OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč bez DPH

Ukrajina 2018: Rachiv – Hoverla - Dilove

20. – 29. červenec 2018

Fotky: https://photos.app.goo.gl/xM2xz1qEVpvpksaC6

Účastníci zájezdu: já, bratr, Viktor, doktor, Poulíček, Big a Zuzka, RCZ, Vendy, Pepa, Poly a následně i Vilém a Miláno

 

pátek 20. 7. a sobota 21. 7. – cesta tam

„Přerovská část“ se sešla večer po deváté v přerovském Parníku. Viktor s doktorem už se připravovali na odjezd od odpoledne, tak se dal očekávat zajímavý průběh cesty. 22.36 jsme v Přerově přisedli do vlaku za Pepou a Polym. Cesta se neobešla bez předpokládaných vtipných situací. Ráno jsme v Košicích přesedli na bus do Rachivu. Měl dojet ve 14.40, ale měli jsme víc jak hodinu zpoždění.

Hostel Carpathians Rakhiv velmi pozitivně překvapil. Pěkné pokoje, výborné umístění. Ani jsme se po dlouhé cestě moc nezdržovali a vyrazili do města za gastronomií. Vzali jsme to oklikou přes autobusové nádraží zjistit odjezdy vlaků a autobusů. V restauraci na náměstí u mostu jsme domlouvali trasu na Hoverlu. Původně navrhovaná varianta jet vlakem do Kvasy a pak jít hřebenovku přes Petroš na Hoverlu a pak přes Turkul do Luhy se obrátila. Domluven byl odjezd v 10 hodin autobusem do Luhy.

Big se Zuzkou se kvůli zdravotním důvodům rozhodli, že zůstanou v Rachivu. Na druhou stranu nás měli v průběhu dojít Viktorův bratr Vilém s kamarádem Milanem, kteří si na Ukrajinu vyrazili pouze na pár dnů.

Po zbytek dne jsme si užívali šašlik, pivko, vodku, prostě standardní Ukrajina. Byli zde i odvážlivci, kteří navštívili diskotéku v hotelu Evropa (na kterou mám velmi dobré dávné vzpomínky). To mělo za následek, že si Viktor ráno myslel, že ztratil pas. Jeho věta: „Ztratil jsem pas, hlavně že mám kvas.“ je nezapomenutelná. Už přemýšlel, jak bude na Slovensko přecházet přes zelenou hranici, až se naštěstí pas našel. Zachránila ho Vendy, která si na diskotéce všimla, jak mu vypadl z kapsy.

 

neděle 22. 7. – Luhy – polonina pod Turkulem

Ráno se vstávalo každému jinak špatně. Ale zvládli jsme to. Kromě Viktora, který bus v 10 prostě nestíhal a říkal, že dojede taxíkem. Autobus asi za 20 korun jel nejen do Luhů, ale až do osady Hoverla. Hospoda přímo na zastávce nešla nenavštívit (pivo za 12 korun). Vyjít se vůbec nechtělo, ale muselo se. Nicméně ušli jsme ani ne kilometr a objevilo se moc pěkné rekreační středisko s vynikajícím bogračem. Akorát neměli točené pivo. Na podruhé už se nám vyjít povedlo. Nezapomněli jsme za vodopádem zabočit doprava a pak už nás čekal jenom nekonečný výstup po více a více blátivé cestě. Konečně se les otevřel a dorazili jsme na poloninu se salaší. Přešli jsme louku a po necelém půl kilometru bylo tábořiště s luxusním nocležištěm pro cca 7 lidí. Dobrou náladu nezkazily ani dešťové přeháňky. Rozložili jsme stany a udělali oheň. Na zatopení jsem byl otrhat suché větvičky ze stromů, ale po zbytek večera už jsme pálili zelené chvojí, protože prostě nic jiného nebylo. Už tak pěkný večer ještě zpestřila Polka s Němcem, kteří se tu najednou za soumraku objevili. Nestačil jsem vařit slivovici s vitacitem. Zásoby pomalu docházely, ale dorazili Vilém s Milanem, kteří nám vypomohli.

 

pondělí 23. 7. polonina pod Turkulem – sedlo Peremyčka za Hoverlou

Ráno obloha nevěštila nic dobrého. Stoupali jsme kosodřevinou. Po necelé hodině se krajina rozevřela a uviděli jsme hlavní pohoří. Postupně se zvyšovala intenzita větru. Ze sedla pod Turkulem jsme sešli k jezeru pro vodu. Kvůli nasouvající se mlze ze sedla pomalu ani nebylo vidět. Vítr sílil a obloha se brutálně zatahovala. Pramen nebyl značený a docela trvalo, než jsme ho našli. Vrátili jsme se zpět do sedla a vyrazili. Vzali jsme to cestou přes vrchol Turkulu, i když se to dalo obejít traversem. Po pár minutách spadlo pár kapek. Pak víc a nakonec nás prudký lijavec málem utopil. Kvůli větru pršelo úplně kolmo. Na vrcholku mi kluci pomohli do pláštěnky, ale to už jsem byl durch mokrý. Další dva vrcholy jsme už obcházeli. Krásná hřebenovka s majestátnou Hoverlou se před námi ukázala snad 3x, jinak bylo všechno v mlze. Před Breskulem už to vypadlo s počasím nadějněji, ale to byly jenom plané naděje. Sestup do posledního sedla i následný výstup na Hoverlu už byl zase za plného vichru i deště. Ale i v takovém počasí jsme potkali spoustu ukrajinských turistů. Často měli na sobě jenom svetr a na nohách botasky. Nejvíc zajímavým úkazem byla rodina se snad pětiletým dítětem v gumákách.

Během dne se naše výprava rozpadla do skupinek. Hodně vepředu byli Poly s Pepou. Ti se na Hoverle náhodně potkali s Bigem a Zuzkou. Nemoc ustoupila, tak vyjeli maršrutkou Lazeschyna a vystoupali. Big je přesvědčil, aby se s nimi vrátili do Rachivu.

Já jsem na vrchol dorazil s doktorem následně. Dali jsme se tam do řeči se skupinou Čechů z Boskovic.

Pak už jsme pokračovali do sedla Peremyčka. Turistická útulna naštěstí nezklamala. Rozdělávat stan venku v tom všudepřítomném bahně, dešti a vichru by bylo hodně zajímavé. Byl to takový otevřený prostor, kde se dalo spát na zemi. Zabrali jsme stůl s dvěma lavicemi, Viktor koupil karton piv (drahé, za 40 korun) a radovali jsme se, že jsme ten den přežili.

 

úterý 24. 7. sedlo Peremyčka za Hoverlou – Rachiv

Protože předpověď počasí říkala, že druhý den bude snad ještě hůř, vzdali jsme zbytek hřebenovky a po značené cyklostezce se vraceli zpět do Luhů. Občas jsme zapadli do bahna, ale cesta se zlepšovala. Poslední úsek kolem řeky byl moc pěkný. Takovou zajímavostí bylo, že asi 50 metrů za námi najednou z lesa vyjela kláda přímo na cestu. Dřevorubci se s tím neštvali.

Počasí si s námi hrálo. Nejdřív pršelo, potom vyšlo sluníčko a pak začalo opět drobně pršet. Poslední 3 kilometry byla zase průtrž mračen. Zmeškal jsem správný okamžik, a pak už bylo zbytečné si pláštěnku oblékat. Opět durch. Dorazili jsme do našeho známého rekreačního střediska nad osadou Hoverla. Náladu nám mírně zlepšila informace, že autobus do Rachivu bude mimořádně odjíždět už odsud zhruba za hodinu.

Všechno zachránila teplá sprcha v hostelu Carpathians v Rachivu, kam jsem se vrátili. Big nám zarezervoval dormitor, samostatné pokoje už byly plné. Oproti tábořišti za Petrošem, kde jsme měli tu noc podle plánu spát, měl Rachiv výhodu minipivovaru (ale piva tam stála přes 40 korun), snadného nákupu různých dobrot, vodky a šašliku. Večer jsme seděli v pergole u hostelu, pojídali a pozorovali tančící ukrajinský dorost.

 

středa 25. 7. Rachiv – Dilove

Ráno jsme vyrazili na autobus. Otázkou je, jestli jel či nejel, ale odchytil nás majitel maršrutky a za rozumný peníz nás dovezl do Dilove. Zhruba 6 km před Dilove zastavil na parkovišti plném stánků. Podle řidiče a cedulí jsme byli ve „středu Evropy“. Takových středů Evropy je prý víc. Tento ničím zajímavý nebyl.

V Dilove nás už čekal Hotel Prezident. Pěkné ubytování za 150 Kč za noc. Na check-in ve 13 hodin si nehráli a pustili nás do pokojů hned. Pokoj jsme okamžitě zaskládali mokrým oblečením, spacákem a stanem a vyrazili jsme na oběd. I když hotel svou restauraci měl, vyrazili jsme na obhlídku okolí. Neušli jsme ani 100 metrů a skončili v jednoduché hospůdce. Tam měli rukou psaný jídelní lístek. Při třetím kole objednávek se přiřítila paní kuchařka, šíleně nás seřvala, že tak to nefunguje, že je třeba objednat všechno najednou. Pak jsme pochopili, že měla svým způsobem pravdu. Nabízené pelmeně nebyly připraveny ohřátím zmraženého polotovaru, ale paní umíchala těsto, nechala ho nakynout a na stole nám přistála čerstvá porce za 18 Kč. Takže rozdělávat těsto natřikrát by bylo fakt na nic.

Pivo bylo dobré a Bigovi zachutnala i vodka. Pán, asi majitel, vycítil příležitost, přisedl si a začal nabízet brzký ranní odvoz autem pod horu Pop Ivan.

Po obědě nás opustili Vilém a Milan, kteří se vraceli do Rachivu na Leo Express. My ostatní jsme se rozdělili. Nejpočetnější skupina vyrazila kolem řeky hledat zrušené nádraží. Na cestu se vybavila pivním proviantem, užívala si pohledů do tekoucí vody a dokonce dorazila i na pláž. Tedy pláž podle mapy. Na místě to prý vypadalo jako skládka plastů.

Druhá menší skupina, jejíž hrdým členem jsem byl i já, se vydala na východní stranu do hor na asi 3 hodinový okruh. Nejdříve jsme šli po turistické značce vedoucí k Pop Ivan. Zhruba 0,5 km za lomem jsme zabočili doprava směrem k rumunským hranicím. Šlo se brutální lesnickou cestou pořád do kopce. Hluboké vyježděné koleje a občas hrozilo proboření do půl metru hlubokého bahna. Přiblížili jsme se na dohled k rumunským hranicím. Všude tam rostly houby. A moc jich bylo. Jako v Mrazíkovi. Pak už se jenom klesalo úvozovou cestou, která zároveň sloužila i jako koryto příležitostného potoka. Tudíž moc cestu nepřipomínala. Prošli jsme kolem skupiny vysílačů a došli na místo s nádherným výhledem na Dilove a celé údolí. Krásné místo na posezení s lahváčem. Bohužel jsme se tam už vrátit s potřebným proviantem nestihli. Tak snad příště.

Mezitím třetí skupinka, ta nejmenší, v posteli odpočívala zmožená náročným domlouváním odvozu na Pop Ivan, který samozřejmě nedopadl.

Večeře v hotelu byla podařená. V pozdním večeru jsme 3 mohykáni zašli do herny naproti. Vyhráli jsme snad 1000 hřiven. Radost nám mírně pokazilo to, že při cestě zpět jsme našli hotel zamčený. Přelezli jsme plot, ale stejně jsme se dovnitř nedostali. Naštěstí si nás všiml hlídač, nezastřelil nás a pustil nás bočním vchodem.

 

čtvrtek 26. 7. Dilove

Po náročném úvodním dnu nás čekal půldenní výlet na horu Polonska. Ve velmi pozdním dopoledni jsme vyrazili z hotelu na jih. Za fotbalovým hřištěm jsme zabočili nahoru a pak už jsme stoupali cestičkami podle GPS nahoru. Počasí bylo slunečné, výhledy krásné. To místo má pořádný turistický potenciál, ale vyznačit turistické trasy tam nikoho nenapadlo. Úplně na vrchol, který byl obklopený křovím, jsme se nevydrápali, ale dlouho jsme tam seděli a hleděli přes řeku do Rumunska. Zpět už jsme si to kráčeli po cestě kolem lomu až do Dilove.

Posezení v hotelové zahrádce se ale tentokrát nepovedlo. Nejprve nás na vodku zval „už nevím jak se jmenoval“ mladík, který se druhý den vracel do Čech. Pracoval tam na stavbě a vždycky po 3 – 4 měsících jezdil domů. Kromě něho v hotelu pila skupinka místních mafiánů v čele se Svatoslavem. Ten, jak vodky přibývalo, se svěřoval, co všechno má pod kontrolou… Pokusili jsme se přemístit do hospůdky za řekou, ale i tam si nás pak našel. Já si ale náladu vylepšil druhou návštěvou herny, která zase dopadla skvěle. Zase jsem vyhrál nějakou tu stovku hřiven.

 

pátek 27. 7. Dilove – Mukačevo

S Dilove jsme se rozloučili krátkým dopoledním výletem ke štolám. Víceméně tam ale nic k podívání nebylo. Čekal nás úkol přemístit se do cca 160 km vzdáleného Mukačeva. Autobus z Rachivu, který projíždí Dilove, jezdil každé 2 hodiny. Ale nevěděli jsme v kolik. Tak jsme čekali na zastávce. Když autobus za víc jak hodinu a půl přijel, byl totálně plný. Zachránil nás náš známý řidič maršrutky, který nás před třemi dny vezl z Rachivu. Jel kolem a vzal nás do Solotviny. Tam jsme přestoupili na normální autobus do Mukačeva. Více jak 6 hodin čekání a cestování nám dalo zabrat.

Ubytování jsme měli v hotelu Velure na druhé straně města. Cenovou dostupnost taxíků objevil Viktor až druhý den, tak jsme se táhli pěšky. Jazyky šustily, ale vhodnou hospůdku jsme našli až za řekou kousek od hotelu (Millenium na Užgorodské ulici). Na čepu měli Staropramen a Carlsberg za 35. V tom bylo Mukačovo celkově zakleté. Belgická skupina InBrev měla to město nějak pod palcem. Hotel and Restaurant Velure byl luxusní. Pokoje obrovské. Bylo to nejdražší ubytování naší cesty (necelé 400 Kč noc se snídaní). Nemohli jsme se domluvit, kam na večeři, tak jsme se rozdělili. Jedna skupina byla v gruzínské restauraci asi kilometr od hotelu, druhá zasedla hned vedle hotelu. Jídlo dobré, ale zase to pivo. Vybrat si mezi lahvovým Staropramenem a lahvovou třetinkou Hoegaardenu za 50, když měl člověk chuť na ukrajinské pivo za 18, bylo těžké. Po večeři jsme se tedy vydali takové pivo najít. Vyrazili jsme ulicí na severozápad a za kostelem Cerkva Živogo boha jsme na náměstí byli úspěšní. Zpravili jsme si chuť místním pivkem. Pak jsme si v obchodě koupili pár lahváčů a na náměstí na lavičce pozorovali zatmění měsíce.

 

sobota 28. 7. domů

Po výborné snídani jsme uložili batohy na recepci a vyrazili pěšky na mukačevský hrad. Bylo příšerné vedro. Po prohlídce hradu jsme se kousek svezli i místní MHD (sice normálně nešlo koupit jízdenku v autobuse, ale nám se to podařilo). Já jsem zašel na obrovský trh Щодня (je vedle náměstí, mezi ulicí Dostojevská a Rynek) nakoupit nějaké dárky a všichni jsme se potkali v gruzínské restauraci (naproti Millenium hned za mostem). V  obchodě s názvem Košík jsme skoro všichni provedli nákup povoleného množství alkoholu.

Na autobusové nádraží jsme šli pěšky, kromě Viktora a Vendy. Ti se za necelých 50 hřiven svezli taxíkem. V 17.30 jsme zamávali Mukačevu a s mezizastávkou v Užgorodu dojeli na hranice. Tam jsme čekali snad 2 hodiny. Samotná prohlídka celníků byla ale tentokrát velmi povrchní. Pomalu jsme ani batohy nemuseli vypakovávat. V Košicích jsme se nalodili do Leo Expresu a tím naše putování definitivně skončilo.

 

 Praktické info:

Na cestu tam i zpět jsme použili LEO expres. Business class nás vyšla při rezervaci dlouho dopředu na 427 Kč na trase Přerov – Mukačevo. Linku Mukačevo – Rachiv otevřeli až následně, jízdenka stála 139 Kč.

Ubytování v Rachivu, které jde opravdu doporučit https://dream-hostels.com/Hostels/Rakhiv/Carpathians/

Všechny rezervace jsme dělali přes booking.com. Platba vždy probíhala na místě v hřivnách. Stejně jako loni to bylo bez problémů.

směnný kurs 1 EUR cca 31 hřiven

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.