Rumunsko: Apuseni - Cetatile Ponorului a soutěska Galbena, Brašov, La focul viu a bahenní sopky, Drákulům hrad Poienari
Severní pláže Bulharska, Kavarna
30. 6. 2026 – 12. 7. 2026
Nostalgický roundtrip už jenom ve třech na známá i dosud nepoznaná místa v Rumunsku a severním Bulharsku. A celé to dopadlo jinak, než bylo plánováno.
Apuseni - Cetățile Ponorului a soutěska Galbena
V úterý jsme vyjeli něco po deváté hodině směr Debrecen. Kvůli tradiční nechuti kupovat slovenskou dálniční známku a se znalostí poměrů obtížně průjezdné dálnice kolem Budapešti jsme to nasměrovali netradičně přes Žilinu, Banskou Bystricu a Miskolc. Náladu nám nezkazila asi hodinová zácpa mezi Čadcou a Žilinou a poměrně zdlouhavou cestu přes střední Slovensko jsme si zpříjemnili langošem, gyrosem a zmrzlinou u stánku v Banské Bystrici. Do Debrecenu jsme dorazili až někdy po 18. hodině.
Město působilo ospalým dojmem. Prošli jsme si centrum a víceméně tam nebylo nic moc zajímavého k vidění (se Segedem nebo třeba s Pécs se to nedá srovnat).
Ráno jsme bez zbytečného zdržování vyrazili do Munții Apuseni. V Apusenách jsem byl už několikrát, jak s rodinou, tak na čundru. Ale krásné vápencové a krasové pohoří v západním Rumunsku se dá vidět znovu a znovu.
Čekalo nás pouhých 200 kilometrů. V Beiuș jsme vybrali lei z bankomatu a o kus dál nakoupili výborné pečivo z pekárny u cesty. A v Arieșeni pak zabočili na úzkou asfaltovou cestu k chatě Cabana Popasul Vânătorului. Víceméně je to jedna ze dvou možností ubytování v srdci Apusen. Druhou volbou je Cabana Cetățile Ponorului, která je úplně v centru, ale je hrozivě drahá.
Chata byla na kouzelném místě. Vedle byl rodinný domek a pod chatou malá pila. Teda vyjet tam po té šotolině nebylo úplně snadné, ale zadařilo se. Paní majitelka neuměla ani slovo anglicky, ale posunky a moje slovní zásoba v rumunštině zcela dostačovaly. Ubytování sice prosté, ale s nádhernými výhledy. Bydlelo se na patře a v přízemí jsme měli k dispozici velkou společenskou místnost s kuchyňským koutem. A hlavně, bylo to jenom zhruba 5 kilometrů od „ponorných hradů“. Vyložili jsme auto a hned jsme tam vyrazili, i když se sluníčko občas schovávalo za mraky a předpověď varovala před bouřkou.
V Cetățile Ponorului jsem byl už asi čtyřikrát. Ale teprve při poslední návštěvě s kamarády jsme objevili samotný vstup do jeskyně – několik stovek metrů dlouhé. Se zapnutými čelovkami jsme po zadku vlezli do skalního otvoru a byli jsme uvnitř. Víceméně se nám podařilo celou cestu zdola „suchou nohou“, i když na několika místech už se chtěla manželka vracet. Asi nejtěžší pak bylo vydrápat se na konci nahoru do strmého kopce po kutálejícím se kamení. Tam nás dohnali dva pánové od Šumperka, kteří měli pánskou jízdu a spali v kempu Glavoi. Letos už tam prý měli i točené pivo (což v roce 2022, kdy jsme tam byli na čundru, nebylo).
Zpátky na světlo jsme vylezli v intrare secundară do deště. Blesky nás zahnaly zpátky do ústí jeskyně, kde jsme počkali, než odezní největší liják. Přes Intrare Dolina 3 jsme vylezli zpět nahoru a pak už se stejnou cestou vrátili do ubytování. Na Poiana Glavoaia se Mariánka nechala po dlouhé době vyfotit. Cestou jsme našli nějaké houby. Vylepšili jsme jimi houbovou polévku Vitana. „Ciorbă de hribi“ chutnala k večeři báječně.
Ve čtvrtek se všechny předpovědi počasí shodovaly v tom, že odpoledne bude pršet, a to pořádně. Akorát se rozcházely, v kolik začne. Tak jsme raději k soutěsce Galbena vyrazili co nejdřív.
Od sedla Șaua Ponița se nějak vytratilo značení a tak nám hodně pomohla navigace v mapy.com. U potoka Luncșoara jsme ještě mírně zapadli do bahna, ale pak už zbývající 4 kilometry ke vstupu do soutěsky ubíhaly. Měl jsem z Galbeny respekt. Pamatoval jsem si, že před 4 lety zdolat lana a stupačky nebylo úplně jednoduché. Ale ta nádhera všude kolem stála za to. Řeka, divoká příroda, skalní okna, vodopády. Jaká škoda, že jsme byli na druhé straně. Měli jsme si soutěsku projít ještě i nazpět. Ale pokračovali jsme dál směrem k Cetățile Ponorului. Zašli se podívat na vyhlídku a pak už opět stejnou cestou jako včera se vraceli do ubytování. Asi půl hodiny před cílem začalo pršet. Nejdřív trochu, pak pořádně. Docela mokří jsme došli do ubytování. A po pár dalších minutách se spustila úplný armagedon, jakoby někdo vylíval kýble vody.
Zbytek dne už jsme si jen tak odpočívali a kochali se rozhledy kolem.
Věčné plamínky La focul viu
Před šesti lety jsme se poprvé pokusili Věčné plamínky „dobýt“. Zahrabal jsem tehdy úplně nové auto až po práh do kamení a při pokusech se odtamtud dostat si podřel nárazník. Letos už jsme věděli, že tamtudy cesta nevede. Vzdálenost vzdušnou čárou asi 8 kilometrů bylo potřeba objet asi 100 kilometrů kolem pohoří dokola.
Z Apuseni k plamínkům to byl kus cesty, tak jsme ho rozpůlili v Brašově. Až do Campeni to byla jedna zatáčka za druhou. Ale od Alba Iulia do Sibiu jsme si to frčeli po dálnici. Pod Fagarašem to ale pořád postavené nemají.
Měli jsme ubytování úplně v centru města s parkováním a vypadalo to tam jako na zámku (ubytování Kronhaus). V Brašově už jsme taky několikrát byli, takže jsme se jenom prošli po náměstí a těšili se na dobrou večeři. Dosud jsme při návštěvě Brašova chodili do restaurace Sergiana, tak jsme chtěli vyzkoušet něco nového. Byť měla restaurace Roata Norocului nedaleko autobusáku Livada Poștei skvělé hodnocení, tak neměli čepované pivo a skopovým, které jsem si dal, by se dalo vraždit, jak bylo tuhé. Takže úplně doporučit ji nemůžu. Večer jsme pak strávili s vínem na „zámku“, hráli dámu a karty.
V sobotu jsme se zase snažili vyjet brzo, abychom na věčné plamínky dorazili včas. Ale snídaně na terase s výhledem na Brašov se protáhla.
Co jsou to věčné plamínky? Je to přírodní úkaz samovolně hořícího zemního plynu, který vyvěrá z podzemí. V Evropě je to úkaz ojedinělý. Další oblast je někde v Turecku a pak v Asii.
Cestu jsem promýšlel poměrně dlouho. Po předchozích zkušenostech jsme nakonec nešli do žádného rizika uvíznutí v šotolině, ale raději jsme plánovali objeli celé pohoří kolem Buzau, Vintilă Vodă a Lopătari, kde asfaltová cesta končí.
Kolem oběda se u cesty zjevil stánek s miči a točeným pivem. Konstatoval jsem, že chuťový zážitek byl daleko lepší, než včera v nóbl restauraci v Brašově: Trei mititei și-o halbă de bere – miči, grilované masové válečky s hořčicí a točeným pivem. Neplánovaně jsme pak ještě zajeli k bahenním sopkám v Berce (Vulcanii Noroioși de la Pâclele Mici), kde už jsme taky před 6 lety byli. Byla to zajížďka jenom nějakých 15 kilometrů od městečka Berca, kterým jsme projížděli.
A pak už konečně k plamínkům. Polňačka z Lopătari do Terca byla občas na rozbití auta – do kopců bylo potřeba se rozjet, což tlumičům radost nedělalo. Ale zvládli jsme to. Zaparkovali jsme u mostu u potoku Slănic na konci vesnice a pak už se s batohem vydali nahoru k plamínkům.
Na cestě byl nával. Kromě nás ještě rodina Rumunů. Výstup byl asi na půl hodiny a hodně do kopce. Cestou jsme přemýšleli, kde postavíme stany. Moc možností nebylo, jen samý kopec a ohrazené pastviny. Vyškrábali jsme se až nahoru k plamínkům. Na stráni byla plocha asi 5 x 5 metrů bez trávy. Nebylo tam nic vidět, ale bylo slyšet nějaké hučení. Když se hodně hledalo, tak se občas objevil jeden až dva maličké plamínky. Rumuni byli rozladění a s hučením se vraceli k autu. My si postavili stany hned vedle na rovném plácku (byl akorát na dva stany) a na lavičce vedle čekali, než se setmí. Jak ubývalo světla, plamínky byly stále zřetelnější. S radostí jsem si na jednom z nich opekl párek. Když padla úplná tma, objevily se v celé své kráse. Ještě, že jsme tam před šesti lety nedojeli. Byli bychom naštvaní jako ti Rumuni. Když jsme se vynadívali, zalezli jsme do stanů a šli spát. Mě o půlnoci probudilo silné funění hned kousek od stanu. Že by medvěd? Bál jsem se intenzivně. Když se to funění trochu vzdálilo, s čelovkou jsem vylezl ze stanu a kuželem světla jsem pročesával okolí. Zvíře bylo v koruně stromu, seskočilo a uteklo. Asi to byl plch velký. Nahnal mi pořádnou hrůzu.
Na další lokalitu, kde věčné plamínky hoří u městečka Andreiașu de Jos, se třeba zajedeme podívat někdy příště (i na další skvosty z článku https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-zeme-evropa/103374/utajene-skvosty-rumunske-divociny-aneb-posledni-mista-v-evrope-kde-jeste-vladne-priroda-nad-clovekem.html)
Po profuněné noci se udělalo krásné ráno. Na snídani byl opět opékaný párek a nádherné rozhledy. A pak už jsme sbalili stany a sesunuli se zpět k autu.
Ve vesničce Luncile jsme se v obchodě zastavili na nanuka. Zaujala nás tam značka „přechod pro chodce“ – na štěrkové cestě. V Lopatari jsme pak zastavovali podruhé. Byl tam trh, na který se scházela spousta lidí. Nakoupili jsme sýr a zeleninu a vyrazili na jih, do Bulharska k moři.
Severní pláže Bulharska – Kavarna
Dálnice A2 z Bukurešti do Constanty měla kompletně nový povrch. Stejně tak na silnici DN39 u Constanta do Mangalia bylo plno nových kruháčů. Po přechodu hranic do Bulharska jsme se ale vrátili zpět časem. V Rumunsku se opravuje a buduje, v Bulharsku (minimálně na severu, kde jsme byli) všechno chátrá. Nedostavěné domy jsou kolem cesty pořád a ty hotové by potřebovaly údržbu. V městečku Shabla ale náš oblíbený obchod byl stále na svém místě (a vypadal stejně jako před 10 lety). Ale průjezd městem Kavarna byl pro silnější povahy. Oprýskané paneláky, vybydlé domy a na ulici zajímavá podívaná.
Naše ubytování s krásným názvem July Morning Sea View Apartments Kavarna bylo 2 kilometry za městem, kolem kromě pár odpadků a rozestavěného komplexu vůbec nic. Byl to smutný pohled. Letitá klimatizace trochu fungovala, terasa byla pěkná a když se v ledničce chladí víno, tak vlastně co nám chybělo.
Na druhý den jsme vyjeli na naše oblíbené místo k restauraci Lavazza (Shabla beach). Blbnul jsem tam s Mariánkou v moři tak, že jsem si po jedenácti letech vyhodil rameno. Au. Podařilo se mi ho nahodit si zpátky a ani to pak moc nebolelo. Tak jsme k doktorovi nejeli.
Fish Restaurant „Lavazza“ vedle hotelu Navi měla stále stejné menu. Ceny však řádně poskočily a Stella Artois za 3,5 EUR mi přišla na Bulharsko nějaká drahá. Ale jídlo bylo pořád stejně dobré.
Další den jsme zajeli na plážičku Bolata. Tam se taky vůbec nic nezměnilo. Jenom v autíčku se zmrzlinou stál kopeček místo 2 leva tak 2 EUR.
Odpoledne jsme se pak ještě stavili v nedaleké pevnosti Kaliakra. A vzpomínali, kde jsme všude před lety s dětmi byli a co jsme tam dělali. Taková nostalgie. V Kavarně jsme se stavili do supermarketu a pak se zajeli ze zvědavosti podívat na resort u moře na Babeshkiya Plazh. Tam na nás zase uhodil pocit zmaru. Restaurace zavřené, ty otevřené byly prázdné, jenom pár lidí leželo na lehátkách u moře. A koupat se tam víceméně nedalo, protože u pobřeží bylo tak minimálně 10 metrů mořských řas a divně to tam smrdělo.
Třetí den u moře jsme zase strávili na pláži u Shabla u restaurace Lavazza. Vykloubené rameno se začínalo ozývat.
Drákulovo Poienari a nezdolaná Transfăgărășan
Ve čtvrtek ráno začalo pršet. Ideální čas na odjezd zpět do Rumunska. Celkově jsme zatím měli neuvěřitelné štěstí na počasí. I když jsme v pohoří Apuseni trochu zmokli, tak další dny tam pršelo pořád. Stejně tak i po našem odjezdu od věčných plamínků v pohoří Vranca.
Cílem celodenního přesunu byla vesnice Căpățânenii Ungureni u Curtea de Argeș a „Drákulův hrad“ Cetatea Poenari. Po rychlém ubytování jsme se autem přiblížili k hradu a pak vystoupali 1480 schodů nahoru (vstupné 20 lei). Vyfunět nahoru to nebyl až takový problém, jak to dole vypadalo. Odměnou byl krásný rozhled na údolí a hrad, který vzdáleně připomínal opravený Helfštýn (www.cetateapoienari.ro).
Při pohledu na mohutný Fagaraš jsem se už těšil na zítřejší přejezd po Transfăgărășan. Sice už jsme tam jeli dvakrát, ale i tato vyhlídková cesta plná zatáček, kdy se vyjede do nadmořské výšky 2042 metrů u jezera Balea, se dá projíždět pořád dokola.
Večeře v Pensiunea Bella Vista byla nic moc. A pak mi začalo být divně od žaludku a návštěva toalety byla pravidelným zážitkem. V noci jsem si pak šel do auta pro černé uhlí a Enterol.. Ráno jsem si dal Ibalgin a bych připraven na cestu. Nastaroval jsem, pomohl jsem si levou rukou zařadit zpátečku (té pravé vykloubené ruce to samotné moc nešlo) a vyjeli jsme. Po asi 300 metrech jsme dojeli. Pedál spojky zůstal na podlaze a nevrátil se zpátky.
Odtahovka přijela asi za 2 hodiny. Odtáhli nás do hrůzostrašného servisu v Pitești. Byl pátek odpoledne, ideální doba řešit s někým někde opravu auta. Objednali jsme ubytování v pěkném hotelu (na účet pojišťovny). Rodina objevovala hotelový bazén, já se hádal se servisem (kde chtěli za opravu v přepočtu nějakých 38 tisíc Kč) a s asistenční službou. Aspoň že střevní potíže po koňské dávce medikamentů ustaly. Dosáhl jsem toho, že mě asi v půl sedmé večer odtáhli do autorizovaného servisu Škoda na okraji města, který měl mít podle informací na internetu otevřeno i v sobotu. Ne vždy jsou informace na internetu pravdivé. Nu, domluvili jsme odtah do Česka. Dvě noci v Pitešti nakonec nebyly tak špatné. V sobotu jsme si prošli město, zašli na dobrou večeři a večer se podívali na hrající fontánu. V neděli jsme naplno využili příjemného hotelového pokoje a check-out ve 12 hodin a pak se přesunuli k našemu nepojízdnému autu. Naštěstí tam pořád bylo, neroztřískané. Odtahovka přijela v 15 hodin. Přeložili jsme zavazadla do půjčené Škody Scala a víceméně s jednou přestávkou v pondělí kolem 3 hodiny ráno dojeli v pořádku domů. (A v 7 hodin už jsem byl v nemocnici na rentgenu s týden vykloubeným ramenem).
Přišli jsme o přejezd Transfăgărășan a hrad v Hunedoara. Ale zase jsme zažili přepravu na odtahovém voze (kdy já jsem seděl v autě, kde to se mnou fest houpalo, což bylo na vykloubené rameno velmi příjemné). V půjčeném autě jsem si užil automatickou převodovku a adaptivní tempomat. A objevili jsme Pitesti, což je docela pěkné město.
Ale i přes tyto „drobné“ komplikace to byla parádní dovolená. Krásně vyvážená aktivní adrenalinová část s tou odpočinkovou. A Rumunsko je země, kam se určitě znovu vrátíme. Je tam hodně krásných míst, která lze navštívit znovu. A ještě víc těch, které čekají, než je objevíme.
Na druhou stranu už asi nepojedeme do Bulharska k moři. Je tam stejně draho jako ve Španělsku a infrastruktura a služby tomu vůbec neodpovídají.
Rumunsko: Apuseni - Cetatile Ponorului a soutěska Galbena, Brašov, La focul viu a bahenní sopky, Drákulům hrad Poienari
Severní pláže Bulharska, Kavarna
30. 6. 2026 – 12. 7. 2026
Nostalgický roundtrip už jenom ve třech na známá i dosud nepoznaná místa v Rumunsku a severním Bulharsku. A celé to dopadlo jinak, než bylo plánováno.
Plán cesty: https://mapy.com/s/jezesujaje
Fotky: https://photos.app.goo.gl/jLu1dijeiW8Trb72A
Apuseni - Cetățile Ponorului a soutěska Galbena
V úterý jsme vyjeli něco po deváté hodině směr Debrecen. Kvůli tradiční nechuti kupovat slovenskou dálniční známku a se znalostí poměrů obtížně průjezdné dálnice kolem Budapešti jsme to nasměrovali netradičně přes Žilinu, Banskou Bystricu a Miskolc. Náladu nám nezkazila asi hodinová zácpa mezi Čadcou a Žilinou a poměrně zdlouhavou cestu přes střední Slovensko jsme si zpříjemnili langošem, gyrosem a zmrzlinou u stánku v Banské Bystrici. Do Debrecenu jsme dorazili až někdy po 18. hodině.
Město působilo ospalým dojmem. Prošli jsme si centrum a víceméně tam nebylo nic moc zajímavého k vidění (se Segedem nebo třeba s Pécs se to nedá srovnat).
Ráno jsme bez zbytečného zdržování vyrazili do Munții Apuseni. V Apusenách jsem byl už několikrát, jak s rodinou, tak na čundru. Ale krásné vápencové a krasové pohoří v západním Rumunsku se dá vidět znovu a znovu.
Čekalo nás pouhých 200 kilometrů. V Beiuș jsme vybrali lei z bankomatu a o kus dál nakoupili výborné pečivo z pekárny u cesty. A v Arieșeni pak zabočili na úzkou asfaltovou cestu k chatě Cabana Popasul Vânătorului. Víceméně je to jedna ze dvou možností ubytování v srdci Apusen. Druhou volbou je Cabana Cetățile Ponorului, která je úplně v centru, ale je hrozivě drahá.
Chata byla na kouzelném místě. Vedle byl rodinný domek a pod chatou malá pila. Teda vyjet tam po té šotolině nebylo úplně snadné, ale zadařilo se. Paní majitelka neuměla ani slovo anglicky, ale posunky a moje slovní zásoba v rumunštině zcela dostačovaly. Ubytování sice prosté, ale s nádhernými výhledy. Bydlelo se na patře a v přízemí jsme měli k dispozici velkou společenskou místnost s kuchyňským koutem. A hlavně, bylo to jenom zhruba 5 kilometrů od „ponorných hradů“. Vyložili jsme auto a hned jsme tam vyrazili, i když se sluníčko občas schovávalo za mraky a předpověď varovala před bouřkou.
V Cetățile Ponorului jsem byl už asi čtyřikrát. Ale teprve při poslední návštěvě s kamarády jsme objevili samotný vstup do jeskyně – několik stovek metrů dlouhé. Se zapnutými čelovkami jsme po zadku vlezli do skalního otvoru a byli jsme uvnitř. Víceméně se nám podařilo celou cestu zdola „suchou nohou“, i když na několika místech už se chtěla manželka vracet. Asi nejtěžší pak bylo vydrápat se na konci nahoru do strmého kopce po kutálejícím se kamení. Tam nás dohnali dva pánové od Šumperka, kteří měli pánskou jízdu a spali v kempu Glavoi. Letos už tam prý měli i točené pivo (což v roce 2022, kdy jsme tam byli na čundru, nebylo).
Zpátky na světlo jsme vylezli v intrare secundară do deště. Blesky nás zahnaly zpátky do ústí jeskyně, kde jsme počkali, než odezní největší liják. Přes Intrare Dolina 3 jsme vylezli zpět nahoru a pak už se stejnou cestou vrátili do ubytování. Na Poiana Glavoaia se Mariánka nechala po dlouhé době vyfotit. Cestou jsme našli nějaké houby. Vylepšili jsme jimi houbovou polévku Vitana. „Ciorbă de hribi“ chutnala k večeři báječně.
Ve čtvrtek se všechny předpovědi počasí shodovaly v tom, že odpoledne bude pršet, a to pořádně. Akorát se rozcházely, v kolik začne. Tak jsme raději k soutěsce Galbena vyrazili co nejdřív.
Od sedla Șaua Ponița se nějak vytratilo značení a tak nám hodně pomohla navigace v mapy.com. U potoka Luncșoara jsme ještě mírně zapadli do bahna, ale pak už zbývající 4 kilometry ke vstupu do soutěsky ubíhaly. Měl jsem z Galbeny respekt. Pamatoval jsem si, že před 4 lety zdolat lana a stupačky nebylo úplně jednoduché. Ale ta nádhera všude kolem stála za to. Řeka, divoká příroda, skalní okna, vodopády. Jaká škoda, že jsme byli na druhé straně. Měli jsme si soutěsku projít ještě i nazpět. Ale pokračovali jsme dál směrem k Cetățile Ponorului. Zašli se podívat na vyhlídku a pak už opět stejnou cestou jako včera se vraceli do ubytování. Asi půl hodiny před cílem začalo pršet. Nejdřív trochu, pak pořádně. Docela mokří jsme došli do ubytování. A po pár dalších minutách se spustila úplný armagedon, jakoby někdo vylíval kýble vody.
Zbytek dne už jsme si jen tak odpočívali a kochali se rozhledy kolem.
Věčné plamínky La focul viu
Před šesti lety jsme se poprvé pokusili Věčné plamínky „dobýt“. Zahrabal jsem tehdy úplně nové auto až po práh do kamení a při pokusech se odtamtud dostat si podřel nárazník. Letos už jsme věděli, že tamtudy cesta nevede. Vzdálenost vzdušnou čárou asi 8 kilometrů bylo potřeba objet asi 100 kilometrů kolem pohoří dokola.
Z Apuseni k plamínkům to byl kus cesty, tak jsme ho rozpůlili v Brašově. Až do Campeni to byla jedna zatáčka za druhou. Ale od Alba Iulia do Sibiu jsme si to frčeli po dálnici. Pod Fagarašem to ale pořád postavené nemají.
Měli jsme ubytování úplně v centru města s parkováním a vypadalo to tam jako na zámku (ubytování Kronhaus). V Brašově už jsme taky několikrát byli, takže jsme se jenom prošli po náměstí a těšili se na dobrou večeři. Dosud jsme při návštěvě Brašova chodili do restaurace Sergiana, tak jsme chtěli vyzkoušet něco nového. Byť měla restaurace Roata Norocului nedaleko autobusáku Livada Poștei skvělé hodnocení, tak neměli čepované pivo a skopovým, které jsem si dal, by se dalo vraždit, jak bylo tuhé. Takže úplně doporučit ji nemůžu. Večer jsme pak strávili s vínem na „zámku“, hráli dámu a karty.
V sobotu jsme se zase snažili vyjet brzo, abychom na věčné plamínky dorazili včas. Ale snídaně na terase s výhledem na Brašov se protáhla.
Co jsou to věčné plamínky? Je to přírodní úkaz samovolně hořícího zemního plynu, který vyvěrá z podzemí. V Evropě je to úkaz ojedinělý. Další oblast je někde v Turecku a pak v Asii.
Cestu jsem promýšlel poměrně dlouho. Po předchozích zkušenostech jsme nakonec nešli do žádného rizika uvíznutí v šotolině, ale raději jsme plánovali objeli celé pohoří kolem Buzau, Vintilă Vodă a Lopătari, kde asfaltová cesta končí.
Kolem oběda se u cesty zjevil stánek s miči a točeným pivem. Konstatoval jsem, že chuťový zážitek byl daleko lepší, než včera v nóbl restauraci v Brašově: Trei mititei și-o halbă de bere – miči, grilované masové válečky s hořčicí a točeným pivem. Neplánovaně jsme pak ještě zajeli k bahenním sopkám v Berce (Vulcanii Noroioși de la Pâclele Mici), kde už jsme taky před 6 lety byli. Byla to zajížďka jenom nějakých 15 kilometrů od městečka Berca, kterým jsme projížděli.
A pak už konečně k plamínkům. Polňačka z Lopătari do Terca byla občas na rozbití auta – do kopců bylo potřeba se rozjet, což tlumičům radost nedělalo. Ale zvládli jsme to. Zaparkovali jsme u mostu u potoku Slănic na konci vesnice a pak už se s batohem vydali nahoru k plamínkům.
Na cestě byl nával. Kromě nás ještě rodina Rumunů. Výstup byl asi na půl hodiny a hodně do kopce. Cestou jsme přemýšleli, kde postavíme stany. Moc možností nebylo, jen samý kopec a ohrazené pastviny. Vyškrábali jsme se až nahoru k plamínkům. Na stráni byla plocha asi 5 x 5 metrů bez trávy. Nebylo tam nic vidět, ale bylo slyšet nějaké hučení. Když se hodně hledalo, tak se občas objevil jeden až dva maličké plamínky. Rumuni byli rozladění a s hučením se vraceli k autu. My si postavili stany hned vedle na rovném plácku (byl akorát na dva stany) a na lavičce vedle čekali, než se setmí. Jak ubývalo světla, plamínky byly stále zřetelnější. S radostí jsem si na jednom z nich opekl párek. Když padla úplná tma, objevily se v celé své kráse. Ještě, že jsme tam před šesti lety nedojeli. Byli bychom naštvaní jako ti Rumuni. Když jsme se vynadívali, zalezli jsme do stanů a šli spát. Mě o půlnoci probudilo silné funění hned kousek od stanu. Že by medvěd? Bál jsem se intenzivně. Když se to funění trochu vzdálilo, s čelovkou jsem vylezl ze stanu a kuželem světla jsem pročesával okolí. Zvíře bylo v koruně stromu, seskočilo a uteklo. Asi to byl plch velký. Nahnal mi pořádnou hrůzu.
Na další lokalitu, kde věčné plamínky hoří u městečka Andreiașu de Jos, se třeba zajedeme podívat někdy příště (i na další skvosty z článku https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-zeme-evropa/103374/utajene-skvosty-rumunske-divociny-aneb-posledni-mista-v-evrope-kde-jeste-vladne-priroda-nad-clovekem.html)
Po profuněné noci se udělalo krásné ráno. Na snídani byl opět opékaný párek a nádherné rozhledy. A pak už jsme sbalili stany a sesunuli se zpět k autu.
Ve vesničce Luncile jsme se v obchodě zastavili na nanuka. Zaujala nás tam značka „přechod pro chodce“ – na štěrkové cestě. V Lopatari jsme pak zastavovali podruhé. Byl tam trh, na který se scházela spousta lidí. Nakoupili jsme sýr a zeleninu a vyrazili na jih, do Bulharska k moři.
Severní pláže Bulharska – Kavarna
Dálnice A2 z Bukurešti do Constanty měla kompletně nový povrch. Stejně tak na silnici DN39 u Constanta do Mangalia bylo plno nových kruháčů. Po přechodu hranic do Bulharska jsme se ale vrátili zpět časem. V Rumunsku se opravuje a buduje, v Bulharsku (minimálně na severu, kde jsme byli) všechno chátrá. Nedostavěné domy jsou kolem cesty pořád a ty hotové by potřebovaly údržbu. V městečku Shabla ale náš oblíbený obchod byl stále na svém místě (a vypadal stejně jako před 10 lety). Ale průjezd městem Kavarna byl pro silnější povahy. Oprýskané paneláky, vybydlé domy a na ulici zajímavá podívaná.
Naše ubytování s krásným názvem July Morning Sea View Apartments Kavarna bylo 2 kilometry za městem, kolem kromě pár odpadků a rozestavěného komplexu vůbec nic. Byl to smutný pohled. Letitá klimatizace trochu fungovala, terasa byla pěkná a když se v ledničce chladí víno, tak vlastně co nám chybělo.
Na druhý den jsme vyjeli na naše oblíbené místo k restauraci Lavazza (Shabla beach). Blbnul jsem tam s Mariánkou v moři tak, že jsem si po jedenácti letech vyhodil rameno. Au. Podařilo se mi ho nahodit si zpátky a ani to pak moc nebolelo. Tak jsme k doktorovi nejeli.
Fish Restaurant „Lavazza“ vedle hotelu Navi měla stále stejné menu. Ceny však řádně poskočily a Stella Artois za 3,5 EUR mi přišla na Bulharsko nějaká drahá. Ale jídlo bylo pořád stejně dobré.
Další den jsme zajeli na plážičku Bolata. Tam se taky vůbec nic nezměnilo. Jenom v autíčku se zmrzlinou stál kopeček místo 2 leva tak 2 EUR.
Odpoledne jsme se pak ještě stavili v nedaleké pevnosti Kaliakra. A vzpomínali, kde jsme všude před lety s dětmi byli a co jsme tam dělali. Taková nostalgie. V Kavarně jsme se stavili do supermarketu a pak se zajeli ze zvědavosti podívat na resort u moře na Babeshkiya Plazh. Tam na nás zase uhodil pocit zmaru. Restaurace zavřené, ty otevřené byly prázdné, jenom pár lidí leželo na lehátkách u moře. A koupat se tam víceméně nedalo, protože u pobřeží bylo tak minimálně 10 metrů mořských řas a divně to tam smrdělo.
Třetí den u moře jsme zase strávili na pláži u Shabla u restaurace Lavazza. Vykloubené rameno se začínalo ozývat.
Drákulovo Poienari a nezdolaná Transfăgărășan
Ve čtvrtek ráno začalo pršet. Ideální čas na odjezd zpět do Rumunska. Celkově jsme zatím měli neuvěřitelné štěstí na počasí. I když jsme v pohoří Apuseni trochu zmokli, tak další dny tam pršelo pořád. Stejně tak i po našem odjezdu od věčných plamínků v pohoří Vranca.
Cílem celodenního přesunu byla vesnice Căpățânenii Ungureni u Curtea de Argeș a „Drákulův hrad“ Cetatea Poenari. Po rychlém ubytování jsme se autem přiblížili k hradu a pak vystoupali 1480 schodů nahoru (vstupné 20 lei). Vyfunět nahoru to nebyl až takový problém, jak to dole vypadalo. Odměnou byl krásný rozhled na údolí a hrad, který vzdáleně připomínal opravený Helfštýn (www.cetateapoienari.ro).
Při pohledu na mohutný Fagaraš jsem se už těšil na zítřejší přejezd po Transfăgărășan. Sice už jsme tam jeli dvakrát, ale i tato vyhlídková cesta plná zatáček, kdy se vyjede do nadmořské výšky 2042 metrů u jezera Balea, se dá projíždět pořád dokola.
Večeře v Pensiunea Bella Vista byla nic moc. A pak mi začalo být divně od žaludku a návštěva toalety byla pravidelným zážitkem. V noci jsem si pak šel do auta pro černé uhlí a Enterol.. Ráno jsem si dal Ibalgin a bych připraven na cestu. Nastaroval jsem, pomohl jsem si levou rukou zařadit zpátečku (té pravé vykloubené ruce to samotné moc nešlo) a vyjeli jsme. Po asi 300 metrech jsme dojeli. Pedál spojky zůstal na podlaze a nevrátil se zpátky.
Odtahovka přijela asi za 2 hodiny. Odtáhli nás do hrůzostrašného servisu v Pitești. Byl pátek odpoledne, ideální doba řešit s někým někde opravu auta. Objednali jsme ubytování v pěkném hotelu (na účet pojišťovny). Rodina objevovala hotelový bazén, já se hádal se servisem (kde chtěli za opravu v přepočtu nějakých 38 tisíc Kč) a s asistenční službou. Aspoň že střevní potíže po koňské dávce medikamentů ustaly. Dosáhl jsem toho, že mě asi v půl sedmé večer odtáhli do autorizovaného servisu Škoda na okraji města, který měl mít podle informací na internetu otevřeno i v sobotu. Ne vždy jsou informace na internetu pravdivé. Nu, domluvili jsme odtah do Česka. Dvě noci v Pitešti nakonec nebyly tak špatné. V sobotu jsme si prošli město, zašli na dobrou večeři a večer se podívali na hrající fontánu. V neděli jsme naplno využili příjemného hotelového pokoje a check-out ve 12 hodin a pak se přesunuli k našemu nepojízdnému autu. Naštěstí tam pořád bylo, neroztřískané. Odtahovka přijela v 15 hodin. Přeložili jsme zavazadla do půjčené Škody Scala a víceméně s jednou přestávkou v pondělí kolem 3 hodiny ráno dojeli v pořádku domů. (A v 7 hodin už jsem byl v nemocnici na rentgenu s týden vykloubeným ramenem).
Přišli jsme o přejezd Transfăgărășan a hrad v Hunedoara. Ale zase jsme zažili přepravu na odtahovém voze (kdy já jsem seděl v autě, kde to se mnou fest houpalo, což bylo na vykloubené rameno velmi příjemné). V půjčeném autě jsem si užil automatickou převodovku a adaptivní tempomat. A objevili jsme Pitesti, což je docela pěkné město.
Ale i přes tyto „drobné“ komplikace to byla parádní dovolená. Krásně vyvážená aktivní adrenalinová část s tou odpočinkovou. A Rumunsko je země, kam se určitě znovu vrátíme. Je tam hodně krásných míst, která lze navštívit znovu. A ještě víc těch, které čekají, než je objevíme.
Na druhou stranu už asi nepojedeme do Bulharska k moři. Je tam stejně draho jako ve Španělsku a infrastruktura a služby tomu vůbec neodpovídají.