Srí Lanka 13. – 31. 12. 2025: Negombo, Dambulla, Kandy, Hatton, Ella, Udawalawe, Mirissa, Hikkaduwa
Letenky na Srí Lanku jsme si koupili už v březnu. S blížícím se odletem bych je však nejraději vrátil. Nejdřív Srí Lanka 15. října zavedla elektronické vízum i pro Čechy (což byla otrava spíše administrativní a finanční), aby to pak po pár dnech zase zrušila. Ale turisté prý někdy měli problém na letišti s odletem bez víza, i když potřeba nebylo. Ale co bylo horší, tak Srí Lanku zasáhly v listopadu ničivé monzunové deště. Měly za následek stovky mrtvých, úplně zničené koleje v těch nejhezčích horských oblastech, sesuvy půdy, kdy zmizely i celé vesnice, neprůjezdné cesty a několikadenní výjimečný stav. Nu říkali jsme si, že to snad za těch více jak 14 dnů všechno vyschne. Úplně tomu tak nebylo. Jak píšu tento úvodní odstavec z terasy ubytování v Kandy, padají kolem šňůry vody.
Ale vraťme se zase na začátek.
Letíme na Srí Lanku
Byl pátek a já dorazil domů z Madridu ze služební cesty. A za další dvě hodiny jsme už odjížděli směr Varšava, kde jsme měli ubytování blízko letiště. Na chodbě hostelu Henrix jsme s Katkou vypili maďarské víno a snědli včera koupenou španělskou šunku a následovali děti ke spánku. Ráno jsme po mírně stresujícím zážitku na parkovišti SkyWay parking zdárně dosáhli letiště. A asi poslední nervozita opadla, když jsme dostali palubní lístky i bez elektronického víza. Po absolvování všech kontrol jsme měli ještě skoro půl hodiny na snídani (není nad to u gatu zabufetit sýrovou pomazánku s česnekem a dva rohlíky).
Mezipřistání v Istanbulu se zdálo dlouhé, skoro 6 hodin. Většinu této doby jsme strávili na konci gatu B, kde bylo pohodové ležení. Dokonce jsme tam nechali i děti svému osudu a s Katkou si skočili do letištního salonku na víno (velmi dobré), pivo Efes (i když je hnusné, v danou chvíli chutnalo) a taky jsem zkusil anýzovou rakii (zajímavé). Jídlo stálo kompletně za nic. Což ale nevadilo, protože jsme pak v letadle dostali výborné hovězí.
Cesta uběhla a my se objevili na letišti Colombo. Místního času v 6 ráno, našeho času ve 2:30. Imigračním jsme prošli bez víza. U pásu to trvalo, ale nakonec dojel i můj batoh. A my mohli vstříc dobrodružství. Vyměnili jsme peníze, Katka s Eliškou si koupily místní SIMky (my s Vojtou jsme měli eSIM a Maruška ostrouhala).
Úvodní pokus, dostat se z letiště autobusem, který měl jezdit cca 1 km od letiště, vzal asi po 400 metrech za své. Nechali jsme se tedy odchytit tuktukářem. Po usilovném smlouvání jsem navrhl částku 3000 rupií „za rodinu“ a dva tuktuky s rodinou Herinkových jely směrem Negombo. Při platbě před ubytováním Sebastian Family Villa se ale vyskytl problém, protože tuktukáři chtěli 3000 za jeden tuktuk, ne celkem. Nakonec jsme se domluvili na 5000 rupií. A první rada od pana domácího byla: „Používejte aplikaci Pick me.“ Takový UBER pro tuktuky na Srí Lance. Cena za jízdu je pak jasně daná.
S Vojtou a Eliškou jsme šli k moři na první kokosový ořech. Když jsme se vrátili, naše pokoje už byly k dispozici. S Katkou nám to dospávání moc nešlo, tak jsme šli k moři na druhý kokosový ořech. Bylo to příjemné, sedět ve stínu, dívat se na moře a srkat vychlazenou kokosovou vodu (k dokonalosti chybělo nalít do kokosu trochu rumu). Pak už se probudili všichni a tentokrát i s Mařenkou vyrazili k moři dotřetice. Mariánka se chtěla vykoupat, ale vlny byly hrozivě velké. Abychom aspoň něco podnikli, zajeli jsme tuktukem na autobusové nádraží obhlídnout, odkud nám to zítra pojede a pak procházeli městem k nějaké pevnosti, či vězení. Pohybovat se po městě pěšky není nic jednoduchého. Stále je třeba věnovat pozornost chaotickému provozu, nestoupnout na ležící psi nebo nespadnout do nějaké díry. Do pevnosti jsem se zanořil jenom já, protože nemám čich. Prý to tam strašně smrdělo.
Katka s Vojtou a Eliškou odjeli a nám s Maruškou Pick Me nechtěl najít žádného řidiče. Stáli jsme tam dlouho, ale i nám se podařilo dojet na pobřežní ulici Lewis Place, kde jsme v bistru se stoly potaženými igelitovým ubrusem (byly celkem 3) dostali velmi dobré nudle, rýži a kottu a zapili to čerstvou štávou z ovoce. A protože moře bylo 2 minuty, zašli jsme na poslední kokos dneška. Já si tedy po cestě v alkoholovém obchodě koupil plechovku piva a trhal jsem tak partu.
Snídani jsme si objednali na 8 hodin. Ještě v půl deváté se nic nedělo. Pak přinesli příbory a za dalších 15 minut už konečně začali nosit. Vajíčko, sladkou banánovou placku, placku na banány (hopper) a ovoce.
Autobusem s místními
Autobus do Dambulla nejel z Negombo přímo, bylo nutné přestoupit v Kurunegala. Autobus odjížděl z autobusového nádraží zaplněný jenom do dvou třetin. Seděli jsme hned na sedadlech za řidičem. Bylo tam sice nejvíc místa na nohy, ale v zápětí jsme pochopili, že to zcela strategické místo není. Autobus opravdu zastavoval na každém rohu. Lidé zamávali, autobus zastavil nebo přibrzdil a jelo se dál. Takže vepředu byla neustálá cirkulace lidí, kteří nastupovali a vystupovali. Osobní prostor bylo potřeba si chránit. Stačilo se předklonit a místo za zády mi zabral spolucestující svou chrápající hlavou. Já tak cestoval 15 minut v předklonu, než se pán vzbudil. V jednu dobu byl autobus nacpaný tak, že se drobná zavazadla stojících cestujících pokládala na sedící cestující. Já měl před obličejem dvě zadnice. Vojta na sobě vezl nějakou rostlinu.
Autobus z Kurunegala do Dambulla už tak nacpaný nebyl. Ale zase před námi byl úkol vystoupit dřív než na autobusovém nádraží. U nějaké odbočky na nás čekal náš pan domácí s tuktukem. Podařilo se nám to a už jsme si to frčeli do ubytování. To vypadalo poněkud jinak, než na obrázcích na booking.com. Na našich „luxusních dvoulůžkových pokojích“ nefungovala klimatizace, nešlo zhasnout světlo (musela se vyšroubovat žárovka) a pokoj dětí neměl klíč. Ale pan domácí byl usměvavý, všechny závady se snažil poměrně nesmyslně vysvětlit.
Do tmy jsme stihli vyšplnat na Dambulla Cave Temple (vstupné 3000 Rs). Byla do jeskyně, nebo spíše skalní převis plný soch Budhů. Jeskyně měla zajímavě pomalované stropy i pěkně udělanou podlahu.
Už za úplné tmy jsme sešli ke Golden Temple - Velkému Budhovi, hezky nasvícenému.
Vydali jsme se na večeři směrem k městu do restaurace doporučené našim panem domácím. No na zadek jsme si z toho jídla nesedli, ale dalo se. Akorát zpátky nějak nezafungovalo Pick Me. Nechtělo nám to najít žádného řidiče. Tak jsme se pustili do 2,5 km dlouhé cesty zpět k ubytování. Potmě se šlo pěkně blbě. Ale dali jsme to. Docela se osvědčila čelovka.
Ráno jsme měli objednanou snídani na 8 hodin. V 7:25 nám pan domácí bušil na dveře a zvučným hlasem opakoval, že snídaně je připravena. Já už byl vzhůru, ale ostatní ještě spali. Ale za deset minut už jsme všichni seděli u stolu. Pan domácí oznámil, že máme před sebou dlouhou cestu, že je lepší, když vyjedeme dřív. Myslel to s námi dobře.
Včera jsme si chtěli objednat 3 motorky. Nabídl nám je za 3 x 4000 Rs. A pak se zamyslel a říkal, že za stejnou cenu nám dá auto s řidičem. To bylo rozumné, tak jsme to vzali. No a sotva jsme posnídali, pan domácí zahlaholil, že auto už na nás čeká. Vypadlo to, že prostě chtějí večer stihnout fotbal nebo co.
První zastávkou byla Pidurangala. Skála hned vedle nejznámější Sighiriya Lion Rock. Zaplatili jsme vstupné (1500 Rs) a začali šplhat vzhůru. Na žabky to určitě nebylo. Na pár místech se lezlo po velkých kamenech a úplně na konci bylo potřeba se vyšvihnout na skálu a podlézt úzkou štěrbinou. Ale nahoře to stálo za to. Krásný rozhled po krajině i na Sighiriya Rock.
Zpátky dole na parkovišti mě pak zaujala cedulka „Toalety pro místní“ a „Toalety pro cizince“. Zkusil jsem jít směrem „pro místní“, ale cestička vedla do lesa. Tak nevím, jak to mysleli. Toalety pro cizince naštěstí existovaly.
Druhá zastávka byla vyhlídka nad Sighiya Tank (jezerem). Úzká pěšina začínala zhruba 200 m vpravo od křižovatky u jezera. Zvolili jsme cestu „vpřed“, která za pár desítek metrů skončila. Pak jsme se vydali „pravou“ pěšinkou. Prodírali jsme se džunglí mezi liánami. Mě to moc bavilo, ale zbytek rodiny to nesl stále hůř, tak jsme se po zhruba 300 metrech vraceli. Ta správná cesta byla „vlevo“. Po chvíli jsme byli nahoře. Opět pěkné výhledy. Žádný člověk a žádné vstupné.
Pak jsme chtěli na Mountain of Pink Quartz – Křemíkovou horu či Jathika Namal Uyana. Řidič nám cestou vnutil takovou tu turistickou zastávku v Bylinkové zahrádce. Pan průvodce začal svůj výklad tím, že vše je zdarma. Pak jsme obešli pár stanovišť s různými bylinkami, které používá ajurvédská medicína. Bylo to zajímavé. Svůj výklad prokládal i českými názvy většiny bylinek či koření. Různé tikntury a oleje ukazoval i v praxi na členech naší rodiny. Postupně byli všichni něčím potřeni a pomasírováni. Já dopadl nejhůř. Na mně ukazoval přípravek na odstranění chlupů. Mám teď na lýtku 10 cm bílé kolečko.
Vrcholem pak byla 10minutová ukázka ajurvédské masáže. Bylo to velmi příjemné. Masírovali nám hlavu, záda a ruce. A opět zdarma, ale mohli jsme dát dar. Jak jinak. Se zcela uvolněnou myslí dostali maséři 5000 Rs. Na závěr následovala povinná návštěva obchodu s neuvěřitelně předraženými oleji a dalšími přírodními léčivými produkty. Abychom jim tam něco nechali jakoby za vstupné, koupili jsme za 2000 Rs pytlíček s čajem a konečně jeli na Křemíkovou horu.
Ta prý byla jediná svého druhu v jižní Asii. Růžové křemeny byly překrásné. Nějaké jsme nasbírali.
Když jsme pak řidiči řekli, že ještě chceme do Awukana na Aukana Budha Statue, ošíval se, ale vyjel.
Socha Budhy, vytesaná do skály, stará přes 1600 let, byla impozantní. Na tuto atrakci nás ráno upozornil pan domácí, kdy říkal, že je to takový turisty neobjevený poklad. Ujal se nás i šikovný průvodce, který nás provedl kolem sochy, leknínového jezírka, neustále nás fotil a na závěr nám ve svatyni s dalším vzácným tesaným kamenem požehnal – zatřásl hlavou a pak s přeříkáním nějaké modlitby zavázal bílou šňůrku na zápěstí. A samozřejmě nezapomněl poprosit i o donation.
Zpět jsme se vraceli skoro hodinu. Řidič nejel víc jak 50 km/h, i když byla cesta rovná a volná. Na pár místech jsme poprvé viděli následky nedávné povodně.
Zážitků bylo docela dost a už jsme byli hodně unaveni. Těšili jsme se na sprchu a pak plánovali jít na večeři do 90 m vzdálené restaurace. Po příjezdu se ubytování topilo ve tmě. Jediné, co svítilo, byly rozesmáté zuby našeho pana domácího. Žárovku nevyměnil, klíče nedodal, ale dobrou náladu měl pořád. Elektřinu naštěstí asi za 10 minut pustili. A večeře byla taky dobrá. Dokonce nám dali darem i pohlednice, které jsme později v Kandy poslali domů.
Jak jsme stopovali vězeňský autobus do Kandy
Snídaně byla tentokrát opravdu až v 8 hodin, jak jsme si objednali. A úplně stejná – volské oko, rýžový „papír“, do kterého se zabalí kousky banánu a palačinka z nudlí s kokosovo-medovou náplní.
Pan domácí nám dal poslední radu – jděte na hlavní cestu a tam doleva. A mávejte na autobusy, skoro každý jede do Kandy. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsme si stoupli na opačnou stranu silnice (můj zkrat). Stopli jsme si první autobus, zařvali „Kandy“ a oni zavrděli hlavou a odjeli. Stopovali jsme druhý autobus. Byl nějaký jiný než obvykle. Za volantem byl řidič v uniformě, který se na nás intenzivně zasmál a naštěstí nezastavil. Byl to autobus převážející vězně, na boku měl nápis „Prisons“. Třetí autobus nám zastavil a průvodčí nám ohleduplně řekl, že na Kandy je to na druhou stranu. No a čtvrtým busem jsme konečně odjeli.
Prvních 15 minut jsem stál v uličce, mlátil jsem hlavou do střechy a lidi si mě fotili. Pak se naštěstí uvolnilo místo a mohl jsem si vedle rozložitého pána sednou aspoň na půl zadku. A za dalších 10 minut už jsem měl i já plnohodnotné sedadlo. Katka nastupovala zadními dveřmi, protože její batoh dávali do nákladového prostoru. Seděla hned u dveří a z vlasů měla pěknou „foukanou“.
Jízdenky se prodávají v autobuse. Kromě řidiče tam jede průvodčí a někdy i ještě jeden další, který vyřvává otevřenými dveřmi, kam autobus jede. Větší zavazadla se dávají do prostoru vedle řidiče nebo dozadu autobusu do nákladového prostoru.
Do Kandy jsme dojeli po poledni. Zkušeně jsme vystoupili co nejblíž našeho ubytování a krásnou přírodou došli k Mystic Hideout. Zatím nejpěknější ubytování. Hned jsme dostali pokoje a pak vyrazili do města. To byla panečku jiná chůze než v předchozích městech. V Kandy měli chodníky! Celkově to město neslo hodně koloniálního odkazu.
Cíl byl Královský palác a jezero. Cestou jsme zdolali spoustu schodů k stupě Asgiri Maha Vihara. Poprvé jsme se dostali i dovnitř tohoto zajímavého typu stavby. Před chrámeme se Vojta dal do řeči s tuktukářem, kterým měl mikinu s českou vlajkou. Jeho největším snem prý bylo jet do České republiky, ideálně na fotbal. Vojta si pak mohl zkusit sednout do tuktutu na místo řidiče.
Vstupů do paláce bylo několik, pro cizince byl vyhrazený jenom jeden, byl směrem od jezera. V paláci se nás opět ujal pan průvodce, bosky a zababušení v sukních jsme to tam hodně dlouho procházeli. Bylo to moc pěkné a zajímavé. Opět jsme se na přání pana průvodce všude fotili. Na konci nás již tradičně požádal o „dar“. Mých 500 Rs se mu nelíbilo, chtěl 3 tisíce, ale neuspěl.
Na večeři jsme hledali něco evropského. A našli pěknou hospodu s terasou v 6. patře s dobrými burgery. Ale docela jsme se na ně načekali a z terasy se museli stáhnout dovnitř, protože se spustil řádný liják. Ale asi po hodině jsme se dočkali a pochutnali si.
Měli jsme štěstí, protože déšť ustal. A jakmile jsme vystoupili z tuktuku v ubytování, opět se rozpršelo.
Mokré Kandy (aneb „chčije a chčije“)
A pršelo celý další den. Otáleli jsme s vyjitím, ale déšť nedéšť, vyrazili jsme k Budhovi na kopci – Bhirawakanda Temple. Kohoutek s deštěm někdo pustil na maximum a my se schovali do pekárny. I když jsme byli po snídani, další káva, zákusek a nějaké to pečivo neuškodilo. Déšť přestával, tak jsme pokračovali v cestě. U Budhy se ale zase řádně rozpršelo. Výhledu za Budhovou hlavou jsme si vůbec neužili. Pak přestalo pršet a dokonce vysvitlo i sluníčko. Vystoupali jsme nahoru ještě jednou a celá Kandy byla najednou jako na dlani. A v dálce mlžné lesy. Sluníčka jsme si užívali asi 15 minut.
Sešli jsme dolů k Market Street a ještě odbočili směrem k vlakovému nádraží na poštu. Známky jsme na pohled lepili lepidlem nanášeném štětečkem z uřezané PET lahve. Známka do Evropy stála 70 Rs (asi 4 koruny). A pohledy pak fakt došly první týden v lednu.
Vlakové nádraží bylo úplně zavřené.
Na Market Street jsme se před deštěm schovali v nákupním centru a pak směřovali dál k lesu za jezerem s cílem vylézt na výletní horu Kodimale Peak. Vstup do pralesa byl ale zavřený kvůli sesuvům. Dokonce ho strážil i voják s puškou.
Vzali jsme to do města mezi palácem a pralesem, kolem místa „koupání slonů“. Chudáci tam stáli, levou přední nohu a pravou zadní nohu v řetězech. Po cestě Ela s Katkou setřepávaly z noh pijavice. Stočili jsme to zpět do města a pochodili po nějakých obchodech se suvenýry. Podařilo se nám koupit doporučovanou mast Sidhaleppa, která je na všechno a ajurvédský čaj Samahan. Na oběd jsme zapadli do dvoupatrové restaurace naproti barevnému domu a moc si pochutnali.
Střídavě pršelo a pršelo moc. Všude byla spousta vody. Za urputného lijáku jsme čekali na tuktuk. A byli jsme rádi, že jsme doma. Já si při vyzouvání sandálu všiml, že mám levou nohu řádně od krve. Taky jsem měl pijavici, ale páskem od sandálů jsem ji asi rozsajrajtoval. Pak proběhla operace (nadávání, sůl, slivovice), dostali jsme ji pryč, ale další 2 hodiny mi tekla krev. Snažil jsem se to zastavit s použitím piva, ale až víno zabralo.
Zbytek dnes jsme relaxovali (a někteří se léčili) na pohodlné terase za zvuku padající vody.
Po snídani, na které jsme měli toust s marmeládou a vajíčkem (lepší, než těstovinová rolka plněná sladkým kokosem) jsme nasedli do tuktuku a nechali se dovést na nádraží. Jen co jsme z něj vylezli, hned jsme nastoupili do přímého autobusu do Hattonu a vyjeli.
Pár kilometrů za Kandy byly vidět hrozivé následky povodní. Řeka musela být výš minimálně o 3 metry (podle bordelu nachytaném ve větvích) a viděli jsme i řádné sesuvy půdy, včetně sesunutých baráků.
Jízda trvala asi 2,5 hodiny. Vyskočili jsme nedaleko ubytování, které bylo zase moc pěkné. Pan domácí nám domluvil půjčení motorek. Za hodinu už jsme stáli na dvorku v půjčovně Sampath Scooty Rent & Tuk Tuk for Hire (2500 rupií za den, 4000 za 1,5 dne). Katka měla naprosto tragický výraz. I ty první metry na motorce byly takové rozpačité. Ale pak už se skoro rozjezdila. Já vezl Elišku, Vojta Marušku a za námi fukotala Katka směrem k Devon Falls. Odbočku jsme přejeli, stejně tak i odbočku na čajový hrad a zastavili se až na vyhlídce s výhledem na Devon Falls.
Ochladilo se a začaly padat deštové kapky. Najednou někdo otevřel kohoutek a z nebe se lily proudy vody. Sjížděli jsme z kopce a hledali čajový hrad Mlesna Tea Castle St. Claire – muzeum čaje. Celé to trvalo asi 5 minut, našli jsme, ale byli jsme naprosto mokří. S drkotajícími zuby jsme procházeli obchůdkem s čajem a maličkým muzeem a pak si sedli do restaurace a zkusili čaj. Orange Pecoa čaj byl výborný, tak jsme si koupili balení s sebou.
Jak už to tu bývá, pršet přestalo. Vyšli jsme za „hrad“, kde se rozléhaly nekonečné plantáže čaje a já si vyfotil první sběračku čaje. Všude to tady bylo jak v pohádce. Nádherná příroda. Sezóna pijavic byla asi v plné proudu, protože se jedna pro změnu přisála k Vojtovi.
Opatrně jsme sjeli zpět na hlavní cestu a za chvíli odbočili do vesničky Dimbula k vodopádu. Nevěděli jsme, jak se k němu jde. Zkusili jsme jednu odbočku a ta vypadala nadějně. Dalo se dojít k horní části vodopádu. Při cestě zpět k motorkám Maruška zařvala a Katka už začala lovit její pijavici. Asi jim jako běloši chutnáme. Vrátili jsme se zpět k hlavní cestě a zkusili sejít schody, kterých jsme si všimli při návratu z vesnice Dimbula. Schody a zpevněná pěšinka záhy skončily, ale i tak byl na vodopád dobrý výhled.
Už se smrákalo. Já měl přední světlomet do poloviny plný vody a usoudil jsem, že takto asi svítit nebude. Tak jsem jel, co to šlo, abych stihl dojet za nějakého světla. Ale Katku jsme ztratili. Bojovala opět s čím? S pijavicí. Ale nakonec jsme stihli dojet, než padla úplná tma.
Večeři jsme si dali v místním bistru, kde to každý dlabal přímo rukama. Já si to užil, protože jsem si mohl sníst všechny omáčky. Chicken masala docela pálila, druhá, což nevím, co bylo moc ne, ale stejně se jí všichni báli.
Jak jsme nedojeli k vodopádu
Cílem dalšího dne bylo dojet k vodopádům Gartmore Falls. Dlouho se spalo, tak jsme vyjeli až před desátou. Počasí bylo krásné a rozhledy kolem cesty taky. Za vesničkou Dickoya jsem zastavil na vyhlídce. Vojta to zastavování nějak nezvládl a položil motorku. S Mariánkou měli pěkně dodřené koleno. Chtělo to zalepit náplastí, kterou jsme samozřejmě něměli. Ale kousek dál byla Dickoya Base Hospital. Zastavili jsme a šli se tam zeptat na náplast a obvaz. Odkázali nás zpátky k cestě, že je tam lékárna. Před nemocnicí se nám vyvrátila Maruška, asi kombinace šoku a nízkého tlaku. Ale vše dobře dopadlo, koupili jsme náplast, dali si nanuka a vedle u stánku s fresh nápoji se pak vyfotili s místními. Vzájemně jsme si pak poslali fotky na WhatsAppu.
A frčeli jsme dál. Vlevo i vpravo byly nekonečné plantáže čaje, občas nějaký sběrač (tedy většinou to byly sběračky), krásné kopce, fakt nádhera.
Zastavili jsme u čajové továrny Brunswick. Bohužel nás nepustili dovnitř, ale i tak bylo zajímavé se dívat, jak sběrači čaje donáší své pytle plné zelených lístků, jak si je tam váží a pak vyvážejí výtahem do horních pater.
Cesta to byla krásná, ale zdlouhavá. Celkem to bylo do vesnice Gartmore něco přes 30 kilometrů. ale už od vesnice Norwood se asfalt stal takovým hodně „skákavým“, kde bylo možné jet tak maximálně dvacítkou. No a před vesnicí Mocha asfalt skončil. K vidění tam byly dva monumentální vodopády (které ovšem nejsou v mapy.com nakreslené). Většině skupiny to stačilo a velelo se k návratu. Já ještě proloboval, abychom aspoň dojeli do Gartmore, odkud pak k vodopádům bylo ještě 2 km pěšky. Ale ani tam jsme nedojeli, protože prašná cesta se stala takovou lepší horskou stezkou. Motorky by dostaly zabrat. Asi bychom to dojeli, ale ty následky v rozpoložení v družstvu.. Tedy jsme krátce před cílem obrátili a jeli zpět. (Takový tip pro příště – jezdí přímý autobus Hatton – Gartmore). Alespoň jsem ulovil fotku s parádně malinkou stařenkou se dvěma zuby.
Při cestě zpět jsme ještě před Dickoya odbočili k jezeru Castereagh Reservoir a projeli se kolem břehu. Víceméně tam ale nic k vidění nebylo. Od Dickoya až do Hattonu byla regulerní zácpa, jakou známe u nás na dálnicích. Pomalu jsme se přískoky blížili k domovu. Ještě jsme načerpali do plné a dojeli domů. Vysadili jsme Elišku a Marušku a jeli vrátit motorky. Vojta asi dobře umyl stupačku a světlomet, který byl od bahna po jeho kaskadérském kousku, takže vrácení dopadlo v pořádku.
Navečeřeli jsme se ve včera vyhlídnutém podniku, který připomínal interiérem standardní fast foody, jak je známe. Já si dal chicken masala a dvě placky, Eliška těstoviny a zbytek hamburgery.
Obrovským zážitkem byla návštěva obrovského hinduistického chrámu, který jsme měli pár stovek metrů od ubytování. Zrovna tam probíhal obřad, hudebníci hráli, věřicí se modlili, atmosféra to byla hodně silná.
Po vlastní snídani jsme zavolali panu domácímu, uhradili za ubytování a zjistili jsme, že by i tekla teplá voda v koupelně, kdybychom si zapnuli ohřívač. To, že zásuvky mají své vypínače, jsme už zjistili. Teď už víme, že se i průtokový ohřívač, které tu v koupelnách mají, se může zapínat před koupelnou vypínačem.
Podle pana domácího do Ella nejel přímý autobus. Říkal, že budeme muset přestupovat v Nuwara Eliya a v Bandarawela. Nicméně dorazili jsme na autobusové nádraží a nasměrovali nás do přímého autobusu. Cesta byla 4,5 hodiny dlouhá. Po včerejším pěkném počasí ani památky, skoro celou cestu pršelo. Bohužel jsme tak přišli o pěkné výhledy. Hory byly v mlze.
Ella mě zklamala. Naprosto. Po autentické Srí Lance, kde jsme byli buď jediní turisti, nebo jsme jich potkali minimum, tu byli Evropané v přesile. Město vůbec nevypadalo jako Srí Lanka, ale spíš jak Khao San Road v Bangkoku. Na hlavní ulici byl bar vedle baru a večer tam duněla hudba.
I výlet k Nine Arch Bridge připomínal rušnou ulici a most byl v obležení jako náš Karlův most v Praze. Samotný most byl pěkný. Přemosťoval údolí na 30metrových obloucích. Byli jsme se projít i kousek po kolejích směrem k Badulla. Spousta pražců by potřebovalo výměnu.
Zpět jsme šli jinou cestou, kterou jsme došli na silnici dál od Ella. To mělo výhodu, že jsme mohli nakoupit čaj v ne tak turistickém obchodě a večeři si dali v jakžtakž normálním bistru. Já byl se svým kari velmi spokojen. Katka měla fantastický tea masala. Vyhlídli jsme si tam i masáže.
S blížícím se centrem Ella přibývaly obchody se suvenýry a stále dražší obchody s čajem. A na hlavní ulici už to byl úplný turistický masakr. Ještě jsme se zašli podívat na nádraží, přesvědčit se, že vlak do Badulla skutečně jede v 11.25 a pak už (přes alkoholový obchod pro Lion dark 8,8 %, asi nejlepší pivo, co se tu dá koupit) zapluli do ubytování. Pivo zaplulo do mě na terase.
Vstávali jsme brzy a v 6.55 už byli na cestě k Little Adam´s Peak. 2,5 km vzdálený kopec jsme zdolali lehce. Sestup a výstup na vedlejší vrchol už byl náročnější. Počasí nám zase vyšlo, rozhledy byly parádní. Vidět byla Ella Rock a hned vedle Rawana Falls.
Cesta vlakem
Po snídani jsme si krátce odpočinuli a pak už si to šlapali na vlakové nádraží. V 11:25 odjížděl vlak směr Badulla – přes „TEN“ most a se semeringem za zastávkou Demodara. S Vojtou jsme si užívali jízdy s otevřenými dveřmi a fotili se, jak se vyklápíme ze dveří. Vlak nevypadal nijak hrozivě. Jeli jsme druhou třídou, kde byly dvě a dvě sedačky a spousta místa na nohy. Byl jsem se kouknout do 3. třídy, tam byly tři plus dvě sedačky. První třída vypadala jako ta druhá, ale byla tam klimatizace.
V Badulle jsme chtěli zajít na jídlo a pak autobusem přes Ella dojet k Rawana Falls. Restaurace žádná, ale zajímavý chrám Muthiyangana Raja Maha Viharaya jsme si nenechali ujít. Ulice od chrámu k autobusovému nádraží byla něco jako Pařížská v Praze. V jednom z obchodů jsme si všimli srandovního boxu na svačinu. Vlezli jsme do obchodu a vyšli s plnou taškou oblečení. Každý si něco koupil. A ve vedlejším obchodě zas. Restauraci jsme sice nenašli, ale trička, šaty a další zajímavé kusy každý za zhruba 100 Kč byly útěchou. Na nádraží jsme si aspoň koupili nějaké pečivo a vlezli do busu a jeli. A zase jsme měli štěstí, jeli jsme hned a zrovna autobusem, kde jsme nemuseli přesedat. Nevím, jak to tu funguje. Buď máme vždycky hrozné štěstí, nebo tu prostě autobusy jezdí pořád a všude.
Projeli jsme Ella a pokračovali k Rawana Falls. Vodopády byly impozantní. A kromě toho tu ještě byla cedule s varováním, abychom nelezli po skalách, že tu už zahynulo 36 lidí. A taky všudypřítomné opice. Katce zaútočila jedna z nich na tašku s pečivem a roztrhla ji. Maruška si chtěla koupit kukuřici, ale to bylo docela nebezpečné, protože opice by byly schopné vyskočit a sebrat ji přímo z ruky.
Autobusem jsme dojeli zpět do Ella. Na ubytování jsme si dali sprchu a vyrazili na večeři do Ella Simple Hut, kde jsme byli i včera. Cestou jsme ještě nechali kupu peněz v čajovém obchůdku. Z večeře šly děti na ubytování samy. My s Katkou jsme zamířili do Thvindi Ayurvedic Massage Center na masáž. Měla trvat 60 minut (za 6000 rupií). Masírovali nás o 20 minut déle a pak jsme ještě popíjeli čaj. Byl to velmi příjemný zážitek. Na cestě na ubytko jsme pak ale docela vymrzli. Zítra se nám však po chladnějším počasí už bude stýskat.
Na safari
Včera byly tousty s marmeládou. Dneska palačinky s kokosem. Obojí dobré. Snídaně na střeše Nimsara Homestay s tulivým psem Kuku byla příjemná. Stejně jako celý pobyt v Ella, i když byla tak turistická. Ale museli jsme dál. Za drobného deště jsme došli na zastávku a za 10 minut už jel autobus. Opět jsme měli štěstí na ten správný. Jel až do Thanamalwila a my nemuseli přesedat ve Wellawaya. Nicméně byl to autobus dálkový, který jel až do Galle. A byl úplně plný, takže jsme stáli, batohy pod nohama. Řidič byl asi bývalý závodník Formule 1, protože to s námi hasil skoro padesátkou v serpentýnách a vytáhl to až na 110 km/h na rovných úsecích. Kdy neustále troubil a předjížděl. Do toho se sedící cestující vedle mě začal nějak ošivat, pak vytáhl pytlík a dlouze zvracel. Tahle cesta byla fakt autentický zážitek.
V Thanamalwilla jsme čekali na další autobus asi půl hodiny. Byl to spoj až do Colombo. Naštěstí jsme si už měli kam sednout a cesta byla rovná. Za necelou hodinu, kdy jsme jeli po okraji parku, jsme vystoupili v Thimbolketiya (Udawalawe junction) a zhruba za 10 minut chůze pak dorazili do ubytování White House Safari Cottage.
To bylo úplně jinde, než ukazoval booking.com nebo mapy.cz. Z ubytování nám ráno poslali na WhatsApp umístění a ze začátku jsme nevěřili, že je to ono. Ale bylo to ono, i s bazénem uprostřed, kam jsme všichni hned hupsli.
Asi po hodině jsme se s Katkou začali ošívat. Už nás to nicnedělání nebavilo. A tak jsme zanedlouho vyrazili zpět k hlavní křižovatce. Podívat se po nějaké restauraci a obchodě. Restaurace byla jenom jedna (plus 2 vývařovny s ostrými omáčkami pro místní). Ale alkoholové obchody tu byly dva, i dva supermarkety. A taky lékárna s ajurvédskými přípravky. Nakoupili jsme jich tam plnou tašku (za celkem asi 350 korun), vedle v alkoshopu víno a Lion dark a taky něco v supermarketu. Cestou zpět jsme se zastavili v té jediné restauraci (já si tam vypil i to pivko) a s pocitem úplné spokojenosti dorazili zpět. Ještě jsme se šli podívat k řece přes rýžové pole, pak skočili do bazénu a oddávali se nicnedělání. Mezi domečky s námi bydlel i parádní varan. Děti si mezitím objednaly večeri v ubytování. Čekaly na ni skoro hodinu a nebylo to vůbec dobré.
V 5:30 jsme odjížděli na safari. Ještě před vjezdem do parku začínalo svítat. U brány stál slon, tzv. „vítač“. Říkal jsem si, že ho ani nemá cenu fotit, protože jsem očekával velká sloní stáda, ideálně u nějakého rybníčku. V zápětí stál u cesty slon další. Ale ten byl na dlouho poslední.
Oproti safari v Africe, kde jsou savany a je vidět široko daleko, tady byly kolem cesty keře. Takže aby bylo něco vidět, muselo to stát u cesty. Což je výhoda, protože pak jsou zvířata z auta dobře vidět. Ale ta pravděpodobnost, že z celého národního parku půjde sloní rodinka právě vedle cesty, je malá.
Katka řekla, „no, hlavně že je hezky, ještě mohlo pršet“. Načež se po 10 minutách zatáhlo a spustil se lijavec. Nejdřív na nás v autě ze stran pršelo. Pak nám řidič zatáhl boční plachty. A my se začali pařit jako ve skleníku a neviděli jsme už vůbec nic. Řidič odvážně krosil po rozbahněné cestě dál, a ještě jsme uviděli jednoho slona a jeden sloní zadek – tedy zatím celkem 4,5 slona. Abych nebyl tak přísný, tak občas byl k vidění nějaký ptáček a taky parádní živočich, který rozhraboval sloní trus a vyjídal z něj zbytky. Taky tu bylo hodně pávů a něco jako kohout, prý národní symbol Srí Lanky.
Ale pak se vše v dobré obrátilo. Liják přestal, boční plachty byly vytaženy zpět nahoru a u cesty se objevilo stádo slonů – 2 slonice a 5 slůňat, z nichž jednomu byly podle řidiče sotva 2 týdny. Druhé sloní stádo bylo menší. A hodně zajímavý byl sloní samec, který naprosto zdevastoval celý strom, aby si z něj pak ukousl jednu větvičku a šel dál.
Se safari v Keni nebo v Tanzánii se to srovnat nedá, ale i tak to byl silný zážitek.
Štědrý den
Po zbytek dne jsme se povalovali. Někdo na posteli pod klimatizací (já), někdo u bazénu (ostatní).
Katka našla restauraci s „evropským“ menu. Ve VibeX jsme „štědrovečeřeli“ a pak za svitu svíčky s motivem betlému a při Pelíškách oslavili Štědrý den. Ježíšek nás ale na Srí Lance nenašel.
Ráno jsme posnídali a rozloučili se s velmi příjemným místem. Na hlavní silnici jsme ještě ani nestačili dojít na zastávku a už jsme byli v busu do Embilipitiya. Tam jsme přeskočili na bus do Matara a následně třetím autobuse dojeli do Mirissa. Naše ubytování Coconut Hill Homestay se nenacházelo na místě udávaném na booking.com, ale o pár set metrů vedle. To ale nebyl jediný problém. Vůbec s námi nepočítali! Pokoj pro děti byl k dispozici, ale druhý už ne. Panímáma začala obcházet ubytování, aby nás pak zavedla naproti přes cestu. Pokoj byl slušný. Byli jsme naštvaní, ale co už. Jen co jsme si vybalili, dorazil mladík s tím, že tu můžeme zůstat jenom jednu noc. To už jsme se pomalu přestali ovládat. Nu což, na další noc jsme si bookli pokoj v See Breeze za rohem.
Naštvání trochu snížila nádherná Turtle Beach. Vyfotili jsme se na Coconut Hill, trochu zašnorchlovali (byl tu dokonce i jeden malý korál). A Katka jako jediná viděla i jednu pidi želvu. Pláže byly krásné a lidí moc ne.
Ale večeře v Blue Heaven se nepovedla. Jediná Katka měla dobré jídlo (tuňáka). Moje rice&kari byla naprosto odporná a zbytek taky nic moc. Ještěže jsme si zase trochu spravili náladu vychlazeným kokosem ze stánku naproti našeho ubytování. Odnesli jsme si ho na terasu (a já si kokosovou vodu trochu vylepšil kapkou whisky) a poslouchali blízký hukot z cesty a vzdálené šumění moře.
Šnorchlování a plážové nicnedělání
Další den jsme vstali brzo a v 6:30 šli k moři na želvy. Podle informací jich mělo být v Turtle Bay spousta. Moře ale bylo hodně divoké, tak jsme viděli prd. Ale aspoň pár rybek. Byly na tom stejně jako my – moře si s nimi dělalo co chtělo. Prošli jsme se po pláži a vystoupali na Parrot Hill – romantický pidi ostrůvek. Cestou zpátky jsme se ještě stihli občestvit fresh džusy u cesty.
Na snídani jsme šli k dětem do Coconut Hill Homestay. No a pak jsme se museli přestěhovat. Naštěsí pro nás už měli pokoj v 11 hodin. Eliška se učila, já se vydal do Mirrisa vyměnit peníze a podívat se na maják a zbytek vyrazil na pláž. Poprvé jsem využil směnárnu, měla daleko lepší kurz, než v bance (360 Rls/EUR). Zašel jsem si k majáku a pak se byl podívat na Katku s Vojtou a Maruškou, jak skotačí v obrovských vlnách. Chtěli tam být až do večera, měli zabraný dobrý flek ve stínu. Musel jsem si zajít pro plavky a pak jsme s Eliškou dojeli za nimi, zkušeně busem.
Blbli jsme ve vlnách jako děti. Vlny byly možná i 2 metry vysoké. Vždycky bylo potřeba se rozhodnout, jestli se necháme zhoupnout, nebo je potřeba proskočit. Párkrát mě to semlelo pořádně. Nevěděl jsem, kde je dno a kde hladina. Katka tak dopadla předtím a vlna jí vzala kšiltovku.
Navečeřeli jsme se na pláži a pak se rozešli každý do svých pokojů. Nadšení z ubytování ve See Breeze mírně kazila nějaká oslova Indů, která se táhla snad do dvou do rána. Moc u toho spát nešlo.
Ráno jsme zase zkusili jít šnorchlovat a na želvy. Moře bylo ale zase divoké. Nebylo nic vidět. Tak jsme to brzy vzdali. Posnídali jsme a autobusem s přestupem v Galle jsme dojeli do Hikkudawa. Poslední ubytování bylo luxusní. Velké pokoje, velké prostory, bazén. V boční ulici asi 250 m od pláže.
Katka s Eliškou šly šnorchlovat (korál s rybičkama tam fakt byl) a zbytek byl naložený v bazénu. Večeře v hospodě asi 200 m daleko byla taky dobrá. Vypadá to, že se poslední dny vydaří. Nicméně, kolem 21 hodiny začal nedaleko nějaký koncert. Dunělo to do půlnoci. A ráno začal před šestou každých 10 minut cinkat železniční přejezd. Psycho.
Ráno jsme šli zase šnorchlovat. Byli jsme v moři moc brzo, sluníčko bylo ještě schované. Takže toho nebylo vidět tolik, ale i tak to bylo chvílemi pěkné akvárium.
Snídani jsme si udělali sami a v 9:08 jsme vlakem odjeli do Galle – památky UNESCO. Prošli jsme si pevnost z dob kolonizace, zašli do kostelů a k majáku. Já jsem vyzkoušel zeleninovou polévku za 90 rupií. V restauracích polévky stávaly 10x víc. Nebyla špatná, jenom moc pepře. Ale dát si teplou polévku v tom horku nebyl dobrý nápad. Víceméně všichni jsme se vařili, bylo kolem třiceti stupňů ve stínu a už se viděli zpátky v bazénu.
Odpoledne i celý další den byl program opět pozvolný. Někdo moře, někdo ležení u bazénu, někdo v posteli. Ráno šnorchlování.
Pláže v Mirissa byla fakt ta nejkrásnější, co jsme viděli. V Hikkudawa už moře tak pěkné nebylo, ale zase tam bylo lepší šnorchlování. U moře to už bylo samozřejmě zcela turistické. A co jsem tak trochu nelibě nesl byly anglicko – ruské nápisy snad úplně všude. Rusáci tam převládali.
Dny u moře rychle utekly a datum odletu se přiblížilo.
Vlakem v 11:08 jsme odjeli do Colomba. Z hlavního nádraží Colombo Fort jsme se pak pěšky vydali do kilometr a půl vzdáleného nákupního centra One Galle Face. Tam jsme se najedli a přikoupili ještě nějaké čaje a další drobnosti.
Zpět k nádraží na autobus na letiště už jsme jeli tuktukem. Autobusu se říkalo Airport Express. Mně vůbec nebylo jasné, kdo takovým autobusem pojede. Místní přece v nějakém velkém počtu na letiště jezdit nebudou. No a „normální“ turisti jezdí na letiště taxíkem. Poslední cesta srí lanským autobusem se s námi rozloučila ve velkém stylu. Těch 30 kilometrů to jelo 2,5 hodiny. Autobus byl celou cestu naprosto narvaný. A nejlepší bylo, že nejel na letiště. Končil na bus terminálu v Awariwatte asi kilometr a půl od letiště. Tak jsme to už došli. Když jsme míjeli místo, odkud jsme před 16 dny poprvé nastupovali do tuktuku do Negomba, tak nám už finálně došlo, že srí lanská pohádka už opravdu končí.
Let zpátky byl bez problémů. Tedy až na to, že mi 2x spadla krabička od sluchátek a já se plazil v uličce letadla po kolenou (Vojta si myslel, že je čas modlitby). No a pak mi upadla plechovka s pivem a postříkala půl letadla. Ale jinak se nic zásadního nestalo a s pohodovým přestupem v Istanbulu jsme doletěli do Varšavy.
Při čekání na odvoz k autu Vojta v letištní hale zahrál na klavír. Následoval vstup do mrazivé lednice, hledání sněhem zavátého auta a jeho odmetání na parkovišti a necelé 4 hodiny cesty s občasnou vánicí. Teplotní rozdíl skoro 40 stupňů nebyl teda vůbec příjemný.
No a co závěrem? Byla to neuvěřitelně úžasná dovolená. Všechno nám vycházelo, nic se nepodělalo, nikdo nás neokradl, nebyli jsme nemocní (tedy kromě drobného nachlazení z klimatizace a drobně vyvrtnutého kotníku a odřených kolen z motorky a samozřejmě nezapomenout na pijavice).
Na spoustě míst jsme byli jako turisti sami. Lidé se usmívali, v dopravních chaosu jsme už uměli najít nějaký řád. Doprava fungovala a auto s řidičem nám rozhodně nechybělo. Jídlo bylo dobré, kromě pálivého místního se vždy dalo najít něco jiného. Všechno, kromě vstupného, bylo velmi levné. Bylo to tam jak v pohádce. Moc jsme si to užili.
Ubytování
14.12. Sebastian Family Villa: Address: 10 Peter Mendis Road, 11500 Negombo, Phone: +94 75 777 7433 GPS coordinates: N 007° 13.515, E 79° 50.581
15.12. Heritage Rangiri Villa Address: No: 214/A, Vihara junction ,Dambulla, 21100 Dambulla, Phone: +94 77 800 0595 GPS coordinates: N 007° 51.106, E 80° 39.266
17. 12. Mystique Hideout Address: Sri Dhammasiddi Mawatha, 20000 Kandy, Phone: +94 77 818 7618 GPS coordinates: N 007° 18.236, E 80° 37.782
19. 12. KPL Holiday Homes Address: No.167/25, 1st Lane Dimbulla Road,22000 Hatton, Phone: +94 77 751 9202 GPS coordinates: N 006° 53.573, E 80° 35.800
21. 12. Nimsara Homestay Adresa: Ambagollapatene, 90090 Ella, Telefon: +94 77 653 1723 GPS souřadnice: N 006° 52.439, E 81° 3.050
23. 12. White House Safari Cottage Address: udawalawe, 70190 Udawalawe, Phone: +94 70 372 3835 GPS coordinates: N 006° 24.670, E 80° 47.782
25. 12. Coconut Hill Homestay Address: Shanika Mahal, Bandaramulla, 81740 Mirissa (jih), Phone: +94 76 188 8614 GPS coordinates: N 005° 56.511, E 80° 27.959
27. 12. Avon Villa Address: Amarasena Mawatha,Hikkaduwa, 80240 Hikkaduwa, Phone: +94 77 667 9266 GPS coordinates: N 006° 8.348, E 80° 6.043
Praktikálie:
SkyWay parking ve Varšavě na 17 dnů 115 zlotých.
Letenka Varšava – Istanbul- Colombo a zpět pro 5 lidí s Turkish Airline stála 94 tis. Kč přes MyTrip.
Za safari jsme zaplatili 75 000 LKR (auto, 5x vstup).
Výměna peněz – banky mají všechny stejný kurz, takže je jedno, jestli se mění na letišti nebo ve městě. Při směně chtějí cestovní pas. Směnárny jsem viděl jenom na jihu u moře. Z bankomatu jsme nevybírali, ale byly všude. Když byl středový kurz 365 LKR/EUR, banky za EUR dávaly 351 LKR, směnárna 360 LKR. Výměna zpět z LKR na EUR na letišti byla nevýhodná. Kurz cca 380LKR za EUR plus poplatek 500 LKR.
Srí Lanka 13. – 31. 12. 2025: Negombo, Dambulla, Kandy, Hatton, Ella, Udawalawe, Mirissa, Hikkaduwa
Fotky: https://photos.app.goo.gl/D3iHXzBhsuadGq7W8
Letenky na Srí Lanku jsme si koupili už v březnu. S blížícím se odletem bych je však nejraději vrátil. Nejdřív Srí Lanka 15. října zavedla elektronické vízum i pro Čechy (což byla otrava spíše administrativní a finanční), aby to pak po pár dnech zase zrušila. Ale turisté prý někdy měli problém na letišti s odletem bez víza, i když potřeba nebylo. Ale co bylo horší, tak Srí Lanku zasáhly v listopadu ničivé monzunové deště. Měly za následek stovky mrtvých, úplně zničené koleje v těch nejhezčích horských oblastech, sesuvy půdy, kdy zmizely i celé vesnice, neprůjezdné cesty a několikadenní výjimečný stav. Nu říkali jsme si, že to snad za těch více jak 14 dnů všechno vyschne. Úplně tomu tak nebylo. Jak píšu tento úvodní odstavec z terasy ubytování v Kandy, padají kolem šňůry vody.
Ale vraťme se zase na začátek.
Letíme na Srí Lanku
Byl pátek a já dorazil domů z Madridu ze služební cesty. A za další dvě hodiny jsme už odjížděli směr Varšava, kde jsme měli ubytování blízko letiště. Na chodbě hostelu Henrix jsme s Katkou vypili maďarské víno a snědli včera koupenou španělskou šunku a následovali děti ke spánku. Ráno jsme po mírně stresujícím zážitku na parkovišti SkyWay parking zdárně dosáhli letiště. A asi poslední nervozita opadla, když jsme dostali palubní lístky i bez elektronického víza. Po absolvování všech kontrol jsme měli ještě skoro půl hodiny na snídani (není nad to u gatu zabufetit sýrovou pomazánku s česnekem a dva rohlíky).
Mezipřistání v Istanbulu se zdálo dlouhé, skoro 6 hodin. Většinu této doby jsme strávili na konci gatu B, kde bylo pohodové ležení. Dokonce jsme tam nechali i děti svému osudu a s Katkou si skočili do letištního salonku na víno (velmi dobré), pivo Efes (i když je hnusné, v danou chvíli chutnalo) a taky jsem zkusil anýzovou rakii (zajímavé). Jídlo stálo kompletně za nic. Což ale nevadilo, protože jsme pak v letadle dostali výborné hovězí.
Cesta uběhla a my se objevili na letišti Colombo. Místního času v 6 ráno, našeho času ve 2:30. Imigračním jsme prošli bez víza. U pásu to trvalo, ale nakonec dojel i můj batoh. A my mohli vstříc dobrodružství. Vyměnili jsme peníze, Katka s Eliškou si koupily místní SIMky (my s Vojtou jsme měli eSIM a Maruška ostrouhala).
Úvodní pokus, dostat se z letiště autobusem, který měl jezdit cca 1 km od letiště, vzal asi po 400 metrech za své. Nechali jsme se tedy odchytit tuktukářem. Po usilovném smlouvání jsem navrhl částku 3000 rupií „za rodinu“ a dva tuktuky s rodinou Herinkových jely směrem Negombo. Při platbě před ubytováním Sebastian Family Villa se ale vyskytl problém, protože tuktukáři chtěli 3000 za jeden tuktuk, ne celkem. Nakonec jsme se domluvili na 5000 rupií. A první rada od pana domácího byla: „Používejte aplikaci Pick me.“ Takový UBER pro tuktuky na Srí Lance. Cena za jízdu je pak jasně daná.
S Vojtou a Eliškou jsme šli k moři na první kokosový ořech. Když jsme se vrátili, naše pokoje už byly k dispozici. S Katkou nám to dospávání moc nešlo, tak jsme šli k moři na druhý kokosový ořech. Bylo to příjemné, sedět ve stínu, dívat se na moře a srkat vychlazenou kokosovou vodu (k dokonalosti chybělo nalít do kokosu trochu rumu). Pak už se probudili všichni a tentokrát i s Mařenkou vyrazili k moři dotřetice. Mariánka se chtěla vykoupat, ale vlny byly hrozivě velké. Abychom aspoň něco podnikli, zajeli jsme tuktukem na autobusové nádraží obhlídnout, odkud nám to zítra pojede a pak procházeli městem k nějaké pevnosti, či vězení. Pohybovat se po městě pěšky není nic jednoduchého. Stále je třeba věnovat pozornost chaotickému provozu, nestoupnout na ležící psi nebo nespadnout do nějaké díry. Do pevnosti jsem se zanořil jenom já, protože nemám čich. Prý to tam strašně smrdělo.
Katka s Vojtou a Eliškou odjeli a nám s Maruškou Pick Me nechtěl najít žádného řidiče. Stáli jsme tam dlouho, ale i nám se podařilo dojet na pobřežní ulici Lewis Place, kde jsme v bistru se stoly potaženými igelitovým ubrusem (byly celkem 3) dostali velmi dobré nudle, rýži a kottu a zapili to čerstvou štávou z ovoce. A protože moře bylo 2 minuty, zašli jsme na poslední kokos dneška. Já si tedy po cestě v alkoholovém obchodě koupil plechovku piva a trhal jsem tak partu.
Snídani jsme si objednali na 8 hodin. Ještě v půl deváté se nic nedělo. Pak přinesli příbory a za dalších 15 minut už konečně začali nosit. Vajíčko, sladkou banánovou placku, placku na banány (hopper) a ovoce.
Autobusem s místními
Autobus do Dambulla nejel z Negombo přímo, bylo nutné přestoupit v Kurunegala. Autobus odjížděl z autobusového nádraží zaplněný jenom do dvou třetin. Seděli jsme hned na sedadlech za řidičem. Bylo tam sice nejvíc místa na nohy, ale v zápětí jsme pochopili, že to zcela strategické místo není. Autobus opravdu zastavoval na každém rohu. Lidé zamávali, autobus zastavil nebo přibrzdil a jelo se dál. Takže vepředu byla neustálá cirkulace lidí, kteří nastupovali a vystupovali. Osobní prostor bylo potřeba si chránit. Stačilo se předklonit a místo za zády mi zabral spolucestující svou chrápající hlavou. Já tak cestoval 15 minut v předklonu, než se pán vzbudil. V jednu dobu byl autobus nacpaný tak, že se drobná zavazadla stojících cestujících pokládala na sedící cestující. Já měl před obličejem dvě zadnice. Vojta na sobě vezl nějakou rostlinu.
Autobus z Kurunegala do Dambulla už tak nacpaný nebyl. Ale zase před námi byl úkol vystoupit dřív než na autobusovém nádraží. U nějaké odbočky na nás čekal náš pan domácí s tuktukem. Podařilo se nám to a už jsme si to frčeli do ubytování. To vypadalo poněkud jinak, než na obrázcích na booking.com. Na našich „luxusních dvoulůžkových pokojích“ nefungovala klimatizace, nešlo zhasnout světlo (musela se vyšroubovat žárovka) a pokoj dětí neměl klíč. Ale pan domácí byl usměvavý, všechny závady se snažil poměrně nesmyslně vysvětlit.
Do tmy jsme stihli vyšplnat na Dambulla Cave Temple (vstupné 3000 Rs). Byla do jeskyně, nebo spíše skalní převis plný soch Budhů. Jeskyně měla zajímavě pomalované stropy i pěkně udělanou podlahu.
Už za úplné tmy jsme sešli ke Golden Temple - Velkému Budhovi, hezky nasvícenému.
Vydali jsme se na večeři směrem k městu do restaurace doporučené našim panem domácím. No na zadek jsme si z toho jídla nesedli, ale dalo se. Akorát zpátky nějak nezafungovalo Pick Me. Nechtělo nám to najít žádného řidiče. Tak jsme se pustili do 2,5 km dlouhé cesty zpět k ubytování. Potmě se šlo pěkně blbě. Ale dali jsme to. Docela se osvědčila čelovka.
Ráno jsme měli objednanou snídani na 8 hodin. V 7:25 nám pan domácí bušil na dveře a zvučným hlasem opakoval, že snídaně je připravena. Já už byl vzhůru, ale ostatní ještě spali. Ale za deset minut už jsme všichni seděli u stolu. Pan domácí oznámil, že máme před sebou dlouhou cestu, že je lepší, když vyjedeme dřív. Myslel to s námi dobře.
Včera jsme si chtěli objednat 3 motorky. Nabídl nám je za 3 x 4000 Rs. A pak se zamyslel a říkal, že za stejnou cenu nám dá auto s řidičem. To bylo rozumné, tak jsme to vzali. No a sotva jsme posnídali, pan domácí zahlaholil, že auto už na nás čeká. Vypadlo to, že prostě chtějí večer stihnout fotbal nebo co.
První zastávkou byla Pidurangala. Skála hned vedle nejznámější Sighiriya Lion Rock. Zaplatili jsme vstupné (1500 Rs) a začali šplhat vzhůru. Na žabky to určitě nebylo. Na pár místech se lezlo po velkých kamenech a úplně na konci bylo potřeba se vyšvihnout na skálu a podlézt úzkou štěrbinou. Ale nahoře to stálo za to. Krásný rozhled po krajině i na Sighiriya Rock.
Zpátky dole na parkovišti mě pak zaujala cedulka „Toalety pro místní“ a „Toalety pro cizince“. Zkusil jsem jít směrem „pro místní“, ale cestička vedla do lesa. Tak nevím, jak to mysleli. Toalety pro cizince naštěstí existovaly.
Druhá zastávka byla vyhlídka nad Sighiya Tank (jezerem). Úzká pěšina začínala zhruba 200 m vpravo od křižovatky u jezera. Zvolili jsme cestu „vpřed“, která za pár desítek metrů skončila. Pak jsme se vydali „pravou“ pěšinkou. Prodírali jsme se džunglí mezi liánami. Mě to moc bavilo, ale zbytek rodiny to nesl stále hůř, tak jsme se po zhruba 300 metrech vraceli. Ta správná cesta byla „vlevo“. Po chvíli jsme byli nahoře. Opět pěkné výhledy. Žádný člověk a žádné vstupné.
Pak jsme chtěli na Mountain of Pink Quartz – Křemíkovou horu či Jathika Namal Uyana. Řidič nám cestou vnutil takovou tu turistickou zastávku v Bylinkové zahrádce. Pan průvodce začal svůj výklad tím, že vše je zdarma. Pak jsme obešli pár stanovišť s různými bylinkami, které používá ajurvédská medicína. Bylo to zajímavé. Svůj výklad prokládal i českými názvy většiny bylinek či koření. Různé tikntury a oleje ukazoval i v praxi na členech naší rodiny. Postupně byli všichni něčím potřeni a pomasírováni. Já dopadl nejhůř. Na mně ukazoval přípravek na odstranění chlupů. Mám teď na lýtku 10 cm bílé kolečko.
Vrcholem pak byla 10minutová ukázka ajurvédské masáže. Bylo to velmi příjemné. Masírovali nám hlavu, záda a ruce. A opět zdarma, ale mohli jsme dát dar. Jak jinak. Se zcela uvolněnou myslí dostali maséři 5000 Rs. Na závěr následovala povinná návštěva obchodu s neuvěřitelně předraženými oleji a dalšími přírodními léčivými produkty. Abychom jim tam něco nechali jakoby za vstupné, koupili jsme za 2000 Rs pytlíček s čajem a konečně jeli na Křemíkovou horu.
Ta prý byla jediná svého druhu v jižní Asii. Růžové křemeny byly překrásné. Nějaké jsme nasbírali.
Když jsme pak řidiči řekli, že ještě chceme do Awukana na Aukana Budha Statue, ošíval se, ale vyjel.
Socha Budhy, vytesaná do skály, stará přes 1600 let, byla impozantní. Na tuto atrakci nás ráno upozornil pan domácí, kdy říkal, že je to takový turisty neobjevený poklad. Ujal se nás i šikovný průvodce, který nás provedl kolem sochy, leknínového jezírka, neustále nás fotil a na závěr nám ve svatyni s dalším vzácným tesaným kamenem požehnal – zatřásl hlavou a pak s přeříkáním nějaké modlitby zavázal bílou šňůrku na zápěstí. A samozřejmě nezapomněl poprosit i o donation.
Zpět jsme se vraceli skoro hodinu. Řidič nejel víc jak 50 km/h, i když byla cesta rovná a volná. Na pár místech jsme poprvé viděli následky nedávné povodně.
Zážitků bylo docela dost a už jsme byli hodně unaveni. Těšili jsme se na sprchu a pak plánovali jít na večeři do 90 m vzdálené restaurace. Po příjezdu se ubytování topilo ve tmě. Jediné, co svítilo, byly rozesmáté zuby našeho pana domácího. Žárovku nevyměnil, klíče nedodal, ale dobrou náladu měl pořád. Elektřinu naštěstí asi za 10 minut pustili. A večeře byla taky dobrá. Dokonce nám dali darem i pohlednice, které jsme později v Kandy poslali domů.
Jak jsme stopovali vězeňský autobus do Kandy
Snídaně byla tentokrát opravdu až v 8 hodin, jak jsme si objednali. A úplně stejná – volské oko, rýžový „papír“, do kterého se zabalí kousky banánu a palačinka z nudlí s kokosovo-medovou náplní.
Pan domácí nám dal poslední radu – jděte na hlavní cestu a tam doleva. A mávejte na autobusy, skoro každý jede do Kandy. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsme si stoupli na opačnou stranu silnice (můj zkrat). Stopli jsme si první autobus, zařvali „Kandy“ a oni zavrděli hlavou a odjeli. Stopovali jsme druhý autobus. Byl nějaký jiný než obvykle. Za volantem byl řidič v uniformě, který se na nás intenzivně zasmál a naštěstí nezastavil. Byl to autobus převážející vězně, na boku měl nápis „Prisons“. Třetí autobus nám zastavil a průvodčí nám ohleduplně řekl, že na Kandy je to na druhou stranu. No a čtvrtým busem jsme konečně odjeli.
Prvních 15 minut jsem stál v uličce, mlátil jsem hlavou do střechy a lidi si mě fotili. Pak se naštěstí uvolnilo místo a mohl jsem si vedle rozložitého pána sednou aspoň na půl zadku. A za dalších 10 minut už jsem měl i já plnohodnotné sedadlo. Katka nastupovala zadními dveřmi, protože její batoh dávali do nákladového prostoru. Seděla hned u dveří a z vlasů měla pěknou „foukanou“.
Jízdenky se prodávají v autobuse. Kromě řidiče tam jede průvodčí a někdy i ještě jeden další, který vyřvává otevřenými dveřmi, kam autobus jede. Větší zavazadla se dávají do prostoru vedle řidiče nebo dozadu autobusu do nákladového prostoru.
Do Kandy jsme dojeli po poledni. Zkušeně jsme vystoupili co nejblíž našeho ubytování a krásnou přírodou došli k Mystic Hideout. Zatím nejpěknější ubytování. Hned jsme dostali pokoje a pak vyrazili do města. To byla panečku jiná chůze než v předchozích městech. V Kandy měli chodníky! Celkově to město neslo hodně koloniálního odkazu.
Cíl byl Královský palác a jezero. Cestou jsme zdolali spoustu schodů k stupě Asgiri Maha Vihara. Poprvé jsme se dostali i dovnitř tohoto zajímavého typu stavby. Před chrámeme se Vojta dal do řeči s tuktukářem, kterým měl mikinu s českou vlajkou. Jeho největším snem prý bylo jet do České republiky, ideálně na fotbal. Vojta si pak mohl zkusit sednout do tuktutu na místo řidiče.
Vstupů do paláce bylo několik, pro cizince byl vyhrazený jenom jeden, byl směrem od jezera. V paláci se nás opět ujal pan průvodce, bosky a zababušení v sukních jsme to tam hodně dlouho procházeli. Bylo to moc pěkné a zajímavé. Opět jsme se na přání pana průvodce všude fotili. Na konci nás již tradičně požádal o „dar“. Mých 500 Rs se mu nelíbilo, chtěl 3 tisíce, ale neuspěl.
Na večeři jsme hledali něco evropského. A našli pěknou hospodu s terasou v 6. patře s dobrými burgery. Ale docela jsme se na ně načekali a z terasy se museli stáhnout dovnitř, protože se spustil řádný liják. Ale asi po hodině jsme se dočkali a pochutnali si.
Měli jsme štěstí, protože déšť ustal. A jakmile jsme vystoupili z tuktuku v ubytování, opět se rozpršelo.
Mokré Kandy (aneb „chčije a chčije“)
A pršelo celý další den. Otáleli jsme s vyjitím, ale déšť nedéšť, vyrazili jsme k Budhovi na kopci – Bhirawakanda Temple. Kohoutek s deštěm někdo pustil na maximum a my se schovali do pekárny. I když jsme byli po snídani, další káva, zákusek a nějaké to pečivo neuškodilo. Déšť přestával, tak jsme pokračovali v cestě. U Budhy se ale zase řádně rozpršelo. Výhledu za Budhovou hlavou jsme si vůbec neužili. Pak přestalo pršet a dokonce vysvitlo i sluníčko. Vystoupali jsme nahoru ještě jednou a celá Kandy byla najednou jako na dlani. A v dálce mlžné lesy. Sluníčka jsme si užívali asi 15 minut.
Sešli jsme dolů k Market Street a ještě odbočili směrem k vlakovému nádraží na poštu. Známky jsme na pohled lepili lepidlem nanášeném štětečkem z uřezané PET lahve. Známka do Evropy stála 70 Rs (asi 4 koruny). A pohledy pak fakt došly první týden v lednu.
Vlakové nádraží bylo úplně zavřené.
Na Market Street jsme se před deštěm schovali v nákupním centru a pak směřovali dál k lesu za jezerem s cílem vylézt na výletní horu Kodimale Peak. Vstup do pralesa byl ale zavřený kvůli sesuvům. Dokonce ho strážil i voják s puškou.
Vzali jsme to do města mezi palácem a pralesem, kolem místa „koupání slonů“. Chudáci tam stáli, levou přední nohu a pravou zadní nohu v řetězech. Po cestě Ela s Katkou setřepávaly z noh pijavice. Stočili jsme to zpět do města a pochodili po nějakých obchodech se suvenýry. Podařilo se nám koupit doporučovanou mast Sidhaleppa, která je na všechno a ajurvédský čaj Samahan. Na oběd jsme zapadli do dvoupatrové restaurace naproti barevnému domu a moc si pochutnali.
Střídavě pršelo a pršelo moc. Všude byla spousta vody. Za urputného lijáku jsme čekali na tuktuk. A byli jsme rádi, že jsme doma. Já si při vyzouvání sandálu všiml, že mám levou nohu řádně od krve. Taky jsem měl pijavici, ale páskem od sandálů jsem ji asi rozsajrajtoval. Pak proběhla operace (nadávání, sůl, slivovice), dostali jsme ji pryč, ale další 2 hodiny mi tekla krev. Snažil jsem se to zastavit s použitím piva, ale až víno zabralo.
Zbytek dnes jsme relaxovali (a někteří se léčili) na pohodlné terase za zvuku padající vody.
Po snídani, na které jsme měli toust s marmeládou a vajíčkem (lepší, než těstovinová rolka plněná sladkým kokosem) jsme nasedli do tuktuku a nechali se dovést na nádraží. Jen co jsme z něj vylezli, hned jsme nastoupili do přímého autobusu do Hattonu a vyjeli.
Pár kilometrů za Kandy byly vidět hrozivé následky povodní. Řeka musela být výš minimálně o 3 metry (podle bordelu nachytaném ve větvích) a viděli jsme i řádné sesuvy půdy, včetně sesunutých baráků.
Jízda trvala asi 2,5 hodiny. Vyskočili jsme nedaleko ubytování, které bylo zase moc pěkné. Pan domácí nám domluvil půjčení motorek. Za hodinu už jsme stáli na dvorku v půjčovně Sampath Scooty Rent & Tuk Tuk for Hire (2500 rupií za den, 4000 za 1,5 dne). Katka měla naprosto tragický výraz. I ty první metry na motorce byly takové rozpačité. Ale pak už se skoro rozjezdila. Já vezl Elišku, Vojta Marušku a za námi fukotala Katka směrem k Devon Falls. Odbočku jsme přejeli, stejně tak i odbočku na čajový hrad a zastavili se až na vyhlídce s výhledem na Devon Falls.
Ochladilo se a začaly padat deštové kapky. Najednou někdo otevřel kohoutek a z nebe se lily proudy vody. Sjížděli jsme z kopce a hledali čajový hrad Mlesna Tea Castle St. Claire – muzeum čaje. Celé to trvalo asi 5 minut, našli jsme, ale byli jsme naprosto mokří. S drkotajícími zuby jsme procházeli obchůdkem s čajem a maličkým muzeem a pak si sedli do restaurace a zkusili čaj. Orange Pecoa čaj byl výborný, tak jsme si koupili balení s sebou.
Jak už to tu bývá, pršet přestalo. Vyšli jsme za „hrad“, kde se rozléhaly nekonečné plantáže čaje a já si vyfotil první sběračku čaje. Všude to tady bylo jak v pohádce. Nádherná příroda. Sezóna pijavic byla asi v plné proudu, protože se jedna pro změnu přisála k Vojtovi.
Opatrně jsme sjeli zpět na hlavní cestu a za chvíli odbočili do vesničky Dimbula k vodopádu. Nevěděli jsme, jak se k němu jde. Zkusili jsme jednu odbočku a ta vypadala nadějně. Dalo se dojít k horní části vodopádu. Při cestě zpět k motorkám Maruška zařvala a Katka už začala lovit její pijavici. Asi jim jako běloši chutnáme. Vrátili jsme se zpět k hlavní cestě a zkusili sejít schody, kterých jsme si všimli při návratu z vesnice Dimbula. Schody a zpevněná pěšinka záhy skončily, ale i tak byl na vodopád dobrý výhled.
Už se smrákalo. Já měl přední světlomet do poloviny plný vody a usoudil jsem, že takto asi svítit nebude. Tak jsem jel, co to šlo, abych stihl dojet za nějakého světla. Ale Katku jsme ztratili. Bojovala opět s čím? S pijavicí. Ale nakonec jsme stihli dojet, než padla úplná tma.
Večeři jsme si dali v místním bistru, kde to každý dlabal přímo rukama. Já si to užil, protože jsem si mohl sníst všechny omáčky. Chicken masala docela pálila, druhá, což nevím, co bylo moc ne, ale stejně se jí všichni báli.
Jak jsme nedojeli k vodopádu
Cílem dalšího dne bylo dojet k vodopádům Gartmore Falls. Dlouho se spalo, tak jsme vyjeli až před desátou. Počasí bylo krásné a rozhledy kolem cesty taky. Za vesničkou Dickoya jsem zastavil na vyhlídce. Vojta to zastavování nějak nezvládl a položil motorku. S Mariánkou měli pěkně dodřené koleno. Chtělo to zalepit náplastí, kterou jsme samozřejmě něměli. Ale kousek dál byla Dickoya Base Hospital. Zastavili jsme a šli se tam zeptat na náplast a obvaz. Odkázali nás zpátky k cestě, že je tam lékárna. Před nemocnicí se nám vyvrátila Maruška, asi kombinace šoku a nízkého tlaku. Ale vše dobře dopadlo, koupili jsme náplast, dali si nanuka a vedle u stánku s fresh nápoji se pak vyfotili s místními. Vzájemně jsme si pak poslali fotky na WhatsAppu.
A frčeli jsme dál. Vlevo i vpravo byly nekonečné plantáže čaje, občas nějaký sběrač (tedy většinou to byly sběračky), krásné kopce, fakt nádhera.
Zastavili jsme u čajové továrny Brunswick. Bohužel nás nepustili dovnitř, ale i tak bylo zajímavé se dívat, jak sběrači čaje donáší své pytle plné zelených lístků, jak si je tam váží a pak vyvážejí výtahem do horních pater.
Cesta to byla krásná, ale zdlouhavá. Celkem to bylo do vesnice Gartmore něco přes 30 kilometrů. ale už od vesnice Norwood se asfalt stal takovým hodně „skákavým“, kde bylo možné jet tak maximálně dvacítkou. No a před vesnicí Mocha asfalt skončil. K vidění tam byly dva monumentální vodopády (které ovšem nejsou v mapy.com nakreslené). Většině skupiny to stačilo a velelo se k návratu. Já ještě proloboval, abychom aspoň dojeli do Gartmore, odkud pak k vodopádům bylo ještě 2 km pěšky. Ale ani tam jsme nedojeli, protože prašná cesta se stala takovou lepší horskou stezkou. Motorky by dostaly zabrat. Asi bychom to dojeli, ale ty následky v rozpoložení v družstvu.. Tedy jsme krátce před cílem obrátili a jeli zpět. (Takový tip pro příště – jezdí přímý autobus Hatton – Gartmore). Alespoň jsem ulovil fotku s parádně malinkou stařenkou se dvěma zuby.
Při cestě zpět jsme ještě před Dickoya odbočili k jezeru Castereagh Reservoir a projeli se kolem břehu. Víceméně tam ale nic k vidění nebylo. Od Dickoya až do Hattonu byla regulerní zácpa, jakou známe u nás na dálnicích. Pomalu jsme se přískoky blížili k domovu. Ještě jsme načerpali do plné a dojeli domů. Vysadili jsme Elišku a Marušku a jeli vrátit motorky. Vojta asi dobře umyl stupačku a světlomet, který byl od bahna po jeho kaskadérském kousku, takže vrácení dopadlo v pořádku.
Navečeřeli jsme se ve včera vyhlídnutém podniku, který připomínal interiérem standardní fast foody, jak je známe. Já si dal chicken masala a dvě placky, Eliška těstoviny a zbytek hamburgery.
Obrovským zážitkem byla návštěva obrovského hinduistického chrámu, který jsme měli pár stovek metrů od ubytování. Zrovna tam probíhal obřad, hudebníci hráli, věřicí se modlili, atmosféra to byla hodně silná.
Po vlastní snídani jsme zavolali panu domácímu, uhradili za ubytování a zjistili jsme, že by i tekla teplá voda v koupelně, kdybychom si zapnuli ohřívač. To, že zásuvky mají své vypínače, jsme už zjistili. Teď už víme, že se i průtokový ohřívač, které tu v koupelnách mají, se může zapínat před koupelnou vypínačem.
Podle pana domácího do Ella nejel přímý autobus. Říkal, že budeme muset přestupovat v Nuwara Eliya a v Bandarawela. Nicméně dorazili jsme na autobusové nádraží a nasměrovali nás do přímého autobusu. Cesta byla 4,5 hodiny dlouhá. Po včerejším pěkném počasí ani památky, skoro celou cestu pršelo. Bohužel jsme tak přišli o pěkné výhledy. Hory byly v mlze.
Ella mě zklamala. Naprosto. Po autentické Srí Lance, kde jsme byli buď jediní turisti, nebo jsme jich potkali minimum, tu byli Evropané v přesile. Město vůbec nevypadalo jako Srí Lanka, ale spíš jak Khao San Road v Bangkoku. Na hlavní ulici byl bar vedle baru a večer tam duněla hudba.
I výlet k Nine Arch Bridge připomínal rušnou ulici a most byl v obležení jako náš Karlův most v Praze. Samotný most byl pěkný. Přemosťoval údolí na 30metrových obloucích. Byli jsme se projít i kousek po kolejích směrem k Badulla. Spousta pražců by potřebovalo výměnu.
Zpět jsme šli jinou cestou, kterou jsme došli na silnici dál od Ella. To mělo výhodu, že jsme mohli nakoupit čaj v ne tak turistickém obchodě a večeři si dali v jakžtakž normálním bistru. Já byl se svým kari velmi spokojen. Katka měla fantastický tea masala. Vyhlídli jsme si tam i masáže.
S blížícím se centrem Ella přibývaly obchody se suvenýry a stále dražší obchody s čajem. A na hlavní ulici už to byl úplný turistický masakr. Ještě jsme se zašli podívat na nádraží, přesvědčit se, že vlak do Badulla skutečně jede v 11.25 a pak už (přes alkoholový obchod pro Lion dark 8,8 %, asi nejlepší pivo, co se tu dá koupit) zapluli do ubytování. Pivo zaplulo do mě na terase.
Vstávali jsme brzy a v 6.55 už byli na cestě k Little Adam´s Peak. 2,5 km vzdálený kopec jsme zdolali lehce. Sestup a výstup na vedlejší vrchol už byl náročnější. Počasí nám zase vyšlo, rozhledy byly parádní. Vidět byla Ella Rock a hned vedle Rawana Falls.
Cesta vlakem
Po snídani jsme si krátce odpočinuli a pak už si to šlapali na vlakové nádraží. V 11:25 odjížděl vlak směr Badulla – přes „TEN“ most a se semeringem za zastávkou Demodara. S Vojtou jsme si užívali jízdy s otevřenými dveřmi a fotili se, jak se vyklápíme ze dveří. Vlak nevypadal nijak hrozivě. Jeli jsme druhou třídou, kde byly dvě a dvě sedačky a spousta místa na nohy. Byl jsem se kouknout do 3. třídy, tam byly tři plus dvě sedačky. První třída vypadala jako ta druhá, ale byla tam klimatizace.
V Badulle jsme chtěli zajít na jídlo a pak autobusem přes Ella dojet k Rawana Falls. Restaurace žádná, ale zajímavý chrám Muthiyangana Raja Maha Viharaya jsme si nenechali ujít. Ulice od chrámu k autobusovému nádraží byla něco jako Pařížská v Praze. V jednom z obchodů jsme si všimli srandovního boxu na svačinu. Vlezli jsme do obchodu a vyšli s plnou taškou oblečení. Každý si něco koupil. A ve vedlejším obchodě zas. Restauraci jsme sice nenašli, ale trička, šaty a další zajímavé kusy každý za zhruba 100 Kč byly útěchou. Na nádraží jsme si aspoň koupili nějaké pečivo a vlezli do busu a jeli. A zase jsme měli štěstí, jeli jsme hned a zrovna autobusem, kde jsme nemuseli přesedat. Nevím, jak to tu funguje. Buď máme vždycky hrozné štěstí, nebo tu prostě autobusy jezdí pořád a všude.
Projeli jsme Ella a pokračovali k Rawana Falls. Vodopády byly impozantní. A kromě toho tu ještě byla cedule s varováním, abychom nelezli po skalách, že tu už zahynulo 36 lidí. A taky všudypřítomné opice. Katce zaútočila jedna z nich na tašku s pečivem a roztrhla ji. Maruška si chtěla koupit kukuřici, ale to bylo docela nebezpečné, protože opice by byly schopné vyskočit a sebrat ji přímo z ruky.
Autobusem jsme dojeli zpět do Ella. Na ubytování jsme si dali sprchu a vyrazili na večeři do Ella Simple Hut, kde jsme byli i včera. Cestou jsme ještě nechali kupu peněz v čajovém obchůdku. Z večeře šly děti na ubytování samy. My s Katkou jsme zamířili do Thvindi Ayurvedic Massage Center na masáž. Měla trvat 60 minut (za 6000 rupií). Masírovali nás o 20 minut déle a pak jsme ještě popíjeli čaj. Byl to velmi příjemný zážitek. Na cestě na ubytko jsme pak ale docela vymrzli. Zítra se nám však po chladnějším počasí už bude stýskat.
Na safari
Včera byly tousty s marmeládou. Dneska palačinky s kokosem. Obojí dobré. Snídaně na střeše Nimsara Homestay s tulivým psem Kuku byla příjemná. Stejně jako celý pobyt v Ella, i když byla tak turistická. Ale museli jsme dál. Za drobného deště jsme došli na zastávku a za 10 minut už jel autobus. Opět jsme měli štěstí na ten správný. Jel až do Thanamalwila a my nemuseli přesedat ve Wellawaya. Nicméně byl to autobus dálkový, který jel až do Galle. A byl úplně plný, takže jsme stáli, batohy pod nohama. Řidič byl asi bývalý závodník Formule 1, protože to s námi hasil skoro padesátkou v serpentýnách a vytáhl to až na 110 km/h na rovných úsecích. Kdy neustále troubil a předjížděl. Do toho se sedící cestující vedle mě začal nějak ošivat, pak vytáhl pytlík a dlouze zvracel. Tahle cesta byla fakt autentický zážitek.
V Thanamalwilla jsme čekali na další autobus asi půl hodiny. Byl to spoj až do Colombo. Naštěstí jsme si už měli kam sednout a cesta byla rovná. Za necelou hodinu, kdy jsme jeli po okraji parku, jsme vystoupili v Thimbolketiya (Udawalawe junction) a zhruba za 10 minut chůze pak dorazili do ubytování White House Safari Cottage.
To bylo úplně jinde, než ukazoval booking.com nebo mapy.cz. Z ubytování nám ráno poslali na WhatsApp umístění a ze začátku jsme nevěřili, že je to ono. Ale bylo to ono, i s bazénem uprostřed, kam jsme všichni hned hupsli.
Asi po hodině jsme se s Katkou začali ošívat. Už nás to nicnedělání nebavilo. A tak jsme zanedlouho vyrazili zpět k hlavní křižovatce. Podívat se po nějaké restauraci a obchodě. Restaurace byla jenom jedna (plus 2 vývařovny s ostrými omáčkami pro místní). Ale alkoholové obchody tu byly dva, i dva supermarkety. A taky lékárna s ajurvédskými přípravky. Nakoupili jsme jich tam plnou tašku (za celkem asi 350 korun), vedle v alkoshopu víno a Lion dark a taky něco v supermarketu. Cestou zpět jsme se zastavili v té jediné restauraci (já si tam vypil i to pivko) a s pocitem úplné spokojenosti dorazili zpět. Ještě jsme se šli podívat k řece přes rýžové pole, pak skočili do bazénu a oddávali se nicnedělání. Mezi domečky s námi bydlel i parádní varan. Děti si mezitím objednaly večeri v ubytování. Čekaly na ni skoro hodinu a nebylo to vůbec dobré.
V 5:30 jsme odjížděli na safari. Ještě před vjezdem do parku začínalo svítat. U brány stál slon, tzv. „vítač“. Říkal jsem si, že ho ani nemá cenu fotit, protože jsem očekával velká sloní stáda, ideálně u nějakého rybníčku. V zápětí stál u cesty slon další. Ale ten byl na dlouho poslední.
Oproti safari v Africe, kde jsou savany a je vidět široko daleko, tady byly kolem cesty keře. Takže aby bylo něco vidět, muselo to stát u cesty. Což je výhoda, protože pak jsou zvířata z auta dobře vidět. Ale ta pravděpodobnost, že z celého národního parku půjde sloní rodinka právě vedle cesty, je malá.
Katka řekla, „no, hlavně že je hezky, ještě mohlo pršet“. Načež se po 10 minutách zatáhlo a spustil se lijavec. Nejdřív na nás v autě ze stran pršelo. Pak nám řidič zatáhl boční plachty. A my se začali pařit jako ve skleníku a neviděli jsme už vůbec nic. Řidič odvážně krosil po rozbahněné cestě dál, a ještě jsme uviděli jednoho slona a jeden sloní zadek – tedy zatím celkem 4,5 slona. Abych nebyl tak přísný, tak občas byl k vidění nějaký ptáček a taky parádní živočich, který rozhraboval sloní trus a vyjídal z něj zbytky. Taky tu bylo hodně pávů a něco jako kohout, prý národní symbol Srí Lanky.
Ale pak se vše v dobré obrátilo. Liják přestal, boční plachty byly vytaženy zpět nahoru a u cesty se objevilo stádo slonů – 2 slonice a 5 slůňat, z nichž jednomu byly podle řidiče sotva 2 týdny. Druhé sloní stádo bylo menší. A hodně zajímavý byl sloní samec, který naprosto zdevastoval celý strom, aby si z něj pak ukousl jednu větvičku a šel dál.
Se safari v Keni nebo v Tanzánii se to srovnat nedá, ale i tak to byl silný zážitek.
Štědrý den
Po zbytek dne jsme se povalovali. Někdo na posteli pod klimatizací (já), někdo u bazénu (ostatní).
Katka našla restauraci s „evropským“ menu. Ve VibeX jsme „štědrovečeřeli“ a pak za svitu svíčky s motivem betlému a při Pelíškách oslavili Štědrý den. Ježíšek nás ale na Srí Lance nenašel.
Ráno jsme posnídali a rozloučili se s velmi příjemným místem. Na hlavní silnici jsme ještě ani nestačili dojít na zastávku a už jsme byli v busu do Embilipitiya. Tam jsme přeskočili na bus do Matara a následně třetím autobuse dojeli do Mirissa. Naše ubytování Coconut Hill Homestay se nenacházelo na místě udávaném na booking.com, ale o pár set metrů vedle. To ale nebyl jediný problém. Vůbec s námi nepočítali! Pokoj pro děti byl k dispozici, ale druhý už ne. Panímáma začala obcházet ubytování, aby nás pak zavedla naproti přes cestu. Pokoj byl slušný. Byli jsme naštvaní, ale co už. Jen co jsme si vybalili, dorazil mladík s tím, že tu můžeme zůstat jenom jednu noc. To už jsme se pomalu přestali ovládat. Nu což, na další noc jsme si bookli pokoj v See Breeze za rohem.
Naštvání trochu snížila nádherná Turtle Beach. Vyfotili jsme se na Coconut Hill, trochu zašnorchlovali (byl tu dokonce i jeden malý korál). A Katka jako jediná viděla i jednu pidi želvu. Pláže byly krásné a lidí moc ne.
Ale večeře v Blue Heaven se nepovedla. Jediná Katka měla dobré jídlo (tuňáka). Moje rice&kari byla naprosto odporná a zbytek taky nic moc. Ještěže jsme si zase trochu spravili náladu vychlazeným kokosem ze stánku naproti našeho ubytování. Odnesli jsme si ho na terasu (a já si kokosovou vodu trochu vylepšil kapkou whisky) a poslouchali blízký hukot z cesty a vzdálené šumění moře.
Šnorchlování a plážové nicnedělání
Další den jsme vstali brzo a v 6:30 šli k moři na želvy. Podle informací jich mělo být v Turtle Bay spousta. Moře ale bylo hodně divoké, tak jsme viděli prd. Ale aspoň pár rybek. Byly na tom stejně jako my – moře si s nimi dělalo co chtělo. Prošli jsme se po pláži a vystoupali na Parrot Hill – romantický pidi ostrůvek. Cestou zpátky jsme se ještě stihli občestvit fresh džusy u cesty.
Na snídani jsme šli k dětem do Coconut Hill Homestay. No a pak jsme se museli přestěhovat. Naštěsí pro nás už měli pokoj v 11 hodin. Eliška se učila, já se vydal do Mirrisa vyměnit peníze a podívat se na maják a zbytek vyrazil na pláž. Poprvé jsem využil směnárnu, měla daleko lepší kurz, než v bance (360 Rls/EUR). Zašel jsem si k majáku a pak se byl podívat na Katku s Vojtou a Maruškou, jak skotačí v obrovských vlnách. Chtěli tam být až do večera, měli zabraný dobrý flek ve stínu. Musel jsem si zajít pro plavky a pak jsme s Eliškou dojeli za nimi, zkušeně busem.
Blbli jsme ve vlnách jako děti. Vlny byly možná i 2 metry vysoké. Vždycky bylo potřeba se rozhodnout, jestli se necháme zhoupnout, nebo je potřeba proskočit. Párkrát mě to semlelo pořádně. Nevěděl jsem, kde je dno a kde hladina. Katka tak dopadla předtím a vlna jí vzala kšiltovku.
Navečeřeli jsme se na pláži a pak se rozešli každý do svých pokojů. Nadšení z ubytování ve See Breeze mírně kazila nějaká oslova Indů, která se táhla snad do dvou do rána. Moc u toho spát nešlo.
Ráno jsme zase zkusili jít šnorchlovat a na želvy. Moře bylo ale zase divoké. Nebylo nic vidět. Tak jsme to brzy vzdali. Posnídali jsme a autobusem s přestupem v Galle jsme dojeli do Hikkudawa. Poslední ubytování bylo luxusní. Velké pokoje, velké prostory, bazén. V boční ulici asi 250 m od pláže.
Katka s Eliškou šly šnorchlovat (korál s rybičkama tam fakt byl) a zbytek byl naložený v bazénu. Večeře v hospodě asi 200 m daleko byla taky dobrá. Vypadá to, že se poslední dny vydaří. Nicméně, kolem 21 hodiny začal nedaleko nějaký koncert. Dunělo to do půlnoci. A ráno začal před šestou každých 10 minut cinkat železniční přejezd. Psycho.
Ráno jsme šli zase šnorchlovat. Byli jsme v moři moc brzo, sluníčko bylo ještě schované. Takže toho nebylo vidět tolik, ale i tak to bylo chvílemi pěkné akvárium.
Snídani jsme si udělali sami a v 9:08 jsme vlakem odjeli do Galle – památky UNESCO. Prošli jsme si pevnost z dob kolonizace, zašli do kostelů a k majáku. Já jsem vyzkoušel zeleninovou polévku za 90 rupií. V restauracích polévky stávaly 10x víc. Nebyla špatná, jenom moc pepře. Ale dát si teplou polévku v tom horku nebyl dobrý nápad. Víceméně všichni jsme se vařili, bylo kolem třiceti stupňů ve stínu a už se viděli zpátky v bazénu.
Odpoledne i celý další den byl program opět pozvolný. Někdo moře, někdo ležení u bazénu, někdo v posteli. Ráno šnorchlování.
Pláže v Mirissa byla fakt ta nejkrásnější, co jsme viděli. V Hikkudawa už moře tak pěkné nebylo, ale zase tam bylo lepší šnorchlování. U moře to už bylo samozřejmě zcela turistické. A co jsem tak trochu nelibě nesl byly anglicko – ruské nápisy snad úplně všude. Rusáci tam převládali.
Dny u moře rychle utekly a datum odletu se přiblížilo.
Vlakem v 11:08 jsme odjeli do Colomba. Z hlavního nádraží Colombo Fort jsme se pak pěšky vydali do kilometr a půl vzdáleného nákupního centra One Galle Face. Tam jsme se najedli a přikoupili ještě nějaké čaje a další drobnosti.
Zpět k nádraží na autobus na letiště už jsme jeli tuktukem. Autobusu se říkalo Airport Express. Mně vůbec nebylo jasné, kdo takovým autobusem pojede. Místní přece v nějakém velkém počtu na letiště jezdit nebudou. No a „normální“ turisti jezdí na letiště taxíkem. Poslední cesta srí lanským autobusem se s námi rozloučila ve velkém stylu. Těch 30 kilometrů to jelo 2,5 hodiny. Autobus byl celou cestu naprosto narvaný. A nejlepší bylo, že nejel na letiště. Končil na bus terminálu v Awariwatte asi kilometr a půl od letiště. Tak jsme to už došli. Když jsme míjeli místo, odkud jsme před 16 dny poprvé nastupovali do tuktuku do Negomba, tak nám už finálně došlo, že srí lanská pohádka už opravdu končí.
Let zpátky byl bez problémů. Tedy až na to, že mi 2x spadla krabička od sluchátek a já se plazil v uličce letadla po kolenou (Vojta si myslel, že je čas modlitby). No a pak mi upadla plechovka s pivem a postříkala půl letadla. Ale jinak se nic zásadního nestalo a s pohodovým přestupem v Istanbulu jsme doletěli do Varšavy.
Při čekání na odvoz k autu Vojta v letištní hale zahrál na klavír. Následoval vstup do mrazivé lednice, hledání sněhem zavátého auta a jeho odmetání na parkovišti a necelé 4 hodiny cesty s občasnou vánicí. Teplotní rozdíl skoro 40 stupňů nebyl teda vůbec příjemný.
No a co závěrem? Byla to neuvěřitelně úžasná dovolená. Všechno nám vycházelo, nic se nepodělalo, nikdo nás neokradl, nebyli jsme nemocní (tedy kromě drobného nachlazení z klimatizace a drobně vyvrtnutého kotníku a odřených kolen z motorky a samozřejmě nezapomenout na pijavice).
Na spoustě míst jsme byli jako turisti sami. Lidé se usmívali, v dopravních chaosu jsme už uměli najít nějaký řád. Doprava fungovala a auto s řidičem nám rozhodně nechybělo. Jídlo bylo dobré, kromě pálivého místního se vždy dalo najít něco jiného. Všechno, kromě vstupného, bylo velmi levné. Bylo to tam jak v pohádce. Moc jsme si to užili.
Ubytování
14.12. Sebastian Family Villa: Address: 10 Peter Mendis Road, 11500 Negombo,
15.12. Heritage Rangiri Villa Address: No: 214/A, Vihara junction ,Dambulla, 21100 Dambulla,
17. 12. Mystique Hideout Address: Sri Dhammasiddi Mawatha, 20000 Kandy,
19. 12. KPL Holiday Homes Address: No.167/25, 1st Lane Dimbulla Road,22000 Hatton,
21. 12. Nimsara Homestay Adresa: Ambagollapatene, 90090 Ella,
23. 12. White House Safari Cottage Address: udawalawe, 70190 Udawalawe,
25. 12. Coconut Hill Homestay Address: Shanika Mahal, Bandaramulla, 81740 Mirissa (jih),
27. 12. Avon Villa Address: Amarasena Mawatha,Hikkaduwa, 80240 Hikkaduwa,
Praktikálie:
SkyWay parking ve Varšavě na 17 dnů 115 zlotých.
Letenka Varšava – Istanbul- Colombo a zpět pro 5 lidí s Turkish Airline stála 94 tis. Kč přes MyTrip.
Za safari jsme zaplatili 75 000 LKR (auto, 5x vstup).
Výměna peněz – banky mají všechny stejný kurz, takže je jedno, jestli se mění na letišti nebo ve městě. Při směně chtějí cestovní pas. Směnárny jsem viděl jenom na jihu u moře. Z bankomatu jsme nevybírali, ale byly všude. Když byl středový kurz 365 LKR/EUR, banky za EUR dávaly 351 LKR, směnárna 360 LKR.