se vydali směr turistická vyhlídka nedaleko Užockého průsmyku.

Cesta vedla pod viaduktem, nad tunely, podél kolejí. Byla to nějaká stará vojenská cesta, která se používala před vybudováním stávající silnice do Sianky. S bratrem jsme se hodně zdrželi čekáním na vlak a jeho focením.

Hodně jsme to neodhadli s vodou. Bylo brutální vedro, dvě petky vypité a v batůžku zůstala pouze plechovka teplého piva. Nakreslenou studánku před vyhlídkou jsme nenašli. Na vyhlídce bylo docela plno. V jednom altánku seděla naše skupinka, ve druhém velmi noblesní dobře oblečená skupina se dvěma luxusními vozy, a ve třetím se pekl šašlik. Vůbec si nás nevšímali do chvíle, kdy Vendy měla telefonický hovor v angličtině. Poté k nám přistoupila noblesní dáma a anglicky se dala do řeči. Pocházela z cca 50 km vzdálené vesnice a nyní žije v Anglii a její manžel v Americe. Sem jezdí vždy na léto. Postupně nám dala ochutnat několik minerálek (velká změna oproti vagónu, paní měla čistou sklenici vody a nové nepoužité plastové kelímky). Když viděla, jak v nás voda jenom zasyčela, donesla nám 4 litry vody normální a pozvala nás na šašlik. Naše zdráhání přebyla nabídkou pohárku vína. Šašlik byl vynikající, lepší, než v LiAnu. Při odchodu jsme pak ještě dostali pečenou bramboru s cibulkou a slaninou. Byla to velmi pěkná vyhlídka.

Pak už jsme sestupovali zpět do Užoku po silnici. Uprostřed Užoku, kde většina domů byla taková původní s pasoucí se krávou, stály Užanské kúpele - http://uzhanski-kupeli.com.ua/. Snobské rekreační středisko jsme využili a koupili si vstupenku na bazén. Na ukrajinské poměry měli drahý jak bazén (60 hřiven) tak pivo (28 hřiven).

Kousek pak stál nějaký hodně vzácný dřevěný kostelík. Kostelíků bylo v té oblasti víc. Většinou byly na hřbitově, který byl zamčený, a nedalo se k nim dostat.

Pěkně okoupaní a dobře naladění jsme v pohodě došli ty necelé 3 km do hotelu a těšili se na další šašlik, tentokrát telecí. Byl výborný.

Poslední den jsme se rozdělili. Vendy si půjčila kolo a zbylých 5 statečných vyrazilo na poloniny. Nejprve přes kopec a pak po silnici (ve skutečnosti zpevněné polní cestě) do vesnice Husnyi a pak za kostelem a hřbitovem doleva po modré (která není zakreslená na mapy.cz) nahoru na hřeben. Převýšení necelých 500 metrů bylo náročné. Stezka vedla listnatým lesem mezi mohutnými stromy, občas borůvčím a hlavně pořád nahoru. Ale stálo to víc než za to. Z vrcholku Drohobytskyi Kamin byl neskutečný výhled na všechny strany. Seděli jsme tam na skále a koukali snad hodinu (pak jsme byli všichni řádně spálení).

Na vrcholku Kinchyk nám utekl Viktor. Viktor měl papírovou mapu. Podle předpokladů ale minul odbočku na neznačenou cestu – zkratku do Užoku kolem hory Stozhek. Je fakt, že bez navigace bychom ji minuli všichni. De facto úplně stejně, jako odbočku ze hřebene na modrou do Husnyi. Značení bylo opravdu mizerné a asi co neoznačil Klub českých turistů, to označené není.

Pak jsem se odpojil i já a šel napřed (ano, s navigací). Cesta vyklesala až na okraj Užoku. Hodně zajímavý byl most přes řeku Už. Podle mapy.cz tam měla být cesta, ale byl tam jenom brod. Pár desítek metrů opodál byly místo mostu dvě klády. Uprostřed se docela houpaly.

Mezi Užokem a Volosiankou jsem měl štěstí, na viaduktu právě projížděl vlak do Sianky.

Před hotelem se zase usmívala Johanka. Dal jsem pivo a vyrazili jsme spolu na kopec s vysílačem. Vzhledem k tomu, že jsem byl pokrytý potem, lýtka měl zkrvavená od ostružiní a po celodenním výšlapu jsem při stoupání do kopce řádně funěl, se bohužel nedalo hovořit o romantické vycházce. Johanka brala společnost tohoto individua ve věku jejího otce statečně a na kopci projevila vysokou vynalézavost. Z kusu betonu a pražce jsme vyrobili konstrukci, po které šlo vylézt na žebřík vysílače začínající 3 metry nad zemí. Johanka vylezla do půlky stožáru, já asi o pět šprušlí výš. Že by tam byl nějaký extra rozhled, o kterém mluvil vedoucí, to tedy nebyl. Asi to chtělo vylézt úplně nahoru.

K večeři už tentokrát nebyl šašlik, ale každý si dal něco. Já měl loci (něco jako řízek). Opět vynikající volba. Poslední večer jsem kompletně přešel na vodku. Pil jsem ji s kvasem (dle wikipedie nápoj vyráběný kvašením obilnin s mírným obsahem alkoholu (do 0,5 %) a půllitrový vystačil ke třem štamprlím.

Co ale bylo horší, tak Viktor byl ztracený. Dorazil někdy po půl jedenácté v noci. Odbočku na zkratku do Užoku minul, což věděl. Tak pokračoval po cestě dál, ale došel úplně někam jinam, než předpokládal, co vesnice Karpatske. Obcházet kolem užockého průsmyku se mu to nechtělo, tak zvolil směr „na západ“. Přes hory ale neprošel. Nakonec se přeci jenom vymotal  užockém průsmyku, nedaleko Sianky. A štěstí, že měl s sebou pas, protože ho tam kontrolovali celníci.

 

No a tím skončilo naše putování. V sobotu jsme už jenom jeli domů. Vlakem z Volosianky v 9:02 do Užhorodu. Tam jsme si dali na pár hodin rozchod (oběd, nákup přesného počtu alkoholu – může se převážet 1 litr tvrdého na osobu, 4 vína a 2 krabičky cigaret). A opět jako vždy jsme popletli odjezd autobusu. Na jízdence jsme měli 15:50, ale autobusy jely ve 14:50 a v 16:50. Tak nějak chybně jsme vydedukovali, že máme jet tím prvním, ale b) bylo správně. Řidič nás ale vzal. Na hranicích nás kontrola zdržela něco přes hodinu. Oproti dřívější zkušenosti už nebyla tak přísná (před 4 lety jsme museli z batohů vybalit všechno ven a někteří i rozmotat spacáky, tentokrát stačilo vybalit jednu třetinu batohu).

Čekání v Michalovcích na vlak do Košic bylo v nádraží restauraci nudné a ještě nudnější pak bylo čekání v Košicích na vlak 23:06. Dočkali jsme se. Oproti cestě sem jsme se chovali velmi slušně a snad jsme se pokoušeli i spát.

 

Byl to velmi zdařilý výlet. Příjemně mě překvapilo východní Slovensko. Představoval jsem si to jako úplně zapomenutý kraj. Je pravda, že mladých lidí v těch vesnicích moc nebylo. Ale každý druhý domek byl pěkně opravený a celkově to tam vypadalo docela pěkně.

V NP Poloniny nás nesežral medvěd, kterým různé články na internetu a všudypřítomné informační tabule strašily. Výhledů tam ale bylo docela málo.

No a Ukrajina byla 10 z 10. Naštěstí pořád stejná, jako jsem si pamatoval z dřívějška. Lidem se tam asi v té oblasti moc dobře nežije (ono pást krávy asi není žádné terno), ale turisticky je to hodně zajímavé. Takový živý skanzen. Není to pro všechny (stav vlaků, stáří autobusů, rozbité cesty, záchod na stanici, v novém pěkném hotelu chybí kohoutek ve sprchovém koutě a upadávající záchodové prkénko), ale má to pořád svoje kouzlo. Čím víc tam bude jezdit lidí, tím víc se bude vytrácet. Tak příští rok snad pojedeme zase, abychom tu původní Ukrajinu stihli zase zažít.

 

Praktické informace

Jízdní řád Sianky – Užhorod platný v roce 2017 (railway.lviv.ua)

Sianki - Užhorod

 

6537/6538

6541/6542

 

6549/6550

6565/6566

Sianki

3:40

4:30

 

14:10

16:40

Užok

4:15

5:03

 

14:42

17:13

Volosianka

4:22

5:11

9:02

14:49

17:20

Velkyj Bereznyj

5:26

6:16

10:03

15:55

18:23

Užhorod příj.

6:36

7:30

11:20

17:05

19:36

 

Užhorod - Sianki

 

6517/6518

6519/6520

6525/6526

6527/6528

Užhorod

8:50

10:35

17:51

19:46

Velkyj Bereznyj

10:04

11:50

19:05

21:41

Volosianka

11:05

12:52

20:16

22:45

Užok

11:12

12:58

20:23

22:55

Sianki příj.

11:44

13:31

20:57

23:29

 

http://railway.lviv.ua/scripts/rozklad-2017/station.php?station=288

Jízdenky na vlaky na Slovensku jsme koupili na internetu ze stránek slovenských železnic (http://www.slovakrail.sk/), jízdenky z Užhorodu na Slovensko proklikem z jizdnirady.cz.

Hotel LiAn jsme bookovali na https://www.booking.com/hotel/ua/lian.cs.html).

Ubytování ve Velkém Berezném rezervovali telefonicky. Restoran Karpaty / Ресторан Карпати  - ul. Ševčenka 20, Velykyi Bereznyi. Tel. +380 95 71 37 300. http://wikimapia.org/13660079/uk/%D0%A0%D0%B5%D1%81%D1%82%D0%BE%D1%80%D0%B0%D0%BD-%C2%AB%D0%9A%D0%B0%D1%80%D0%BF%D0%B0%D1%82%D0%B8%C2%BB)

 

Ubytování v Nové Sedlici (penziony Křemenec a Karpaty) je třeba bookovat hodně dopředu.

 

Peníze jsme vyměnili hned na hranicích, bylo tam okénko banky. Kurz nebyl špatný (tehdy byl 1 EUR = 30 UAH). Vybrat se dá i bankomatů. Pozor ale, některé bankomaty vyžadují poplatek (kromě standardního poplatku za výběr kartou v zahraničí). Bankomat v Užhorodu chtěl 36 hřiven, známí se setkali i s poplatkem přes 100 hřiven. Přímo kartou se dalo zaplatit málokde.

 

Zajímavé cestopisy na netu:

http://www.treking.cz/treky/bukovske-vrchy.htm

http://cestovani.idnes.cz/ukrajinsky-semmering-0tx-/kolem-sveta.aspx?c=A120911_143307_kolem-sveta_tom

(fotky vlaků ale museli hodně moc upravovat, protože vůbec neodpovídají tomu, čím jsme my ve skutečnosti jeli)

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.