OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč bez DPH

Thajsko - Koh Samui, Koh Pha Ngan, Bangkok 21. 1. - 12. 2. 2015

 

Fotogalerie: https://plus.google.com/photos/110703207124176897957/albums/6116129625208981585?authkey=COmW1qDDu_3qoQE

 

V jihovýchodní Asii (Indonésie, Malajsie, Thajsko) jsme byli v roce 2002 a máme na tuto cestu moc dobré vzpomínky. Nejraději jsme vzpomínali na ostrov Koh Samui. Po třinácti letech jsme se tam vydali znovu, tentokrát už s dětmi. Hlavně kvůli dvouleté Mariánce jsme museli pořídit kvalitnější ubytování a zapomenout na noční autobusy. Téměř zapovězeny byly příjemné večerní bary u moře se super koktejly. Měl jsem mírnou obavu, jestli děti vydrží „tepelný šok“ ze zimy do tepla a zpět. A taky vypadnout z práce na tři týdny byla odvaha. Ale zvládli jsme to, moc jsme si to užili a máme za sebou perfektní dovolenou, na kterou budeme hodně dlouho vzpomínat.

středa 21. ledna 2015

Auto jsme nechali zaparkované kousek od nádraží (snad ho tam za ty 3 týdny zase najdeme) a Leo Expresem jsme odjeli do Prahy. Na letišti na Terminálu 1 jsme jako krkavčí rodiče nechali Vojtu a Elišku v lehátkách svému osudu a zašli jsme na kafe a občerstvení do MasterCard lounge (konečně jsme využili benefit Citi Life karty, Mariánka mohla s námi zdarma). Děti přežily hodinovou nepřítomnost rodičů a pomalu nastal čas jít do odletové haly. Tam nás překvapil perfektní dětský koutek, kde Mariánka půl hodiny řádila. Šestihodinová cesta do Dubaje byla v pohodě. Děti si trošku zdřímly. Z letadla jsme vystupovali na ranveji a do letištní haly jeli autobusem. Bylo tam v 10 večer našeho času pěkné teplo. V Dubaji jsme měli jenom 2 hodiny čekání. S Maruškou jsme prozkoumali letiště, zajímavé byly vodopády v hlavní hale, Vojta s Eliškou jezdili na jezdícím pásu a už jsme se nemohli dočkat nástupu do letadla. Tam nám hned dali „snídani“, děti ji ale prospaly. Po dalších 6 hodinách jsme doletěli do Bangkoku. Byli jsme nevyspalí a navíc nám zrušili náš let na Koh Samui, museli jsme čekat hodinu na další, ale pustili nás do salonku, tak to šlo. Zkusili jsme poprvé skype volání a sms z Oskárku, vše perfektně fungovalo (v salonku byla wifi zdarma). Na letišti jsem si chtěl koupit thajskou SIM kartu a vyměnit peníze. Ani jedno se nepodařilo. SIM nikde neprodávali a kurz byl nepoužitelný.

Už malým letadlem jsme doletěli na Koh Samui. Vystoupili jsme z letadla, malý vláček nás odvezl do dřevěné příletové haly a v pořádku nám odrazily kufry. Směnárna nabízela ještě horší kurz než na letišti v Bangkoku. Tak jsem raději vybral peníze za bankomatu. Odjeli jsme taxíkem do hotelu (za hrůzných 700 Bt) a cestou se stavili v 7eleven pro vodu a SIM kartu.

čtvrtek 22. ledna 2015

Po půl hodině jsme dojeli do Easy Time Resort. Bylo to nádherné místo. Za jenom stříškou zakrytou recepcí byl bazén, vedle něco jako lounge s knihovnou, vedle restaurace a okolo vilky. Všechno to bylo zasazené do palmového háje a obklopené krásně udržovanou zahradou. K moři to bylo asi 200 metrů a okolo bylo jenom pár maličkých resortů, většinou vilky a jinak nic než palmy. Nebyly tam skoro žádní lidé. Pláž Laem Set Beach byla dlouhá, lemovaná palmami. Na pláži nebyla žádná restaurace, skoro žádný resort, tak nebyla pláž nijak udržovaná. Byla tam spousta mořských řas a občas docela nepořádek (plastové lahve, boty, prostě to, co moře vyvrhlo). Nicméně dalo se tam lehnout pod palmy a užívat si úplného klidu. Jenom občas prošel nějaký rybář nebo turista, ale jinak úplný klid. Bylo to perfektní místo na dokonalý odpočinek.

Ze šnorchlování ale moc nebylo. Korále byly mrtvé, občas jsme viděli pár rybiček, ale jinak nic. Prý z důvodu přehnaného budování a znečištění vyhynuly korále kolem celého Koh Samui.  Škoda, že jsme to nevěděli. Písek na pláži byl poměrně hrubý, do vody se dalo jít jenom v botách. Korále začínaly několik metrů od pláže.

Klid byla výhoda. Nevýhodou bylo to, že nejbližší obchod byl 1,5 km daleko. Stejně tak byla omezená dostupnost restaurací. Chodili jsme hlavně do restaurace MorDir, která byla naproti. Jídlo bylo od 120 Bt, ale docela dobré a velké porce. Další pak byla cca 0,5 km u hlavní cesty a další pak až u obchodu. Všechno jsme to objevili už druhý den, kdy jsme s Katkou vyrazili na průzkum. Kousek před obchodem prodával pán kokosové ořechy za 25 Bt. Každý den jsme je kupovali. Kokosové mléko je vynikající.

Pokud jsme nebyli u moře, tak děti trávily čas v bazénu. Byla tam jedna protivná paní, která si stále ztěžovala, že děti dělají v bazénu hluk. Asi třetí den jsem ji poslal do háje s tím, že je to „family resort“ a že musí počítat s tím, že tam nebude absolutní ticho…. Kromě pláže a bazénu jsme si občas zahráli i stolní fotbal, který tam měli. Vojta mě jednou třikrát po sobě porazil. 

Když jsem šel třetí den večer pro kokosové ořechy, půjčil jsem si u paní u cesty motorku, abych nemusel těch 1,5 km jít pěšky (200 Bt normální, 300 Bt větší motorka). Druhý den byl tedy jasný, pojezdit po ostrově.

Kolem desáté hodiny jsme s Vojtou a Eliškou vyrazili. Dojeli jsme k vodopádům HIN LAD. Nechali jsme dole motorku a vyrazili. Hned na začátku Vojta spadl do řeky. Nějak mi nevěřil, že jsou kameny kluzké. Po půl hodině cesty děti začaly protestovat. Po dalších 10 minutách jsme museli dát přestávku. Cesta vedla džunglí pořád mírně do kopce. Vojta si všiml mravenčí stezky – několik metrů dlouhý pruh mravenců, kteří odněkud někam putovali. Po dalších 10 minutách jsme k vodopádům konečně došli. Pěkná podívaná. Cesta zpět k motorce už byla rychlejší. Cestou zpět jsme se zastavili na opičí show, na hlavní cestě kousek od odbočky k vodopádům. Bylo to takové maličké ZOO – různá zvířata v klecích, pár opiček na provázku a nakonec nám ukázali, jak opice vyleze na palmu a shodí kokosový ořech. Udělali jsme nákup v 7Eleven a dali si prvního hamburgera z mikrovlny, kterého tam dělají.

Dojeli jsme domů kolem 2 hodiny. Katka se chtěla taky jet projet, ale nějak si na to netroufla. Tak jsem měl druhou šichtu. S Katkou a Mariánkou, jsme zajeli k 3 km vzdálenému chrámu Khao Prabat a do rybářské vesničky v Pang Ka Bay zajistit šnorchlování. U paní v restauraci jsme si za 2000 Bt koupili výlet k vedlejšímu ostrovu, kde korále stále ještě jsou. Pak jsme se projeli na trhy do asi 10 km vzdálené vesnice Baan Sa Ket. Děti mezitím řádily v bazénu a provokovali ztěžující si paní. Večer jsem pak Katku s Vojtou a Maruškou zavezl ke chrámu, kde si zašnorchlovali a s Eliškou jsme se jeli projet do palmových hájů a kaučukovníků v okolí.  Pak jsem vyzvedl šnorchlovací skupinu, zajel koupit kokosy a vrátil motorku.

Na druhý den pro nás  paní  přijela autem a zavezla nás do rybářské vesničky. Nasedli jsme s rybářem na loďku a po  cca 20 minutách dojeli k ostrovu Ko Tean. Rybář hodil do vody plátek chleba a v mžiku tam bylo obrovské hejno rybiček. Šnorchlovali jsem tam přes 2 hodiny. Mezitím přijelo a odjelo dalších aspoň 5 loděk s dalšími turisty. Náš rybář z nás už byl celý nervózní. Na pláži zpět na Koh Samui jsme nasbírali krásné mušličky. Paní nás zavezla zpět do resortu. Doufám, že už ji nikdy nepotkáme, protože jsme jí v autě nechali úplné pískoviště. Člověk by nevěřil, jak se ten písek lepí na boty.

Pátek 30. ledna 2015

Osm poklidných dnů rychle uteklo a čekaly nás pláže na východě. Na přesun na Lamai Beach do Varinda Garden Resort jsme si půjčili auto – maličkého jeepa Suzuki Carabian. Za taxi chtěli 500 Bt za těch 10 km, tak to půjčení auta za 800 Bt vyšlo asi lépe. Ve 12 hodin auto pán přivezl, naložili jsme kufry a děti na korbu, Manka a Katka se vlezly dovnitř a vyrazili jsme. Cesta to byla hrůzná, auto staré, plulo na cestě, řízení po levé straně…, ale do Varindy jsme dojeli.

První dojem byl smíšený – kde to proboha jsme. Resort je na kopci nad mořem, vypadá to jako v botanické zahradě, úzké chodníčky z nich se odbočuje do jednotlivých domečků, které ani nejsou z chodníčku vidět. Zejména kolem recepce a restaurace je neobvyklá výzdoba. Náš domek vypadal zvenku jako dřevěná šopa. Mělo to sice dvoje normální dveře (do ložnic), ale vcházelo se prostředníma, vysokýma tak 1,5 m. Samozřejmě jsem si hned rozbil hlavu. Uvnitř ale OK, dvě ložnice, pokojík, jídelna a v koupelně sprcha i vana. Nicméně úžasný bazén nad restaurací s výhledem na celý záliv potvrdil, že jsme na správném místě. Trávili jsme tam hodně času.

Odpoledne jsme se našim jeepem zajeli podívat na Velkého Budhu na severu ostrova a stavili se v „komerční“ Fisherman Village. Zde jsme narazili na koktejly „vše za 60 Bt“ a koupili první smažené u stánku. Po cestě zpět jsme se zastavili ve velkém Tesco a udělali pořádný nákup. Připadal jsem si důležitě, když jsem tašky s nákupem házel na korbu jeepu.

Druhý den jsme ještě zajeli k nejvyššímu vodopádu na ostrově - Namuang Waterfall II. Na turisty tam byli dobře připraveni. Hned jsme měli nabídku na svezení autem pod vodopád, nebo jsme si mohli půjčit terénní čtyřkolku, nebo k vodopádu dojet na slonech. Zůstali jsme ale u varianty jít pěšky. Samotná cesta k vodopádu byla krkolomná. S Maruškou v náručí to bylo občas náročné, ještě že se dalo chytat provazu nebo lián. Ale stálo to za to. Vodopád byl kaskádovitý a moc pěkný. Byli jsme tam hodně brzo, takže z počátku sami. Až pak začali chodit turisté.

Dojeli jsme zpět do Varindy a po 12 hodině si chlapík přišel pro auto (musel jsem jim volat, asi na vyzvednutí zapomněli).

K pláži to bylo asi 5 minut. Už byla zaplněnější, než na jihu, ale o hodně čistější. Hrubší písek byl i taky. Byly obrovské vlny. První den to ještě šlo, ale druhý a třetí den bylo uměni se dostat do moře a pak z moře. Pokud jsme to správně neodhadli, vlna nás vzala a už jsme jeli po hrubém písku (lokty mám docela podřené). Ale tak 10 m od břehu to byla paráda, pohupovat se na víc jak metrových vlnách. To se normálně nepoštěstí. Děti byly odsouzené k pobytu na břehu.

Druhý večer jsme se zašli podívat na místní atrakci – Hin Ta Hin Yai – skály ve tvaru penisu (ten byl zřetelný) a ženského přirození (to jsem moc nepoznal..). K cestě jsme prošli resortem, kde jsme před 13 lety měli pronajatou chatku. Chatky tam byly pořád, ale kolem nich bylo tak 4x víc dalších nově dostavěných. Celkově bylo celé pobřeží zastavěné, že nebylo jediného nevyužitého místa. Na křižovatce s hlavní cestou byla pořád „naše“ restaurace, kam jsme chodívali na nudle. Nicméně pro tentokrát jsme si oblíbili jinou restauraci, hned na začátku ulice Pongponrat, s bambusovými stoly a židlemi, kde měli levná thajská jídla, koktejly „vše za 60“ a ovocné shaky pro děti.

Když jsme další den šli ulicí vedle pláže, tak ze strany od Hin Ta Hin Yai  to bylo klidnější a směrem ke středu zálivu se počet lidí, restaurací i obchodů silně zvyšoval. Byli jsme se podívat zvenku na aquapark Co Co Splash, kam původně chtěla Katka s dětma jít, ale jednalo se o několik betonových, poměrně krátkých skluzavek. To absolutně neodpovídalo ceně vstupného (500 a 600 Bt).

V jakési agentuře na rohu jsme si koupili za 350 Bt (děti 250 Bt) lístky na loď na Ko Phangan (v ceně bylo vyzvednutí ve Varindě a doprava do přístavu), nechali si vyprat nějaké prádlo a dál se oddávali jezení, chození po stáncích, plavání v bazénu a vzdouvání ve vlnách. Taky jsme byli na thai massage. Nejdřív Katka a pak já s Vojtou a Eliškou. Po mě dupala Thajka a zarývala do mě své lokty, děti masírovali jemně olejíčkem.

Směrem do vnitrozemí byly parádní kopce, ale jejich průzkum si nechám na příští návštěvu Koh Samui.

Středa 4. února 2015

Najednou tu byla středa. V 9.45 nás vyzvedl minibus a zavezl nás do přístavu. Tam jsem vyměnil voucher za lístky na loď. Loď měla odplout v 11 hodin, ale měla hodinu zpoždění. Plavbu jsme v pohodě zvládli za necelých 45 minut. Taxikářská mafie na Ko Pha Nganu byla ještě horší než v na Koh Samui. 200 Bt za člověka. Ještě, že naše děti nepočítali za člověky. Ale i tak, 400 Bt za cca 9 km mi přišlo jako super business, pro taxikáře.

Haad Son je maličký záliv se třemi resorty. Náš Haad Son Resort byl největší. Chatky byly rozeseté ve strmém kopci. Tentokrát nám musela stačit jedna společná místnost s koupelnou. Kvůli odpolednímu spaní Mariánky docela nepraktické, ale tři dny to vydržíme.

Záliv byl ale parádní. Nádherná pláž s bílým jemným pískem, kolem skály. Na jedné straně zálivu byla restaurace, která končila skálou, ze které se dalo skákat do moře. Bylo taky hodně ryb. Takže na šnochlování super. Korály i rybky nádherné. Na pláži jsme se vyvalili pod palmy, obsadili nejbližší houpací síť a užívali si poslední tři dny u moře.

Druhý den jsme si po obědě půjčili motorku. S Katkou jsme si zajeli k vodopádu Phaeng. Měl to být nejkrásnější vodopád. Ale nějak mu chyběla voda. Pak jsme se ještě šplhali pralesem na vyhlídku Domesila.  Prales vydával intenzivní kravál, byl jsem úplně durch, ale nahoře byl parádní rozhled na celé západní pobřeží. Jako bonus jsme dole viděli nějakou táborovou hru místních skautů. Pak jsme ještě zajeli na sever ostrova. Obhlídli jsme to tam. Zavezl jsem tam Vojtu s Eliškou a pak Katku s Maruškou. Dalo se tam dobrodit k vedlejšímu ostrůvku Koh Ma a trochu zašnorchlovat. I když to bylo jenom 6 km, tak než jsem rodinku zavezl zase zpět, už byla tma. Celkově jsou tu dny krátké. Rozednívá se v půl sedmé a v sedm večer už je zase tma. Večeři jsme si zase dali v restauraci Absolute u cesty nad resortem. Počkali jsme, až děti usnou a jeli se projet. Našli jsme parádní hospodu – Jack Country Bar nedaleko Haad Salad. U cesty plápolala pochodeň. Sjeli jsme z hrozného kopce a našli bar, kde to žilo. Spousta lidí, živá hudba. Dali jsme si sex on the beach a když zpěvák docela dobře hrál Easy od Faith No More, museli jsme si dát ještě jeden. Zpátky se nechtělo, ale to spící „příslušenství“ jsme nemohli nechat dlouho samotné. I když, byla tam nějaká italská rodina s dvěma malými dětmi. Úplně v klidu pokuřovali, pak pohoupali děti na houpačce a ve čtyřech odjeli na motorce, skoro v 11 hodin. Možná jsme si dělali výčitky zbytečně.

V pátek dopoledne jsem s Vojtou a Eliškou projezdil ostrov od severu, na jih a na východ. Pak už nás tak bolel zadek, že jsme se raději vrátili. Ale viděli jsme opice jedoucí na korbě, místní skládku, cestu, která najednou skončila, slyšeli intenzivní zvuky pralesa, budhistický chrám, zajímavé to bylo.

Odpoledne jsme strávili šnorchlováním. Od pláže bylo potřeba překonat tak 50 m mořských rostlin. Pak se ale otevřela krásná scenérie barevných korálů a rybiček. Jaká škoda, že zítra odjíždíme. Chtělo tu zůstat déle.

Sobota 7. února 2015

Ráno jsme ještě zašli k moři zašnorchlovat a zaskákat ze skály. V 11 hodin jsme taxíkem (opět za nehorázných 400 Bt)  odjeli do přístavu. Dali jsme si něco na špejli a nudle a nalodili se. Loď tentokrát odplula zcela přesně. Po mezipřistání na Koh Samui jsme dopluli do Don Saku, odkud nás autobus odvezl na nádraží v Surat Thani. Lehátkovým vozem jsme pak dojeli do Bangkoku. Vůbec nevadilo 1,5 hod zpoždění, protože dojet do Bangkoku v 6.30 by bylo stejně zbytečně brzo.

S předstihem jsme si našli, jak se z nádraží dostaneme do hostelu. Kombinaci autobusu 159, pak autobusu 9 a pak asi půl km pěšky jsme vzhledem k počtu dětí, zavazadel a denní době zavrhli. Chtěli jsme si najít velký taxík, tak bychom se všichni i s kufry vešli. To, že se vlezeme všichni se vším do tuk-tuku, by mě ve snu nenapadlo. Ale přesvědčil nás o tom tuktukář, za 100 Bt jsme to zkusili a normálně jsme dojeli. Docela zážitek. Druhým zážitkem bylo ubytování. Měli jsme rezervovaný hostel a v něm privat family room. Na booking.com jsme zadali do požadavků dřívější check-in, dětskou postýlku pro Mariánku a pozdější check-out. Vše nám potvrdili. Ale realita byla 0:3. Aspoň nás nechali ráno osprchovat a dali nám kafe…

Po sprše a snídani jsme se vydali na víkendový trh Chatuchak. Je to vyhlášená atrakce, kde je 15 000 trhovců a za víkend ho navštíví 200 tis. lidí. Na www.transitbangkok.com jsme si našli, jak se tam dostaneme. Museli jsme se vrátit zpět na nádraží (tuk-tuk tentokrát za 80 Bt) a pak jsme jeli metrem MTR do stanice Kamphaen Phet (42 Bt/osoba), ze které se vystoupilo přímo k trhu (polovina cizinců z metra vystoupila o stanici dříve na Chatuchak Park, aspoň se trochu prošli). Na trhu nebyla skoro žádná „Čína“, spíše tam byla kombinace thajského oblečení, různých tašek, sošek, mýdel, ale taky živá zvířata nebo žrádlo pro psy a taky smažené dobroty. Že by to bylo něco úžasného říct nemůžu, ale docela zajímavá podívaná.

Vrátili jsme se zpět do hostelu (akorát tuktukáři na nás zkoušely ceny 200 a 400 Bt k našemu hostelu, tak jsme jeli snad až pátým osloveným tuktukem za 100). Potřebovali jsme vyměnit peníze a něčeho se najít, tak jsme zašli na Khao San Road. Začínalo to tam docela dobře žít. Děti si dali hamburger a my objevili v jedné z uliček zatím nejlevnější a docela dobré Pad Thai za 35 Bt.

Pondělí bylo v režii Katky – budhistické chrámy. Tuk-tukem jsme dojeli do přístavu Tha Tien, přeplavili se na druhou stranu řeky a prohlédli si Wat Arun (50 Bt). Na nejvyšší stupu se dalo vystoupat asi do její necelé poloviny po hodně strmých schodech. Stupa byla zdobená úlomky čínského porcelánu. Přeplavili jsme se zpět na druhý břeh a došli do Wat Pho, kde je největší ležící Budha v Thajsku a taky největší sbírka malých Budhů (100 Bt). Ležící Budha byl 46 metrů dlouhý. Pak už jsme jenom nahlédli do královského paláce. Tam bylo takové množství lidí, že jsem chytl pěkného nerva. Dojeli jsme zpátky do hostelu, dali dětem něco k jídlu, Marušku spát a skočili jsme na thajskou masáž. Tahle byla ještě intenzivnější, než na Koh Samui. Bolelo to tak, až to bylo skoro příjemné. V podvečer jsme znovu skočili na Khao San Road a prošli si stánky. Poté, co jsme uložili děti, jsem se tam vrátil znovu koupit vyhlídnuté tričko. Bylo už po desáté hodině a ulice nebyla k poznání. Skoro z každé hospody duněla hudba. Buď hrál DJ, nebo živá hudba. Lidí tam bylo skoro jak v královském paláci..

Třetí den v Bangkoku jsme došli do přístaviště Payap a jeli lodí směrem na jih (15 Bt/osoba). Vystoupili jsme na předpředposlední zastávce Wat Worachanyawas, kde byl taky docela velký ležící Budha. Pak jsme jeli zpátky do přístavu Maharaj podívat na trh s amulety.

Poslední ráno jsme vyrazili do čínské čtvrti. Tuk-tuk nás zavezl k chrámu Wat Traimit, kde je zlatý Budha, tři metry vysoká a 5,5 tuny těžká socha (40 Bt). Samotná čínská čtvrt je velká divočina. Hrozně moc lidí tam bylo, jakýsi velký trh, ale hlavní podívanou byla nabídka různých živočichů a visící placaté kachny nebo kuřata. Měli jsme hlad, ale tady jsme si na ulici nic dát neodvážili. Zachránil nás Chester´s, takový lokální McDonald. Pak už jsme odjeli tuk-tukem na zastávku nadzemky Siam. Vedle byl obrovský shopping mall Siam Center – tak 10x větší olomoucká Šantovka. Svezli jsme se na konečnou (viděli jsme opuštěný trh Chatuchak) a zpět na zastávku co nejblíž našemu hostelu. V hostelu jsme si dali poslední sprchu a zašli jsme na večeři. Pak už nám zavolali taxíka (jeden kufr jel v kufru auta, dva na sedadle spolujezdce a nás pět se mačkalo vzadu). Měli jsme posledních 350 Bt. Taxikář zapnul taxametr (což se často nevidí), který na letišti ukazoval 260 Bt (bylo to skoro 30 kilometrů). Taxikář s poukazem na velké kufry chtěl 400, dal jsem mu našich 350 a šli jsme se odbavit.

Cesta domů už byla taková smutná. Nikomu z nás se totiž nechtělo. Letadlo přiletělo do Prahy dřív, krásně jsme stihli vlak. V Olomouci na nás čekalo naše zaparkované auto a domek, který byl v péči našich sousedů, nám taky nikdo nevykradl. Po třech týdnech ve třiceti stupních jsme ale málem umrzli.

Ale byla to krásná dovolená.

 

Praktické rady

Peníze – nejvýhodnější je dobře nakoupit dolary (např. zde www.eurochange.cz) a vyměnit je v dobrém kurzu za bathy (nejvýhodnější možné kurzy, ke kterým se běžné směnárny blíží, jsou zde http://superrich1965.com/). Další možností je výběr z bankomatu. Bankomat umí dát maximálně 20 000 Bt a kromě poplatku naší bance si ještě účtuje u karty Mastercard poplatek thajské bance ve výši 180 Bt (150 Bt s kartou Visa) bez ohledu na velikost výběru. Je potřeba si raději ověřit u své banky, jestli nemá při použití karty v Thajsku nějaké restrikce. Např. banka ZUNO má omezené výběry z bankomatu na max. ekvivalent 100 EUR, což je při poplatku 150 Bt za výběr docela nevýhodné. Při platbě kartou někde chtěli + 3% na pokrytí poplatků.

Telefonování a internet jsem vyřešil nákupem místní předplacené SIM karty. Z nějakého důvodu jsem si vybral společnost TrueMove (ještě mají AIS a DTAC). SIM se dala zadarmo získat na letišti na Koh Samui s kreditem 10 Bt a 20 MB internetem. Já si koupil za 49 Bt SIM, kde byl na měsíc zdarma Facebook a pak jsem si koupil 90 Bt kredit a aktivoval internet (9 Bt/den s rychlostí 512 kbps). Příchozí hovory jsem řešil přesměrováním z mého čísla na VoIP operátora (použil jsem www.802.cz, ale moc nedoporučuji, příště zkusím spíše www.fayn.cz nebo www.odorik.cz), ze kterého jsem si nastavil přesměrování na thajské číslo. Příchozí hovor mě tedy stál cenu českého odchozího hovoru z mého mobilu + cenu za volání do Thajska od VoIP operátora (802.cz to měl za asi 60 haléřů/minuta). Určitě lepší, než platit 40 Kč/min za roaming. Na odchozí hovory jsem použil Skype, kde jsem si koupil za 5 EUR kredit a aktivoval „Tarif Svět“, který obsahuje mimo jiné volání na české pevné linky. Tarif Svět šel aktivovat na měsíc zdarma. Wifi byla pro Skype volání k dispozici na dost místech a pokud nebyla, tak to někdy fungovalo i přes mobilní internet (i když kvalita hovoru byla hodně špatná). Na posílání sms jsem použil aplikaci Oskárek a využíval jsem bránu Vodafone Park (SMS za 1,5 Kč).

Wifi byla v hotelech a v restauracích zadarmo. Kvalita byla nic moc (např. vzdálené připojení přes TeamViewer nešlo), ale na Skype hovory nebo na normální surfování po netu to stačilo.

internetové balíčky TrueMove: http://truemoveh.truecorp.co.th/topping/net_buffet_en.html, http://truemoveh.truecorp.co.th/topping/net_unlimit_en.html

Jídlo bylo úplně v pohodě. Základnou byla síť obchodů 7eleven, kde se dalo nakoupit vše potřebné. Ceny jako u nás (s výjimkou např. mléka nebo sýru). Ale chleba, sušenky, jogurty, voda bez problémů. Ceny v restauracích byly taky jako u nás. V těch levnějších stálo jídlo 100 až 150 Bt, kola 30 Bt. Ceny na ulici začínaly na 35 Bt za padthai (smažené nudle). Ryba stála od 200 Bt.

Cestování

Taxi na ostrovech bylo hrozně drahé. Za půlhodinovou jízdu jsem dali 400 Bt, za což šlo zhruba dojet několik set kilometrů ze Surat Thani do Bangkoku. Taxi v Bangkoku by mělo být levné (35 nástupní sazba, pak 6 Bt/km), ale nešlo najít taxíka, který by bylo ochotný zapnout taxametr. Tak jsme tam používali tuk-tuk, kdy se cena za stejnou vzdálenost lišila klidně dvojnásobně (podle nálady tuk-tukáře a asi intenzitě provozu). Platili jsme tak odhadem 20 Bt/km.

Pro cestu za Koh Pha Nghanu do Bangkoku jsme zvolili kombinaci (join ticket) loď – autobus – vlak. Loď nás zavezla do Don Saku, tam jsme nastoupili na autobus, který nás zavezl na nádraží a tam jsme nastoupili do vlaku, do spacího vagónu. Jízdenku jsme si koupili dopředu u thajské agentury (internetová objednávka), zaplatili ji kartou a nechali si ji poslat do Easy Time Resortu. Úplně v pohodě.

Letenku jsme bookovali 3 měsíce dopředu přes Student Agency. Letěli jsme s Emirates. Cena za letenku s Aeroflotem byla o skoro 3000 Kč levnější, ale nějak jsem to neprosadil.

Ubytování

Na ostrovech se dalo sehnat ubytování v chatkách pro dva od cca 400 Bt/noc, od 500 Bt včetně klimatizace. My jsme kvůli dětem měli rezervované ubytování dopředu přes www.booking.com. Byl problém najít větší místnosti (abychom se tam všichni vešli) a ideálně se dvěmi ložnicemi.

Easy Time resort www.easytimesamui.com byl krásný resort, bylo to nejlepší ubytování. Měli jsme dvě ložnice, dva obýváky a dvě koupelny. Vybavení bylo v dobrém stavu, bazén čistý. Některé dny byl problém s ručníky, kdy odnesli staré a nedonesli nové. Nevýhodou byly poměrně chudé servírované snídaně – jeden toast s marmeládou na osobu a k tomu vajíčka na různé způsoby nebo kaši nebo pancake. Měli jsme tam pocit bezpečí, nezamykali jsme, když jsme byli na snídani nebo u bazénu. Wi-fi byla všude. Restaurace nic moc. Provozovali to osmým rokem manželé Ruska a Ital. Cena byla 4000 Bt/noc. Perfektní místo na hluboký odpočinek.

Varinda Garden resort www.varindasamui.com bylo  výjimečné místo. Architekt se tam vyřádil. Byl to takový vychladlý hippie styl. Jejich view point s bazénem byl excelentní. Wi-fi bylo pouze kolem recepce. Snídaně byly formou bufetu a docela pestré, navíc v parádním prostředí. Něco takového se hned tak nevidí. Cena byla 4200 Bt/noc.

Haad Son Resort na Koh Pha Nganu www.haadson.net byl nejslabší ubytováním na ostrovech, ale měl nejlepší pláž a dobré snídaně. Cena byla 3500 Bt/noc.

Bewel Hostel v Bangkoku kromě dormitory nabízel i tři samostatné pokoje, jeden z nich byl family. Měli jsme tam manželskou postel a patrovou postel. V koupelně neodtékala voda v umyvadle. Pokoj byl ve třetím patře po schodech bez zábradlí. Společná místnost v 1. patře měla nízký strop (pořádně jsem si tam omlátil hlavu). Jako hostel super, pro pobyt s dětma se to dalo přežít. Ke snídani jsme dostali každý 3 toasty, 2 marmelády a jedno másílko.  Cena byla 1700 Bt/noc.

 

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.